XXI

K svačině dospělých přišla Dolly ze svého pokoje. Stěpan Arkaďjič nepřišel. Asi odešel z manželčina pokoje zadními dveřmi.

„Bojím se, aby ti nahoře nebylo zima,“ prohodila Dolly k Anně. „Raději bych tě přestěhovala dolů, aspoň k sobě budeme mít blíž.“

„Ale ne, prosím tě, jen si se mnou nedělejte starosti,“ odpověděla Anna. Přitom se pozorně zahleděla Dolly do tváře a snažila se poznat, zda došlo k smíření, či nikoli.

„Tady budeš mít víc světla,“ odpověděla švagrová.

„Říkám ti, že spím kdykoli a kdekoli jako dudek.“

„Co se děje?“ ptal se ženy Stěpan Arkaďjič. Právě vyšel z pánského pokoje.

Z jeho tónu Kitty i Anna rázem poznaly, že k usmíření došlo.

„Chci Annu přestěhovat dolů, ale musí se převěsit záclony. Nikdo to neumí, musím to udělat sama,“ odpověděla mu Dolly.

„Bůh suď, usmířili se docela?“ pomyslila si Anna, když slyšela ten tón, chladný a klidný.

„Ale, Dolly, co si pořád vymýšlíš nějaké potíže,“ ozval se muž. „Chceš, udělám to.“

Ano, nejspíš se udobřili.

„To znám, jak všecko uděláš,“ odpověděla Dolly, „nařídíš Matvejovi něco neproveditelného a pak si odjedeš a on všecko poplete.“ A při těch slovech stáhla Dolly koutky úst v obvyklém ironickém úsměvu.

Smír, dokonalý smír, pomyslila si Anna. Chválabohu! Rozradostněna zdarem svého díla šla k Dolly a políbila ji.

„Vůbec ne, proč mě a Matveje tak podceňuješ?“ pravil Stěpan Arkaďjič a s jemným úsměvem se obrátil k ženě.

Celý večer byla Dolly k muži trošku ironická jako vždy, kdežto on se tvářil spokojeně a vesele, ovšem jen potud, aby se nezdálo, že zapomněl na svou vinu, sotva mu bylo odpuštěno.

O půl desáté byla rodinná večerní beseda při čaji, beseda zvlášť radostná a příjemná, přerušena příhodou zdánlivě zcela obyčejnou, a přece se ta příhoda všem zdála nějak divná. Když se rozhovořili o společných petrohradských známých, Anna rychle vstala.

„Mám ji v albu,“ řekla. „Aspoň vám přitom ukážu svého Serjožu,“ dodala s pyšným mateřským úsměvem.

K desáté hodině, kdy obvykle dávala synovi dobrou noc a často ho sama před odjezdem na ples ukládala spát, bylo jí najednou smutno, že je od něho tak daleko; a ať se mluvilo o čemkoli, v duchu se co chvíli vracela k svému kudrnáčkovi Serjožovi. Zatoužila podívat se na jeho fotografii a popovídat si o něm. Proto využila první záminky, vstala a svým rázným svižným krokem šla pro album. Schody nahoru do jejího pokoje ústily k odpočívadlu širokého teplého schodiště, vedoucího k domovním dveřím.

Ve chvíli, kdy odcházela ze salónu, ozval se v předsíni zvonek.

„Kdo by to mohl být?“ řekla Dolly.

„Že by už přijeli pro mne? Na to je ještě brzo. A aby to byl někdo jiný, na to už je pozdě,“ prohodila Kitty.

„Asi něco z úřadu,“ dodal Stěpan Arkaďjič, a když Anna míjela schodiště, sluha už běžel nahoru ohlásit hosta, který stál u svítilny. Anna pohlédla dolů, rázem poznala Vronského a v srdci se jí ozval zvláštní pocit uspokojení a neznámého strachu zároveň. Vronskij tu stál v plášti a cosi vyndával z kapsy. V okamžiku, kdy Anna došla doprostřed schodiště, pozvedl zrak, spatřil ji a ve tváři se mu objevil výraz zahanbení a úleku. S hlavou mírně schýlenou ho minula, a hned nato se ozval hlas Oblonského, který Vronského hlasitě pobízel dále, a tichý, měkký a klidný hlas Vronského, který pozvání odmítal.

Když se Anna vrátila s albem, byl už pryč a Stěpan Arkaďjič vykládal, že se přišel zeptat na oběd, který měl být zítra pořádán na počest slavné osobnosti, dlící návštěvou v Moskvě.

„A ani za nic nechtěl dál. Je nějaký divný,“ dodal Stěpan Arkaďjič.

Kitty se zarděla. Myslila si, že jen ona pochopila, proč přišel a proč nešel dál. Byl u nás, myslila si, ale nenašel mě doma a řekl si, že budu tady. Ale nešel dál, protože si řekl, že je pozdě a je tu Anna.

Všichni se na sebe podívali, ale neřekli nic a prohlíželi si Annino album.

Na tom, že se člověk přišel o půl desáté večer vyptat přítele podrobněji na chystaný oběd a nešel dál, nebylo nic nezvyklého ani divného; ale všem se to divné zdálo. Nejvíc se to zdálo divné a nepěkné Anně.