III

Když byl Oblonskij hotov s oblékáním, postříkal se voňavkou, narovnal si rukávy košile, navyklým pohybem si nastrkal po kapsách cigarety, náprsní tašku, sirky, hodinky s dvojitým řetízkem a přívěsky, načechral si kapesník a navzdory všem pohromám s pocitem čistoty, libé vůně, zdraví i fyzického veselí se odebral trochu kolébavým krokem do jídelny, kde už na něho čekala káva a vedle ní pošta a úřední spisy.

Přečetl si dopisy. Jeden byl velice nepříjemný – od obchodníka, který kupoval les z ženina statku. Les nutně museli prodat; ale teď, dokud se s ženou neudobřil, nemohlo o tom být ani řeči. Nejhorší na tom bylo, že se takto připojoval k jeho nadcházejícímu smíru s ženou zájem finanční. A pomyšlení, že by mohl být veden tímto zájmem, že kvůli prodeji lesa bude usilovat o smír s ženou – to pomyšlení ho uráželo.

Dočetl psaní, přistrčil si listiny z úřadu, zběžně prolistoval dva spisy, udělal velkou tužkou několik poznámek a pak spisy odsunul a pustil se do kávy. Při kávě si rozložil ještě vlhké ranní noviny a dal se do čtení.

Oblonskij odbíral a četl noviny liberální, nikoli krajní, ale onoho směru, kterého se přidržovala většina. A přestože ho vlastně nezajímala ani věda, ani umění, ani politika, neochvějně zastával na všecky ty věci ony názory, jež zastávala většina a její list, a měnil je, až když je měnila většina, lépe řečeno neměnil je, nýbrž měnily se v něm nenápadně samy. Nevybíral si ani směry, ani názory, ale ty směry a názory samy přicházely k němu, zrovna tak, jako si nevybíral tvar klobouku ani střih kabátu, nýbrž bral, co se nosí. Ale jako člověk žijící v určité společnosti a cítící potřebu jisté duševní činnosti, jaká se obvykle vyvíjí v letech zralosti, musel mít názory stejně nezbytně, jako musel mít klobouk. I když měl své důvody, proč dával přednost liberálnímu směru před konzervativním, kterého se taktéž přidržovali mnozí z jeho kruhů, nestalo se tak proto, že by byl považoval liberální směr za rozumnější, ale proto, že lépe vyhovoval jeho životnímu stylu. Liberální strana tvrdila, že v Rusku je všecko špatné, a vskutku měl Oblonskij mnoho dluhů, kdežto peněz se mu rozhodně nedostávalo. Liberální strana tvrdila, že manželství je přežitá instituce a musí být předěláno, a vskutku skýtalo manželství Stěpanovi Arkaďjiči pramálo radostí a nutilo ho ke lži a přetvářce, což se tolik příčilo jeho povaze. Liberální strana tvrdila, či lépe řečeno měla na mysli, že náboženství je pouhou uzdou pro primitivní vrstvy obyvatelstva, a vskutku nemohl Stěpan Arkadjič vydržet ani krátkou bohoslužbu, aby ho nerozbolely nohy, a nemohl pochopit, k čemu jsou všechny ty děsivé, nadnesené řeči o onom světě, když i na tomto světě by se dalo žít tuze vesele. Přitom si Stěpan Arkaďjič potrpěl na veselý žert a bavilo ho, když někdy přivedl pokojného občana z rovnováhy sdělením, chce-li se už mermomocí pyšnit svým původem, že by neměl zůstávat u Rurika a zříkat se své pramáti opice. Nuže, liberální směr se Stěpanovi Arkaďjiči stal návykem; měl rád svůj deník stejně jako doutník po obědě, a to pro lehkou mlhu, kterou mu opřádal hlavu. Přečetl si úvodník, v kterém se vykládalo, jak nemístný je v dnešní době pokřik, že prý radikalismus hrozí pohltit všecky konzervativní živly a že by vláda měla učinit opatření, aby rozdrtila revoluční hydru; naopak „dle našeho názoru netkví nebezpečí v domnělé revoluční hydře, nýbrž v houževnatém tradicionalismu, brzdícím pokrok“ atd. Přečetl si i další, národohospodářský článek, v kterém byla zmínka o Benthamovi a Millovi a špičky na adresu ministerstva. S vrozenou pohotovostí chápal, co znamená ta která špička, kdo, na koho a proč ji namířil, a to mu jako vždy působilo jisté potěšení. Ale dnes bylo potěšení otráveno vzpomínkou na rady Matrjony Filimonovny a na to, že doma to neklape. Také si přečetl, že hrabě Beust údajně přijel do Wiesbadenu, že nejsou „už žádné šedivé vlasy“, dále oznámení o prodeji lehkého kočáru i nabídku mladistvé dívky. Avšak ty zprávy mu už nepůsobily tichý, ironický požitek jako kdysi.

Když dočetl noviny, dopil druhý šálek kávy a dojedl pečivo s máslem, vstal, setřásl si z vesty drobky, vypjal klenutou hruď a radostně se usmál, ovšem ne proto, že by měl zvlášť dobrou náladu – radostný úsměv byl vyvolán dobrým zažíváním.

Ale ten radostný úsměv mu vzápětí všecko připomněl a Stěpan Arkaďjič se zamyslil.

Za dveřmi se ozvaly dva dětské hlasy. Stěpan Arkaďjič poznal Gríšu, nejmladšího chlapce, a Táňu, nejstarší děvčátko. Cosi táhli a upustili to.

„Já jsem ti povídala, že nemáš dávat pasažéry na střechu!“ volalo děvčátko anglicky. „Teď si je sbírej!“

Všecko je naruby, pomyslil si Stěpan Arkaďjič, děti běhají bez dozoru. Šel ke dveřím a zavolal. Děti nechaly krabičku představující vlak a šly do pokoje k otci.

Dcerka, otcův miláček, kurážně vběhla dovnitř, objala otce a se smíchem se mu pověsila na šíji, majíc jako vždy radost ze známé vůně parfému, kterým měl napuštěny licousy. Nakonec ho políbila na tvář, za rdělou a zářící něhou, pak odtáhla ruce a chtěla odběhnout. Ale otec ji zadržel.

„Co maminka?“ zeptal se a hladil dcerku po hladkém, něžném krčku. „Nazdar!“ Usmál se na hošíka, který mu přál dobré jitro.

Byl si vědom, že má chlapce méně rád, a vždycky se snažil zacházet se všemi dětmi stejně. Ale chlapec to cítil a neodpověděl úsměvem na chladný úsměv otcův.

„Maminka? Je vzhůru,“ odpovědělo děvčátko.

Stěpan Arkaďjič vzdychl. Tedy zas nespala celou noc!

„A má dobrou náladu?“

Dcera věděla, že se otec a matka nepohodli, že matka nemůže mít dobrou náladu a že to otec jistě ví a jen se přetvařuje, když se na to ptá tak ledabyle. A začervenala se studem za otce. Ihned pochopil a také se začervenal.

„Nevím,“ ozvala se. „Říkala, že se nemáme učit, ale že půjdem pěšky s miss Hullovou k babičce.“

„Tak běž, Táničko. Ach ano, počkej.“ Hladil jí něžnou ručku. Přece by ji ještě rád zdržel.

Vzal z krbu krabičku s cukrovím, kterou tam položil už včera, vybral pro dcerku dva její oblíbené bonbóny, čokoládový a fondánový, a dal jí je.

„To je pro Gríšu?“ ukázalo děvčátko na čokoládový bonbón.

„Ano, ano.“ Ještě jednou ji pohladil po rameni, políbil ji na kořínky vlasů a na krk a propustil ji.

„Kočár je připraven,“ hlásil Matvej. „A ještě tu máte návštěvu. Nějaká dáma,“ dodal.

„Je tu dlouho?“ tázal se Stěpan Arkaďjič.

„Asi půl hodinky.“

„Kolikrát jsem ti říkal, abys mi hlásil návštěvy ihned!“

„Přece se musíte v klidu nasnídat,“ řekl Matvej přátelským drsným tónem, pro který se člověk nemůže zlobit.

„Tak honem, že nechám prosit,“ řekl Oblonskij a mrzutě se zaškaredil.

Návštěvnice, štábní kapitánová Kalininová, se domáhala nějakých nemožností a nesmyslů. Ale Stěpan Arkaďjič jí podle svého zvyku nabídl židli, pozorně ji vyslechl, aniž ji přerušil, a pak jí zevrubně poradil, kam a na koho se má obrátit, a dokonce jí hbitě a úhledně napsal svým velkým, rozmáchlým, pěkným a čitelným písmem dopis pro osobu, která jí mohla pomoci. Jakmile propustil štábní kapitánovou, vzal si klobouk a zůstal chvilku v zadumání stát. Uvažoval, zda na něco nezapomněl. Zjistil, že nezapomněl na nic kromě toho, nač chtěl zapomenout, totiž na ženu.

Ach ano! Svěsil hlavu a v hezkém obličeji se mu objevil výraz smutku. Má jít za ní, či ne? A vnitřní hlas mu pravil, aby za ní raději nechodil, že z toho nebude nic než faleš, že se jejich vztah napravit, spravit nedá, protože ji nelze učinit opět přitažlivou, aby vzbuzovala lásku, ani jeho nelze učinit starcem, neschopným milovat. Nic než faleš a lež by teď z toho nevzešlo; a faleš a lež se příčila jeho povaze.

Ale stejně to jednou musí udělat. Takhle to přece nemůže zůstat, hleděl si dodat odvahy. Vypjal prsa, vyndal si cigaretu, zapálil si, dvakrát zabafal, odhodil cigaretu do perleťového popelníku z lastury, rychle prošel ponurým salónem a otevřel další dveře, vedoucí do ženiny ložnice.