XXX
Jako všude, kde se shromažďují lidé, tak i v malých německých lázních, kam přijeli Ščerbackých, došlo k jisté obvyklé krystalizaci společnosti, která stanovila každému jejímu členu určité, neměnné místo. Jako částice vody určitě a neměnné nabývá v chladnu známé formy sněžného krystalu, tak i každé nové osobnosti, která přijela do lázní, byla ihned vykázána příslušná pozice.
Fürst Ščerbackij samt Gemahlin und Tochter1 jak podle bytu, kde se usídlili, tak pro své jméno i díky známým, které tu nalezli, ihned vykrystalovali na určité, náležité pozici.
Letos byla v lázních pravá německá Fürstin, takže krystalizace společnosti probíhala ještě energičtěji. Paní kněžna si rozhodně přála představit princezně dceru a už příští den vykonala tento obřad. Kitty ve svých šatech z Paříže, velice jednoduchých, to jest velmi krásných letních šatech udělala ladné pukrlátko. Princezna řekla: „Doufám, že tyto hezké tvářičky budou zas brzo jako růže,“ – a už se Ščerbackým pevně vyhranil určitý životní směr, z kterého se nedalo odbočit. Ščerbackých se seznámili i s rodinou anglické lady, s německou hraběnkou a s jejím synem, raněným v poslední válce, se švédským učencem i s M. Canutem a jeho sestrou. Ale hlavní společnost Ščerbackých se bezděčně utvořila z moskevské dámy Marie Jevgenijevny Rtiščevové s dcerou, která byla Kitty nepříjemná proto, že se stejně jako ona rozstonala láskou, a z moskevského plukovníka, kterého Kitty už od dětství vídala a pamatovala v uniformě s epoletami a který byl tady se svýma malýma očkama, s rozhaleným krkem a barevným nákrčníkem nemožně směšný a nudný, a člověk se ho nemohl zbavit. Když se všecko tak pevně ustálilo, začalo být Kitty velice smutno, tím spíš, že kníže odjel do Karlových Varů a Kitty zůstala sama s matkou. Lidé, které znala, ji nezajímali, neboť tušila, že tu nic nového nepozná. Jejím hlavním bytostným zájmem v lázních bylo teď pozorování a dohady o těch, koho neznala. Kitty při své povaze vždycky v lidech předpokládala to nejlepší, zejména v těch, které neznala. A když se teď dohadovala, kdo je kdo, jaké jsou jejich vzájemné vztahy a jací jsou to lidé, bájila si nejúžasnější a nejskvělejší povahy a utvrzovala se v tom při svém pozorování.
Z těch osob ji zvlášť zajímala ruská dívka, která byla v lázních s churavou ruskou dámou, s madame Stahlovou, jak jí všichni říkali. Madame Stahlová náležela k vyšším kruhům, ale byla tak churavá, že nemohla chodit, a jen zřídka za hezkých dnů se objevovala na promenádě v pojízdném křesle. Ale paní kněžna vykládala, že madame Stahlová se nestýká s Rusy ani ne tak pro svou chorobu, jako pro svou pýchu. Ruská dívka ošetřovala madame Stahlovou a kromě toho, jak pozorovala Kitty, se spřátelila se všemi těžkými pacienty, kterých bylo v lázních mnoho, a s naprostou samozřejmostí o ně pečovala. Jak Kitty postřehla, nebyla ta ruská dívka příbuzná madame Stahlové a nebyla ani najatou pomocnicí. Madame Stahlová jí říkala Váreňko, kdežto ostatní jí říkali m-lle Váreňko. Nemluvě o tom, že Kitty se zájmem pozorovala dívčin vztah k paní Stahlové i k ostatním neznámým lidem, pociťovala – jak se stává často – k m-lle Váreňce nevysvětlitelnou sympatii a z pohledů, které spolu vyměnily, tušila, že ona se rovněž líbí jí.
M-lle Váreňka ne že by zrovna nebyla mladá, ale byla jako bytost bez mládí. Mohli jste jí hádat stejně devatenáct jako třicet let. Kdybychom rozebrali její tahy, byla přes nezdravou barvu obličeje spíš hezká než ošklivá. I postavu by měla pěknou, nebýt přílišné hubenosti a nesouměrnosti hlavy při střední výšce; ale pro muže asi neměla přitažlivost. Byla jako krásný květ, sice ještě plný plátků, ale už odkvetlý a bez vůně. Kromě toho nemohla přitahovat muže i proto, že se jí nedostávalo, čeho Kitty měla hojnost – utajeného životního ohně a vědomí vlastního půvabu.
Vždy se zdálo, že je zaměstnána něčím bezpochyby důležitým, a že proto se snad nemůže zajímat o nic jiného. Získala si Kitty zejména tím, že byla jejím opakem. Kitty tušila, že v ní, v jejím životním stylu najde vzor toho, co teď tak zoufale hledá: životních zájmů, kladů života mimo společenské vztahy děvčete k mužům, vztahy, které byly Kitty odporné a jevily se jí teď jako potupné vystavování zboží, čekajícího na kupce. Čím déle pozorovala svou neznámou družku, tím více nabývala jistoty, že dívka je opravdu tak dokonalá bytost, jak si ji představuje, a tím víc ji toužila poznat.
Obě dívky se potkávaly několikrát za den a při každém setkání Kittiny oči pravily: „Kdo jste? Čím jste? Viďte, že jste ta rozkošná bytost, kterou ve vás vidím? Ale ne, abyste si proboha myslila,“ dodával její pohled, „že si dovoluji se vám vnucovat. Prostě vás ráda vidím a mám vás ráda.“
„Mám vás taky ráda a jste moc milá. A měla bych vás ještě raději, kdybych měla pokdy,“ odpovídal pohled neznámého děvčete. A Kitty vskutku viděla, že Váreňka je neustále zaneprázdněna, buď odvádí z lázeňského domu děti z ruské rodiny, anebo nese pacientce pléd a balí ji do něho, snaží se rozptýlit mrzutého pacienta, nebo pro někoho vybírá a kupuje cukroví ke kávě.
Záhy po příjezdu Ščerbackých se na ranní promenádě objevily ještě dvě osoby, jež vzbudily všeobecnou nevlídnou pozornost. Byl to velký přihrblý muž s obrovskýma rukama, ve starém svrchníku, který mu byl krátký, s černýma naivníma a přitom děsivýma očima, a roztomilá žena, trochu poďobaná od neštovic a velice chatrně a nevkusně oblečená. Jakmile Kitty zjistila, že to jsou Rusové, už si o nich spřádala ve fantazii krásný, dojemný román. Ale kněžna si zjistila v Kurliste2, že je to Nikolaj Levin a Marie Nikolajevna, vysvětlila Kitty, jak špatný člověk je tento Levin, a všechny sny o těch dvou lidech se obrátily vniveč. Nešlo ani o to, co jí řekla matka, jako o to, že Nikolaj je Konstantinův bratr, a milá dvojice se Kitty najednou nanejvýš zprotivila. Tento Levin v ní teď budil svým zvykem škubat hlavou nepřekonatelný odpor.
Zdálo se jí, že se mu ve velkých strašlivých očích, které ji vytrvale sledovaly, zračí nenávist a posměch, a vyhýbala se mu na sto honů.