XIII

Nikdo kromě nejdůvěrnějších známých Alexeje Alexandroviče Karenina nevěděl, že ten člověk, na pohled svrchovaně chladný a rozvážný, má svou slabou stránku, odporující jeho celkovému založení. Nemohl lhostejně slyšet ani vidět dětský nebo ženský pláč. Při pohledu na slzy upadal ve zmatek a zcela pozbýval schopnosti úsudku. Přednosta jeho kanceláře i tajemník to věděli a upozorňovali prosebnice, aby je nenapadlo plakat, nechtějí-li si všecko pokazit. „Rozzlobí se a nebude vás poslouchat,“ říkali. A vskutku se duševní rozladění, které v Kareninovi vyvolávaly slzy, projevovalo v takových případech ukvapeným hněvem. „Nemohu, nemohu pro vás nic udělat! Račte odejít!“ křičel obvykle v těchto případech.

Když mu při návratu z dostihů Anna sdělila, jaký poměr má k Vronskému, a vzápětí si zakryla obličej rukama a rozplakala se, Alexej Alexandrovič při vší zlobě vůči ní cítil zároveň i nával duševní rozladěnosti, kterou v něm vždy vyvolávaly slzy. Věděl to a věděl, že dávat najevo své pocity by v dané chvíli neodpovídalo situaci, a snažil se tudíž v sobě potlačit sebemenší projev života, a proto se nehýbal ani se na ni nedíval. Odtud mrtvolný výraz jeho tváře, který Annu tak ohromil.

Když přijeli k domu, pomohl jí z kočáru, s největším sebezapřením se s ní rozloučil uctivě jako jindy a vyřkl ona slova, jež ho k ničemu nezavazovala. Řekl, že jí zítra sdělí své rozhodnutí.

Manželčina slova, která potvrdila jeho nejhorší podezření, mu zasadila krutou ránu. Bolest byla ještě zvýšena zvláštním, přímo fyzickým pocitem lítosti, kterou v něm vyvolal její pláč. Ale když v kočáře osaměl, tu k vlastnímu údivu a radosti cítil, že se dokonale oprostil jak od té lítosti, tak od podezření a muk žárlivosti, která ho trápila poslední dobu.

Bylo mu jako člověku, jemuž vytrhli zub, který ho dlouho bolel. Po hrozné bolesti a pocitu, že mu tahají z čelisti něco obrovského, většího než sama hlava, pacient najednou cítí (ač ještě nevěří svému štěstí), že už neexistuje, co mu tak dlouho otravovalo život, co upoutávalo všecku jeho pozornost, a že už zase může žít, přemýšlet a nezajímat se jen o svůj zub. Takový pocit měl i Alexej Alexandrovič. Bolest byla divná a strašná, ale teď pominula. Cítil, že zase může žít a nemyslit jen na ženu.

Neví, co je čest, nemá srdce, nemá náboženství, zkažená žena! Vždycky to věděl a vždy to viděl, i když ze soucitu klamal sám sebe. A vskutku se mu zdálo, že to vždycky viděl; vzpomínal na různé drobnosti z jejich minulého života, které se mu dřív nejevily jako něco špatného – a dnes ty drobnosti zřetelně nasvědčovaly, že už tenkrát byla zkažená. Zmýlil se, když s ní spojil svůj život. Ale na jeho omylu není nic špatného, a proto nemůže být nešťasten. Jeho vina to není, nýbrž její. Ale jemu po ní nic není. Neexistuje pro něho…

Vše, co postihne ji a syna, k němuž se jeho city změnily zrovna tak jako k ženě, to všecko ho přestalo zajímat. Zajímal ho už jen problém, jak co nejlepším, nejslušnějším, nejpohodlnějším, a tudíž co nejsprávnějším způsobem setřást bahno, kterým ho potřísnila ve svém pádu, a pak kráčet dále svou cestou dělného, poctivého a užitečného života.

Nemůže být nešťasten z toho, že opovrženíhodná žena se dopustila poklesku; jen musí nalézt co nejlepší východisko ze svízelné situace, do které ho přivádí. A nalezne je. Tak k sobě mluvil a přitom se mračil stále víc. Ale přece není první ani poslední. Nemluvíme-li o příkladech z historie, počínaje Menelaem, kterého každému vzkřísila v paměti Krásná Helena, vyvstala v mysli Alexeje Alexandroviče celá řada případů ze současnosti, kdy ženy z lepší společnosti byly nevěrné svým manželům. Darjalov, Poltavskij, kníže Karibanov, hrabě Paskudin, Dram… Ano, i Dram… Ten čestný, pracovitý člověk… Semjonov, Cagin, Sigonin, vzpomínal Karenin. Dejme tomu, že ty lidi stíhá jakýsi bláhový posměch, ale já jsem v tom vždycky viděl jenom neštěstí a vždycky jsem měl soucit, řekl si, ačkoli to nebyla pravda a nikdy nemíval soucit s takovým neštěstím, nýbrž stavěl sám sebe o to výš, oč častější byly případy ženské nevěry. Je to neštěstí, které může potkat každého. A to neštěstí teď potkalo jeho. Jde jen o to, jak co nejlépe přežít celou situaci. A začal si v duchu dopodrobna probírat, jak jednali lidé, kteří byli ve stejné situaci jako dnes on.

Darjalov se bil v souboji…

Zamlada myšlenka na souboj Alexeje Alexandroviče zvlášť lákala právě proto, že byl člověk fyzicky nesmělý a dobře to věděl. Nemohl bez hrůzy pomyslit na namířenou pistoli a nikdy v životě nepoužil zbraně. To hrůza působila, že v mládí často přemýšlel o souboji a představoval si, jak by se zachoval, kdyby byl jeho život vystaven nebezpečí. Když dosáhl životního úspěchu a pevného postavení, dávno na ten pocit zapomněl; jenže zvyk je železná košile a strach z vlastní zbabělosti byl nakonec i nyní tak mocný, že Alexej Alexandrovič dlouho zvažoval ze všech hledisek myšlenku na souboj a v duchu si s ní láskyplně hrál, třebaže věděl předem, že se nebude bít ani za nic.

Naše společnost je bezpochyby ještě tak primitivní (oč jiné je to v Anglii), že mnoho a mnoho lidí – a mezi těmi mnoha byli lidé, na jejichž mínění Kareninovi obzvlášť záleželo – by na souboj pohlíželo příznivě. Ale jaký bude výsledek? Dejme tomu, že vyzve soka na souboj… Živě si představil, jakou noc stráví po tom, co učiní výzvu, představil si namířenou pistoli, a tu se zhrozil a uvědomil si, že to nikdy neudělá. Dejme tomu, že ho vyzve na souboj. Dejme tomu, že mu někdo poradí, ukážou mu, jak si má stoupnout, pak stiskne spoušť (Alexej Alexandrovič zavřel oči) a najednou se ukáže, že ho zabil… Pohodil hlavou, aby zahnal ty hloupé představy. Jaký smysl má vražda člověka, chce-li si ozřejmit svůj vztah k neřestné ženě a k synovi? Stejně tak musí rozhodnout, co má dělat s ní. Ale, což je ještě pravděpodobnější a co se bezpochyby stane – bude zabit anebo zraněn. On, člověk nevinný, oběť, má být zabit anebo zraněn. Ještě větší nesmysl. A kdyby jen to. Vždyť výzva na souboj bude od něho nepoctivým skutkem. Což neví předem, že přátelé nikdy nedovolí, aby se bil v souboji, nedovolí, aby byl ohrožen život státníka, kterého Rusko potřebuje? Co tedy? Bude to vypadat, že si jenom chtěl touto výzvou dodat jistého lživého lesku, ač věděl předem, že k nebezpečí nikdy nedojde. Je to nepoctivost, faleš, je to klamání druhých i sebe sama. Souboj je nemyslitelný a nikdo to po něm nechce. Jeho cílem je zajistit si dobrou pověst, kterou potřebuje, aby mohl nerušeně pokračovat ve své činnosti. Úřední činnost, už dříve mající pro Alexeje Alexandroviče velký význam, mu dnes připadala zvlášť významná.

Když Alexej Alexandrovič takto zvážil a zavrhl souboj, přešel v duchu k jinému východisku, jež zvolili někteří z mužů, na které si vzpomněl. Jak si tak v paměti probíral všechny známé případy rozvodů (bylo jich velice mnoho v nejvyšší, dobře mu známé společnosti), nenalezl jediný, kde by účelem rozvodu bylo, co měl na mysli. Ve všech případech manžel postupoval nebo prodával nevěrnou ženu a strana, jež pro vinu neměla právo na uzavření sňatku, vstupovala ve fiktivní, domněle uzákoněný svazek s novým manželem. Alexej Alexandrovič viděl, že v jeho případě nelze dosáhnout rozvodu zákonitého, to jest rozvodu, při němž by pouze byla ztrestána provinilá žena. Viděl, že ve svých složitých životních podmínkách nemůže uplatnit hrubé důkazy, jaké zákon požaduje, má-li být žena usvědčena z nepravosti. Viděl, že pro jistou zjemnělost tohoto života nesmí použít těch důkazů, i kdyby je měl, že použití takových důkazů by ho snížilo ve veřejném mínění více než ji.

Pokus o rozvod mohl vést toliko ke skandální při, která by byla vítaným soustem pro nepřátele, která by znamenala pomluvy a otřásla by jeho vysokým společenským postavením. Avšak hlavního účelu, totiž vyjasnění situace co možná bez rozčilování, nemohlo být dosaženo ani rozvodem. Kromě toho z rozvodu i z pouhého pokusu o rozvod bylo zřejmé, že žena přerušila styky s mužem a žije s milencem. A přestože byl teď Alexej Alexandrovič k ženě opovržlivě lhostejný, jak se domníval, nezbavil se ve vztahu k ní jistého pocitu – nepřál si, aby mohla bez překážek odejít za Vronským, aby měla ze svého přestupku výhody. Pouhé pomyšlení Alexeje Alexandroviče tak dráždilo, že stačilo, aby si to představil, a už zaúpěl vnitřní bolestí, nadzvedl se, poposedl v kočáře a dlouho potom se mračil a halil si zkřehlé vyzáblé nohy do huňatého plédu.

Kromě formálního rozvodu bych ještě mohl učinit, co učinil Karibanov, Paskudin i ten dobrák Dram, totiž odstěhovat se od ženy, přemýšlel, když se uklidnil. Ale i toto opatření znamenalo stejné obtíže a hanbu jako rozvod, a především stejně jako formální rozvod vrhalo jeho ženu do náruče Vronskému. „Ne, to nejde,“ řekl hlasitě a zase převracel svůj pléd. „Nemohu být nešťasten, ale ani ona a on nesmějí být šťastni.“

Žárlivost, která ho mučila, dokud neměl jistotu, pominula v okamžiku, kdy mu byl ženinými slovy bolestivě vytržen zub. Ten cit však byl vystřídán jiným citem: přáním, aby nemohla triumfovat, naopak, aby neušla trestu za svůj poklesek. Nepřiznal si ten pocit, avšak ve skrytu duše si přál, aby trpěla za to, že porušila jeho klid a poškodila jeho čest. Když si Alexej Alexandrovič znova rozebral podmínky souboje, rozvodu i rozchodu a znova je zavrhl, nabyl jistoty, že má jediné východisko, totiž nechat ji u sebe, utajit před společností, co se stalo, a použít všech prostředků, aby byl její poměr s Vronským ukončen, a zejména – což si nepřiznával – aby byla potrestána. Musí jí sdělit své rozhodnutí. Uvážil těžkou situaci, do které přivedla rodinu, a dospěl k závěru, že všechna ostatní řešení by byla pro obě strany horší než vnější status quo, který je ochoten dodržovat, ovšem pod podmínkou, že bude přísně dbát jeho vůle, to jest přeruší styky s milencem. Když Alexej Alexandrovič definitivně pojal toto rozhodnutí, jako na důkaz jeho správnosti ho napadl další závažný důvod. Jen takové rozhodnutí znamená, že jedná ve shodě s náboženstvím, jen takto neodmršťuje hříšnou ženu, nýbrž dává jí příležitost k polepšení, a dokonce – třeba to pro něho bude těžké – věnuje část svých sil její nápravě a spáse. Přestože věděl, že nemůže mít na ženu morální vliv, že z celého pokusu o nápravu nevzejde nic než lež; ačkoli ho v těch těžkých chvílích ani jednou nenapadlo řídit se náboženstvím, nyní, kdy jeho rozhodnutí odpovídalo podle jeho domněnky náboženským požadavkům, skýtala mu ta náboženská sankce plné zadostiučinění a částečné uklidnění. Těšilo ho pomyšlení, že ani v takové závažné životní otázce nikdo nemůže prohlásit, že by nebyl jednal podle zákonů náboženství, jehož prapor vždy vysoko třímal uprostřed všeobecné vlažnosti a lhostejnosti. Alexej Alexandrovič pak uvažoval o dalších podrobnostech a ani nenahlížel, proč by jeho vztah k ženě nemohl zůstat skoro stejný, jako býval. Bezpochyby k ní už nikdy nemůže mít úctu. Avšak nemá ani nemůže mít důvodů, aby si ničil život a trpěl proto, že byla špatná a nevěrná žena. „Ano, uplyne čas, čas, který všecko hojí, a obnoví se i dřívější vztah,“ řekl si Karenin „totiž obnoví se potud, abych nepociťoval, že běh mého života je narušen. Ona musí být nešťastná, ale já jsem nic nespáchal, a proto nemohu být nešťasten.“