III

„Víš, přemýšlel jsem o tobě,“ pravil Sergej Ivanovič. „To je nemožné, co se děje u vás v okrese, jak mi vykládal ten doktor. A já jsem ti říkal a říkám ti znova: chyba, že nejezdíš do schůzí a vůbec ses vzdálil činnosti v samosprávě. Když se jí budou pořádní lidé vyhýbat, samosebou půjde všecko od desíti k pěti. My platíme, peníze se vydávají na gáže, a nakonec nemáme ani školy, ani felčary, porodní báby ani lékárny, prostě nic.“

„Vždyť jsem to zkoušel,“ tiše a nevlídně odpověděl Levin. „Nedokážu to! Co mám dělat!“

„Ale co bys nedokázal? Upřímně řečeno nechápu. Lhostejnost ani neschopnost nepřipouštím. Snad to není prostě lenost?“

„Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Zkoušel jsem to a vidím, že nic nezmohu,“ pravil Levin.

Ani dost dobře nevnímal, o čem bratr mluví. Díval se pozorně na oraniště za řekou, kde bylo vidět černou skvrnu, ale nemohl rozeznat, zda je to kůň, či správce na koni.

„Pročpak nic nezmůžeš? Zkusil jsi to, a když nebylo hned po tvém, už se vzdáváš. Copak nemáš trochu ctižádosti?“

„Ctižádost,“ řekl Levin, jehož bratrova slova ťala do živého, „nechápu. Kdyby mi býval někdo řekl na fakultě, že jiní rozumějí integrálnímu počtu a já ne – dalo by se mluvit o ctižádosti. Ale tady člověk musí být nejprve přesvědčen, že si ty věci vyžadují určité schopnosti, a hlavně musí být přesvědčen, že všecky ty věci jsou velmi důležité.“

„No a? Není to snad důležité?“ řekl Sergej Ivanovič, neboť ho ťalo do živého, že bratr nepokládá za důležité, co zajímá jeho, a zvlášť se ho dotklo, že ho patrně téměř neposlouchá.

„Mně se to nezdá důležité, nedojímá mě to, tak co?“ ozval se Levin. Už poznal, že co vyhlížel, je správce. Asi už rolníky propustil, obraceli rádla. Že by už měli zoráno?

„Ne, ale poslyš,“ pravil starší bratr a svraštil hezký moudrý obličej. „Všecko má své meze. Je to moc hezké být tak trochu divný, ale upřímný, a nesnášet faleš – to všecko vím. Ale vždyť to, co říkáš, buď nemá vůbec smysl, nebo má smysl velice neblahý. Jak můžeš považovat za bezvýznamné, že lid, který miluješ, jak tvrdíš…“

Nikdy jsem to netvrdil, pomyslil si Konstantin Levin. „… hyne bez pomoci? Hrubé porodní báby moří děcka a lid tone v nevědomosti a kdejaký škrabák si na něj troufá. A ty máš možnosti, abys mu pomohl, ale nepomůžeš, protože to podle tebe není nic důležitého.“

A Sergej Ivanovič nadhodil dilema: „Buď jsi tak omezený, že nedokážeš vidět vše, co bys mohl udělat, anebo se nechceš vzdát svého klidu, ješitnosti a nevím čeho ještě, abys to udělal.“

Konstantin Levin cítil, že mu nezbývá než se podrobit anebo přiznat, že se mu nedostává lásky ke společné věci. A to ho urazilo a zarmoutilo.

„Jedno i druhé,“ pravil rozhodně. „Nevidím, že by bylo možné…“

„Jakže? Nešlo by to, vhodně rozdělit peníze a postarat se o lékařskou péči?“

„Myslím, že ne… Při čtyřech tisících čtverečních verst, na kterých leží náš okres, při našich ledových hrázích a vánicích, při práci na polích… nevidím možnost poskytovat všude zdravotnickou péči. A celkem v medicínu ani nevěřím.“

„Ne, dovol. Nemáš pravdu. Mohl bych ti uvést tisíce příkladů… No, a co školy?“

„K čemu školy?“

„Co to říkáš? Copak lze pochybovat o užitečnosti vzdělání? Je-li k užitku tobě, může být zrovna tak k užitku komukoli jinému.“

Konstantin Levin se octl morálně přitlačen ke zdi, a proto v rozhorlení bezděčně vyslovil hlavní příčinu, proč je lhostejný k věcem veřejným.

„Snad je to všecko hezké. Ale proč bych se měl já starat o zřízení lékařských ordinací, kterých nikdy nepoužívám, nebo škol, kam svoje děti nebudu posílat a kam ani vesničané nechtějí posílat děti, a já ještě nejsem docela přesvědčen, že by tam posílány být měly.“

Sergeje Ivanoviče na okamžik zarazil tento nečekaný názor na věc. Ale pak si rychle zosnoval nový plán útoku.

Chvíli mlčel, vytáhl prut, znova jej hodil do vody a s úsměvem se otočil k bratrovi.

„Dovol mi… Za prvé už jsme ordinaci potřebovali. Přece jsme Agafje poslali pro doktora.“

„No, já myslím, že se jí ruka stejně nenarovná.“

„To je ještě otázka… A pak, vzdělaný rolník, vzdělaný dělník ti bude víc platný.“

„Ne, jen se zeptej, koho chceš,“ odpověděl Konstantin Levin rozhodně. „Vzdělaný člověk je jako dělník mnohem horší. Ani cesty nemohou spravit. A když postaví mosty, hned zas všecko rozkradou.“

„Konečně,“ řekl Sergej Ivanovič zamračen, protože nemiloval rozpory, zvlášť ne takové, které neustále přeskakují z jedné věci na druhou a bez jakékoli souvislosti uvádějí nové a nové argumenty, takže nevíte, nač odpovídat, „konečně, o to neběží. Dovol. Uznáváš, že vzdělání je pro lid dobrodiním?“

„Uznávám,“ uklouzlo Levinovi, ale ihned ho napadlo, že řekl něco jiného, než co si myslí. Cítil, že kdyby to přiznal, bude mu dokázáno, že mluví holé nesmysly. Jak mu to bude dokázáno, nevěděl, věděl však, že mu to bude bezpochyby dokázáno logicky, a očekával tyto důkazy.

Argumentace byla mnohem jednodušší, než Levin očekával. „Uznáváš-li to za dobrodiní,“ pravil Sergej Ivanovič, „pak jako čestný muž nutně musíš být té věci oddán, souhlasit s ní, a tudíž musíš chtít pro ni pracovat.“

„Ale ještě neuznávám, že ta věc je správná,“ řekl Konstantin Levin a zrudl.

„Jak to? Přece jsi teď říkal…“

„Totiž neuznávám ji ani za správnou, ani za možnou.“

„To nemůžeš vědět, dokud jsi nevynaložil patřičné úsilí…“

„Připusťme,“ řekl Levin, třebaže to zdaleka nepřipouštěl, „připusťme, že je to pravda. Ale stejně nevidím důvod, proč bych se o to měl starat.“

„Jak to?“

„Ne, když už o tom mluvíme, vylož mi to z hlediska filozofického,“ řekl Levin.

„Nechápu, co s tím má co dělat filozofie,“ pravil Sergej Ivanovič, a jak se Levinovi zdálo, chtěl asi dát svým tónem najevo, že bratrovi nepřiznává právo mluvit o filozofii. A to Levina popudilo.

„Hned uslyšíš!“ začal rozhořčeně. „Myslím, že hybnou pákou veškeré naší činnosti je přece jen osobní prospěch. Dnes jako šlechtic nevidím v zemstevním zřízení nic, co by přispívalo k mému blahobytu. Cesty nejsou lepší a nemohou být lepší. Moji koně mě dovezou i po špatných. Lékaře ani ordinaci nepotřebuji, o smírčího soudce nestojím, nikdy jsem ho nevyhledával a vyhledávat nebudu. Školy nepotřebuji, ba pokládám je za škodlivé, jak už jsem řekl. Zemstevní samosprávní zřízení pro mne znamená pouhou povinnost platit osmnáct kopejek z děsjatiny, jezdit do města, nocovat ve štěničárně a poslouchat všelijaké nesmysly a ohavnosti, ale osobní zájem nemám žádný.“

„Dovol,“ s úsměvem ho přerušil Sergej Ivanovič. „Taky jsme neměli osobní zájem na osvobození rolníků, a přesto jsme pro ně pracovali.“

„Ne!“ přerušil ho Konstantin ještě s větším rozhořčením. „Osvobození rolníků bylo něco jiného. Na tom jsme měli osobní zájem. Chtěli jsme svrhnout jho, které nás, všecky řádné lidi, tížilo. Ale dělat radního, vykládat, kolik je třeba lidí na čištění žump a jak se má klást potrubí ve městě, v kterém nebydlím. Dělat porotce a soudit venkovana, který odcizil šunku, a šest hodin poslouchat nesmysly, které melou obhájci a státní zástupci, a jak se předseda ptá našeho starého obecního blázna Aljošky: ‚Doznáváte se, pane obžalovaný, že jste odcizil šunku?‘ ‚Copak?‘“

Konstantin Levin už zase odbočil, začal předvádět předsedu bláznivého Aljošku. Domníval se, že je to všecko k věci.

Ale Sergej Ivanovič pokrčil rameny.

„Co vlastně chceš říci?“

„Chci jenom říci, že práva, která se mě… která se dotýkají mých zájmů, budu vždycky hájit ze všech sil. Že když u nás vysokoškoláků byla prohlídka a četníci četli naše dopisy, byl jsem odhodlán hájit ze všech sil tato práva, hájit své právo na vzdělání a svobodu. Chápal bych brannou povinnost, která se dotýká osudu mých dětí, bratří i mne samého. Jsem ochoten debatovat o věcech, které se mě týkají. Ale rozhodovat, kam má přijít čtyřicet tisíc ze samosprávy, nebo soudit blbečka Aljošu, tomu nerozumím a nedokážu to.“

Konstantin Levin zřejmě spustil stavidla své výmluvnosti. Sergej Ivanovič se usmál.

„A co když se zítra budeš soudit? Bylo by ti milejší, kdybys měl stát jako zastara před trestním soudem?“

„Nebudu se soudit. Nikdy nikoho nezabiju a žádný soud nepotřebuju. Ale co!“ pokračoval. Zase odbočil k něčemu, co naprosto nebylo k věci. „Naše samosprávní instituce a to všecko mi připadá jako břízky, které jsme nastrkali do země jako o svatodušních svátcích, aby to vypadalo jako les, který v Evropě sám vyrostl, a já nemohu ty břízky s dost dobrým svědomím pěstovat a věřit na ně!“

Sergej Ivanovič jenom pokrčil rameny, jako by dával najevo údiv, kde se v jejich sporu najednou vzaly břízky, třebaže ihned pochopil, co bratr míní.

„Dovol, takhle se na to přece nemůžeme dívat,“ prohodil.

Ale Konstantin Levin chtěl mermomocí ospravedlnit svou chybu, které si byl vědom, totiž lhostejnost k obecnému blahu, a proto pokračoval:

„Myslím, že žádná činnost nemůže být solidní, pokud není založena na osobním zájmu. Je to obecná pravda, pravda filozofická,“ řekl, přičemž důrazně opakoval slovo filozofická, jako by chtěl ukázat, že má také právo mluvit o filozofii jako každý jiný.

Sergej Ivanovič se znovu usmál. Vida, i bratr má nějakou svou vlastní filozofii, která slouží jeho sklonům.

„No, filozofii nech být,“ řekl. „Hlavní úkol filozofie všech dob je právě v tom, aby byla nalezena nutná spojitost, která existuje mezi zájmem osobním a společným. Ale o to nejde, jde o to, že jenom musím opravit tvůj příměr. Břízky nikdo nenastrkal, ale byly vysázeny nebo zasety, a musí se s nimi zacházet co nejpečlivěji. Jen ty národy mají budoucnost, jen ty národy můžeme označit za historické, které mají cit pro všecko, co je na jejich institucích důležitého a významného, a umějí si jich vážit.“ A Sergej Ivanovič přenesl otázku do sféry filozoficko-historické, Konstantinu Levinovi nedostupné, a ukázal mu nesprávnost jeho názoru.

„Pokud jde o to, že se ti to nelíbí, tedy promiň – je to naše ruská lenora a panská zhýčkanost, a jsem přesvědčen, že u tebe je to dočasné bloudění a že to pomine.“

Konstantin mlčel. Cítil, že prohrál na celé čáře, ale zároveň cítil, že co chtěl říci, bratr nepochopil. Jenom nevěděl, proč bratr nepochopil: zda proto, že mu neuměl všecko říci jasně, či proto, že pochopit nechtěl anebo nemohl. Ale už o tom nehloubal, neodporoval bratrovi a přemýšlel o něčem docela jiném, co se ho týkalo osobně.

Sergej Ivanovič složil poslední prut, odvázal koně a už jeli.