IX

Byly čtyři hodiny, když Levin s bušícím srdcem vystoupil u zoologické zahrady z drožky a dal se pěšinkou k sáňkovací dráze a ke kluzišti. Věděl najisto, že ji tam nalezne, protože viděl u brány kočár Ščerbackých.

Byl jasný mrazivý den. U brány stály kočáry, sáně, fiakry a četníci. Lepší lidé, oslňující v jasném slunci svými klobouky, se hemžili u vchodu i na upravených pěšinkách mezi ruskými chaloupkami s vyřezávanými hřebeny. Staré kadeřavé lípy v parku se oděly do nového slavnostního hávu a jejich větve se pod sněhem až prohýbaly.

Levin šel pěšinkou ke kluzišti. Nesmí se rozčilovat, musí se uklidnit. Co je ti? Co tě trápí? Mlč, hlupáčku, říkal svému srdci. A čím víc se chtěl uklidnit, tím víc se v něm tajil dech. Potkal ho nějaký známý a oslovil ho, avšak Levin ani nepoznal, kdo to je. Došel k sáňkařské dráze, kde řinčely řetězy, jak lidé tahali sáňky nahoru i dolů, kde hrčely sáňky v jízdě a zaznívaly veselé hlasy. Udělal ještě několik kroků a už se před ním prostíralo kluziště. Rázem ji poznal mezi všemi bruslícími.

Že je zde, poznal podle radosti i strachu, který mu padl do srdce. Stála na protějším konci kluziště a rozprávěla s nějakou dámou. Na jejím úboru a na její póze snad ani nebylo nic zvláštního. Ale Levin ji v tom davu poznal stejně snadno jako růži mezi kopřivami. Byla světlem, byla úsměvem, který ozařoval všecko kolem. „Opravdu smím sestoupit tam na led a jít k ní?“ uvažoval. Místo, kde stála, mu bylo nepřístupnou svatyní, a jednu chvíli taktak že neodešel, jaký měl strach. Dalo mu velké přemáhání, než uvážil, že kolem ní chodí všelijací lidé, že i on tam mohl přijít bruslit. Sestoupil dolů. Dbal, aby se na ni příliš dlouho nedíval, bál se toho jako pohledu do slunce, ale viděl ji zrovna jako to slunce, i když se na ni nedíval.

Na ledě se toho dne v týdnu a v tuto denní hodinu scházeli lidé z jednoho okruhu, vesměs známí. Byli tu mistři v bruslení, stavějící na odiv své umění, byli tu začátečníci s křesly, za kterými se nesměle a neobratně pohybovali, byli tu malí chlapci i staří lidé, bruslící ze zdravotních důvodů. Levinovi všichni připadali jako vyvolenci Štěstěny, protože byli zde, jí nablízku. Všichni bruslaři ji zřejmě docela lhostejně předjížděli a doháněli, ba mluvili s ní, a jako by jí tu nebylo, bavili se a užívali výborného ledu i pěkného počasí.

Kittin bratránek Nikolaj Ščerbackij v kratinké kamizole a úzkých kalhotách seděl na lavičce, brusle na nohou, a jakmile zahlédl Levina, zavolal na něho.

„Ajta, nejlepší ruský bruslař! Jste tu dlouho? Je výborný led, honem si vezměte brusle.“

„Ani je nemám s sebou,“ odpověděl Levin zaražen tou smělostí a nevázaností v její přítomnosti a ani na okamžik ji neztrácel z dohledu, třeba se na ni nedíval. Tušil, že slunce se k němu blíží. Byla v rohu kluziště, dala útlé nožky ve vysokých botkách do tupého úhlu a s patrnou bázní jela k němu. Chlapec v ruském kroji, zuřivě se rozhánějící rukama a shýbajíce se k zemi, ji předjížděl. Jela nepříliš jistě; vytáhla ruce z malého rukávníku, zavěšeného na šňůrce kolem krku, držela je pohotově a hledíc na Levina, kterého už poznala, usmívala se na něho a zároveň se usmívala svému strachu. Když měla obrat šťastně za sebou, odrazila se pružnou nožkou, dojela rovnou k Ščerbackému, chytila se ho a s úsměvem pokynula Levinovi. Byla hezčí, než si ji představoval.

Když na ni myslíval, živě si ji vybavoval celou, zejména půvab malé světlovlasé hlavinky, tak lehce sedící na pěkných dívčích ramenou, i výraz dětské upřímnosti a dobroty si uměl představit. Dětský výraz ve spojení s něžnou krásou postavy tvořil její zvláštní půvab, který měl Levin v dobré paměti. Ale vždycky ho na ní překvapoval nenadálý výraz v očích, mírných, klidných a upřímných, a zejména její úsměv, který ho vždy přenášel do čarovného světa, kde pokaždé zjihl a rozněžnil se, jak to dovedl jen zřídka za dnů raného dětství.

„Už jste tu dlouho?“ zeptala se a podala mu ruku. „Děkuji vám,“ dodala, když jí zvedl šátek, který jí vypadl z rukávníku.

„Já? Ne dlouho, včera jsem… totiž dnes jsem… přijel,“ vypravil ze sebe Levin. V rozčilení hned nerozuměl otázce. „Chtěl jsem jít k vám,“ řekl a vtom si vzpomněl, proč ji chtěl vyhledat, a rázem upadl do rozpaků a zrudl. „Nevěděl jsem, že bruslíte. Bruslíte pěkně.“

Pozorně na něho pohlédla, ráda by vypátrala, proč je zmaten.

„Vaše chvála už něco znamená. Máte pověst nejlepšího bruslaře.“ Malou ručkou v černé rukavičce sklepávala krystalky jinovatky z rukávníku.

„Ano, kdysi jsem náruživě bruslil. Chtěl jsem dosáhnout dokonalosti.“

„Vy asi všecko děláte náruživě,“ ozvala se s úsměvem. „Já bych vás tak ráda viděla bruslit. Vezměte si brusle a pojďte jezdit spolu.“

Spolu! Je to možné?

„Hned si je vezmu,“ řekl.

A šel si pro brusle.

„Už jste u nás dlouho nebyl, milostpane,“ vykládal zřízenec. Držel Levinovi nohu a připevňoval mu brusli. „Po vás už tu mezi panstvem žádný takový mistr není. Bude to dobré?“ zeptal se, když utáhl řemínky.

„Ano, ano, jenom si pospěš, prosím tě,“ odpověděl Levin. Stěží potlačoval bezděčný úsměv štěstí, který se mu rozhostil na tváři. Ano, to je život, to je štěstí! Spolu, řekla, pojďte jezdit spolu. Má se jí vyznat hned? Ale vždyť se jí to bojí povědět jen proto, že teď je šťasten, šťasten alespoň nadějí… Ale pak? Avšak musí, musí jí to říci! Pryč, slabosti!

Levin vstal, svlékl si svrchník a už se rozběhl po hrbolatém ledě u pavilónu, vyběhl na hladký led a ujížděl bez námahy, zrychloval, zpomaloval a usměrňoval běh snad jen vlastní vůlí. Pln ostychu dojel ke Kitty, ale její úsměv ho zase uklidnil.

Podala mu ruku a jeli vedle sebe stále rychleji, a čím rychleji jeli, tím pevněji mu svírala ruku.

„S vámi bych se rychleji naučila bruslit, nějak k vám mám důvěru,“ řekla mu.

„A já zas mám důvěru k sobě, když se o mě opíráte,“ řekl, ale vzápětí se polekal svých slov a zrudl. A vskutku, jakmile to vyslovil, zapadlo slunko za mraky, přívětivý výraz byl ten tam a Levin poznal známou hru jejího obličeje, značící usilovné přemýšlení: na čele jí naběhla vráska.

„Nevadí vám něco? Ačkoli nemám právo se ptát,“ vyhrkl.

„Proč? Ne, nic mi nevadí,“ odpověděla chladně, a rychle dodala: „Neviděl jste m-lle Linon?“

„Ještě ne.“

„Jděte za ní, ona vás má tolik ráda.“

Co se stalo? Pohněval ji. Panebože, pomoz mi! říkal si Levin a rozběhl se za starou Francouzkou s šedivými lokýnkami, sedící na lavičce. Odhalila v úsměvu falešné zuby a přivítala ho jako dávného přítele.

„Vidíte, rosteme,“ ukázala očima na Kitty, „a stárneme, Tiny bear¹ už je velký!“ pokračovala Francouzka se smíchem. Připomněla mu jeho vtip o třech slečnách, kterým říkal tři medvědi podle anglické pohádky. „Vzpomínáte si, že jste jim tak kdysi říkával?“

Vůbec si nevzpomínal, ale Francouzka se už deset let smála tomu vtipu a pořád se jí líbil.

„Tak jděte bruslit, jděte. Ale naše Kitty teď už hezky bruslí, viďte?“

Když Levin opět dojel ke Kitty, už se nedívala přísně, oči zase hleděly upřímně a vlídně, avšak Levinovi se zdálo, že v té vlídnosti je zvláštní, úmyslně klidný odstín. A najednou zesmutněl. Kitty mu vykládala o staré vychovatelce a jejích podivnůstkách, a pak se ho zeptala, jak žije.

„Vážně se vám v zimě na venkově nestýská?“

„Ne, mám pořád něco na práci.“ Cítil, že ho Kitty podrobuje svému klidnému tónu a že se mu nedokáže vymknout stejně, jak tomu bylo už počátkem zimy.

„Budete tu dlouho?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl, aniž myslil na to, co říká. Napadlo ho, že poddá-li se tomuto jejímu tónu pokojného přátelství, zase odjede s nepořízenou, a proto se odhodlal vzepřít.

„Jak to, nevíte?“

„Nevím. To záleží na vás,“ pravil a vzápětí se zhrozil svých slov.

Snad neslyšela, snad nechtěla slyšet, ale najednou nějak klopýtla, dvakrát brnkla nožkou a rychle ujížděla pryč. Dojela k m-lle Linon, cosi jí řekla a zamířila k pavilónu, kde dámy odkládaly brusle.

„Můj bože, co jsem to provedl! Panebože! Pomoz mi, osviť mě!“ modlil se Levin, a jelikož zároveň cítil potřebu prudkého pohybu, rozběhl se a dělal kroužky a osmičky.

Jeden z mladých mužů, nejlepší z nových bruslařů, vyšel v té chvíli s cigaretou v ústech a s bruslemi na nohou z kavárny, rozběhl se a pustil se skokem dolů po schodech, jen to dunělo. Slétl dolů, a aniž změnil volnou polohu rukou, rozjel se po ledě.

„No ne, tohle je novinka!“ řekl Levin a honem se rozběhl nahoru, aby tu novinku zkusil.

„Ať se vám něco nestane, to potřebuje cvik!“ volal za ním Nikolaj Ščerbackij.

Levin vystoupil na schůdky, rozběhl se jak mohl nejvíc, stěží udržel při nezvyklém pohybu rukama rovnováhu a pustil se dolů. Na posledním schůdku zakopl, ale o led sotva rukou zavadil, udělal prudký pohyb, překonal zakolísání a se smíchem ujížděl dál.

Hodný, milý člověk, řekla si Kitty, když vycházela s m-lle Linon z pavilónu, a zadívala se na něho s úsměvnou tichou něhou jako na milovaného bratra. Snad nějak nechybila, snad neudělala něco špatného? Všichni tomu říkají koketérie. Ví, že miluje jiného. Ale přece se s ním ráda baví, je tak roztomilý. Jenom proč jí to říkal?

Když Levin viděl Kitty odcházet a zahlédl, že na schodech na ni čeká matka, zůstal stát celý zčervenalý rychlou jízdou a zamyslil se. Odepnul si brusle a dohonil matku a dceru u východu z parku.

„Velice mě těší, že vás vidím,“ pravila kněžna. „Ve čtvrtek máme jako obyčejně přijímací den.“

„Tedy dnes?“

„Bude mě velice těšit,“ řekla kněžna suše.

Ten suchý tón zamrzel Kitty a nemohla odolat přání napravit dojem, jakým působilo matčino chladné jednání. Otočila hlavu a pravila s úsměvem: „Na shledanou.“

Oblonskij, klobouk na stranu, obličej a oči rozzářené, vkročil tou dobou jako veselý vítěz do parku. Ale když došel ke tchyni, odpovídal se smutnou, provinilou tváří na její otázky po Dollině zdraví. Pohovořil tiše a ponuře s tchyní, načež vypjal hruď a zavěsil se do Levina.

„Tak co, pojedem? Pořád jsem na tebe myslil a jsem moc rád, žes přijel,“ řekl a významně se díval Levinovi do očí.

„Pojedem, pojedem,“ odpověděl Levin všecek blažený, protože dosud slyšel hlas, který řekl „na shledanou“ a viděl úsměv, s kterým to bylo vysloveno.

„Do ‚Anglie‘, nebo do ‚Ermitáže‘?“

„To je mi jedno.“

„Tak do ‚Anglie‘.“ Oblonskij zvolil „Anglii“, poněvadž tam byl dlužen více než v „Ermitáži“. Považoval tudíž za nepěkné vyhýbat se této restauraci. „Máš drožku? Výborně, poslal jsem totiž kočár domů.“

Přátelé celou cestu mlčeli. Levin přemýšlel, co znamenala ta změna v Kittině obličeji, jednou se ujišťoval, že může doufat, podruhé si zoufal a jasně viděl, že jeho naděje je šílenstvím, ale přesto si připadal jako zcela jiný člověk, jiný než byl, dokud nespatřil její úsměv a neuslyšel ono „na shledanou“.

Stěpan Arkaďjič si cestou sestavoval menu oběda.

„Máš rád platejse, že?“ obrátil se k Levinovi, když přijížděli k restauraci.

„Cože?“ tázal se Levin. „Platejse? Ano, platejse já hrozně rád.“