III

Při vstupu do Kittina salónku, hezkého růžového pokojíčku s figurkami z míšeňského porcelánu, růžového a veselého, jako byla sama Kitty ještě před dvěma měsíci, vzpomněla si Dolly, jak spolu ten pokojíček loni zařizovaly, jak radostně a láskyplně. Srdce jí usedalo, když teď spatřila Kitty, sedící na židličce u dveří a strnule zírající na cíp koberce. Kitty pohlédla na sestru a chladný, poněkud tvrdý výraz jejího obličeje se nezměnil.

„Teď půjdu a budu zahrabaná doma a ty ke mně nebudeš smět,“ řekla Darja Alexandrovna a sedla k ní. „Ráda bych s tebou mluvila.“

„O čem?“ utrhla se na ni Kitty a polekaně vztyčila hlavu.

„O čem jiném než o tom, co tě trápí?“

„Mě nic netrápí.“

„Ale jdi, Kitty. Copak si myslíš, že to nevím? Vím všecko. A věř mi, nestojí to za to… Každá z nás to prodělala.“

Kitty mlčela a v obličeji měla přísný výraz.

„Nestojí za to, aby ses pro něho trápila,“ pokračovala Darja Alexandrovna rovnou k věci.

„Ano, protože mě nechtěl,“ řekla Kitty zlomeným hlasem. „Nemluv! Prosím tě, nemluv!“

„Ale kdo ti to řekl? Nikdo nic takového neříkal. Jsem přesvědčena, že do tebe byl zamilován a zůstal zamilován, ale…“

„Ach, nejhorší jsou ty projevy soustrasti!“ vykřikla Kitty. Najednou se rozzlobila. Otočila se na židli, zrudla a začala rychle pohybovat prsty, střídavě svírajíc v jedné a zas v druhé ruce sponu na pásku, kterou držela. Dolly znala ten sestřin zvyk hrát si s něčím, kdykoli byla rozčilená. Věděla, že Kitty může být ve zlosti až nepříčetná a dokáže napovídat mnoho zbytečných a nepříjemných věcí, a proto ji chtěla uklidnit. Ale už bylo pozdě.

„Co, co mi tu vlastně chceš namluvit?“ začala Kitty zprudka. „Že jsem měla ráda člověka, který o mě nestál, a že hynu láskou k němu? A to mi říká vlastní sestra, která si myslí, že… že… že má se mnou soucit! Neprosím se o ten soucit ani o ty přetvářky!“

„Kitty, křivdíš mi.“

„Proč mě týráš?“

„Ale naopak… Vidím, že jsi roztrpčená…“

Ale Kitty ji ve svém zápalu ani neslyšela…

„Nemám proč truchlit a utěšovat se. Jsem natolik hrdá, že nikdy nebudu milovat někoho, kdo mě nemiluje.“

„Ale vždyť o tom nemluvím… Jenom mi pověz pravdu,“ řekla Darja Alexandrovna a vzala ji za ruku, „pověz mi, říkal ti Levin…“

Zmínka o Levinovi zřejmě Kitty připravila o poslední zbytek rovnováhy. Vyskočila ze židle, mrštila sponou o zem a prudce gestikulujíc spustila:

„Co s tím má co dělat Levin? Nechápu, nač mě potřebuješ týrat? Řekla jsem a opakuju, že jsem hrdá a nikdy, nikdy bych neudělala, co ty – abych se vrátila k člověku, který mi byl nevěrný, který si našel jinou. Nechápu to! Ty to dovedeš, ale já ne!“

Po těch slovech pohlédla Kitty na sestru, a když uviděla, že Dolly mlčí s hlavou smutně sklopenou, neodešla z pokoje, jak zamýšlela, ale posadila se u dveří, zakryla si šátkem tvář a sklopila hlavu.

Mlčení trvalo malou chvilku. Dolly přemýšlela o sobě. Ponížení, které si vždy uvědomovala, se ozvalo zvlášť bolestivě, když jí je připomněla sestra. Nenadála se od sestry takové krutosti a hněvala se na ni. Ale vtom uslyšela, jak zašustil šat a zároveň propukly tlumené vzlyky, a nějaké ruce se k ní vztáhly a ovinuly se jí kolem krku. Kitty klečela před ní.

„Dollinko, jsem tak hrozně nešťastná!“ zašeptala provinile.

A milý uslzený obličej se schoval v sukni Darji Alexandrovny. Slzy se staly nepostradatelným mazadlem, bez něhož nemohl dobře běžet stroj vzájemného dorozumění mezi oběma sestrami; když se vyplakaly, rozhovořily se o jiných věcech, než které je zajímaly; ale i když mluvily o něčem jiném, porozuměly si. Kitty pochopila, že její slova o mužově nevěře a o ponížení, řečená v návalu vzteku, ranila nebohou sestru do hloubi duše, ale že jí odpouští. Dolly zas pochopila vše, co chtěla vědět. Přesvědčila se, že její domněnky byly správné, že žal, nezhojitelný Kittin žal byl způsoben tím, že Levin se o ni ucházel a ona ho odmítla, zatímco Vronskij ji oklamal, a že je s to milovat Levina a nenávidět Vronského. Kitty se o tom nezmínila ani slovem. Mluvila jen o svém duševním stavu.

„Nijak se netrápím,“ řekla, když se uklidnila. „Ale chápej, všecko se mi znechutilo, zprotivilo, všecko mi připadá hnusné, především já sama. Neumíš si představit, jaké mám pořád ošklivé myšlenky.“

„Ale jaké bys mohla mít ošklivé myšlenky?“ ptala se Dolly s úsměvem.

„Hrozně, hrozně ošklivé a hnusné. Neumím ti to vysvětlit. To není stesk ani smutek, ale něco mnohem horšího. Jako když všecko, co ve mně bylo dobrého, někam zmizelo a zůstalo jenom to nejošklivější. No, jak bych ti to řekla?“ pokračovala, když viděla v sestřiných očích údiv. „Teď mi tatínek začal říkat… a mně se zdá, že myslí jen na to, že bych se měla vdát. Maminka mě vezme na ples, a já mám dojem, že mě tam vede jenom proto, aby mě co nejdřív vdala a zbavila se mě. Vím, že to není pravda, ale nemohu se těch myšlenek zbýt. Takzvané ženichy nesnáším. Mám vždycky pocit, že mě svlékají očima. Jet někam v plesových šatech, to dřív pro mne byla hotová rozkoš, měla jsem radost sama ze sebe. Teď je mi hanba a trapně… Nediv se! Doktor… Víš…“

Kitty přišla do rozpaků. Chtěla ještě říci, že od té doby, co se s ní stala taková změna, je jí Stěpan Arkaďjič nemožně protivný, a kdykoli ho vidí, neubrání se těm nejhnusnějším a nejohavnějším představám.

„Ano, všecko se mi jeví v tom nejhnusnějším, nejošklivějším světle,“ pokračovala. „Je to má choroba. Snad to přejde…“

„Nemysli na to…“

„Nejde to. Jenom s dětmi je mi dobře, jen u tebe.“

„Škoda že teď ke mně nemůžeš.“

„Ne, já přijedu. Už jsem spálu měla, přemluvím mamá.“ Kitty prosadila své, přestěhovala se k sestře, a když se skutečně dostavila spála, celou tu dobu děti ošetřovala. Obě sestry šťastně vyléčily všech šest dětí, ale Kittino zdraví se nelepšilo a o velkém půstu odjeli Ščerbackých do ciziny.