VI

Kněžna Betsy nevyčkala konce posledního jednání a odešla z divadla. Jen taktak stačila zajít do budoáru, poprášit si dlouhý bledý obličej pudrem, setřít jej, upravit si účes a poručit, aby bylo ve velkém salóně prostřeno k čaji, a už se k jejímu velikánskému domu na Námořní začaly sjíždět kočáry jeden za druhým. Hosté mířili k prostornému krytému vchodu a tlustý vrátný, který vždy dopoledne četl za skleněnými dveřmi noviny a budil posvátnou úctu v kolemjdoucích, neslyšně otvíral ty obrovské dveře a vpouštěl příchozí dovnitř.

Téměř zároveň vstoupila paní domu s upraveným účesem a upraveným obličejem jedněmi dveřmi a hosté dveřmi druhými do velkého salónu s tmavými stěnami, kyprými koberci a jasně ozářeným stolem, který se skvěl pod plamínky svěc bělostí ubrusu, stříbrem samovaru a průsvitným porcelánem čajového servisu.

Hostitelka usedla k samovaru a stáhla si rukavičky. Společnost za nenápadné pomoci lokajů přestavěla židle a rozsadila se, rozdělena na dvě skupiny – u samovaru kolem hostitelky a na opačném konci salónu kolem krásné vyslancovy ženy v černém sametu a s výrazným černým obočím. Rozhovor v obou ohniscích, jako vždy v prvních chvílích, poněkud kolísal, přerušován příchodem dalších hostí, pozdravy a nabízením čaje, jako by tápal, u čeho zůstat.

„Jako herečka je výborná. Je vidět, že prostudovala Kaulbacha,“ říkal diplomat v kroužku vyslancovy choti. „Všimli jste si, jak upadla…“

„Ach, prosím vás, nemluvme o Nielsonové! O ní se nedá říci nic nového,“ pravila tlustá, červená světlovlasá dáma bez obočí a bez chignonu, ve starých hedvábných šatech. Byla to kněžna Mjagká, známá svou prostotou a drsnými způsoby a přezdívaná enfant terrible. Kněžna Mjagká seděla uprostřed mezi oběma skupinkami, naslouchala a střídavě se účastnila debaty v té i v oné. „Dnes mi tři lidé řekli tuhle frázi o Kaulbachovi, jako by se smluvili. Bůh suď, co se jim na té frázi tak zalíbilo.“

Touto poznámkou byl hovor přerušen a bylo třeba vymyslet si zase jiný námět.

„Vypravujte nám něco pro zasmání, ale jen žádné zlomyslnosti,“ pravila choť vyslance, umělkyně ve společenské konverzaci, anglicky zvané small-talk. Obrátila se k diplomatovi, který rovněž nevěděl, o čem začít.

„Prý je to moc těžké, jen zlomyslnosti prý jsou k smíchu,“ začal s úsměvem. „Ale pokusím se. Navrhněte mi nějaký námět. Všecko záleží na námětu. Je-li dána osnova, už se podle ní vyšívá snadno. Často si myslívám, že proslulí mluvkové minulého století by dnes byli na rozpacích, kdyby měli mluvit chytře. Všecky chytrosti už se nám tak přejedly…“

„Nic nového pod sluncem,“ se smíchem ho přerušila vyslancova žena.

Rozhovor začal roztomile, ale právě proto, že byl až příliš roztomilý, zase uvázl. Nezbylo než uchýlit se k jistému, osvědčenému prostředku, totiž k pomluvám.

„Nezdá se vám, že Tuškevič má v sobě cosi z Ludvíka XV.?“ řekl diplomat a ukázal očima na hezkého, plavovlasého mladého muže, stojícího u stolu.

„Ó ano! Je ve stejném stylu jako salón, a proto zde bývá tak častým hostem.“

Tento rozhovor uspěl, neboť se mluvilo v narážkách právě o tom, o čem se v tom salóně nemělo mluvit, totiž o Tuškevičově vztahu k hostitelce.

U samovaru kolem hostitelky rozmluva také chvíli kolísala mezi trojím nezbytným námětem, totiž poslední společenskou novinkou, divadlem a kritizováním bližního, až se konečně ustálila, když zavadila o námět poslední, totiž pomluvy.

„Slyšeli jste, že Maltiščevová – nikoli dcera, ale matka – si taky pořizuje kostým diable rose¹?“

„Není možná! Ne, to je ohromné!“

„Divím se, že při své chytrosti – přece není hloupá – nevidí, jak je směšná.“

Každý měl co podotknout k odsouzení a zesměšnění nebohé Maltiščevové a už rozhovor vesele zapraskal, jako když vzplane hranice dříví.

Muž kněžny Betsy, náruživý sběratel rytin, se dověděl, že manželka má hosty, a stavil se před odchodem do klubu v salóně. Neslyšně došel po měkkém koberci ke kněžně Mjagké.

„Jak se vám líbila Nielsonová?“ řekl.

„Ach bože, takhle se k člověku plížit! Já jsem se vás tak lekla,“ ozvala se kněžna. „Prosím vás, nemluvte se mnou o opeře, vy vůbec nerozumíte hudbě. Radši se já snížím k vám a budu s vámi mluvit o vašich majolikách a rytinách. Povídejte, jakou vzácnost jste onehdy koupil na bleším trhu.“

„Chcete, ukážu vám je? Ale když vy tomu nerozumíte.“

„Ukažte. Něco jsem pochytila od těch… jakpak se jmenují… ta bankéřská rodina… oni mají nádherné rytiny. Ukazovali nám je.“

„Jakže, vy jste byla u Schützburgů?“ tázala se hostitelka od samovaru.

„Ano, ma chère. Pozvali nás s mužem na oběd, načež jsem se pak doslechla, že jenom omáčka stála tisíc rublů,“ hlasitě vykládala kněžna Mjagká, když viděla, že ji všichni poslouchají. „A přitom to byla nějaká prachmizerná zelená omáčka. Musela jsem je pak taky pozvat, a dala jsem udělat omáčku za pětaosmdesát kopejek a všichni si moc libovali. Já si nemohu dovolit omáčky za tisícovku.“

„Ona je jedinečná!“ pravila hostitelka.

„Báječná!“ pravil kdosi.

Účinek, který vyvolávaly řeči kněžny Mjagké, byl vždy stejný a tajemství vyvolávaného účinku bylo v tom, že sice nemluvila vždy vhod, jako například teď, ale zato obyčejné věci, mající smysl. Ve společnosti, v které žila, působila taková slova jako nejduchaplnější vtip. Kněžna Mjagká nemohla pochopit, proč to tak působí, ale věděla, že to tak působí, a využívala toho.

Jelikož všichni poslouchali, co říká kněžna Mjagká, a rozhovor kolem choti vyslancovy ustal, chtěla hostitelka sdružit společnost v jeden celek a obrátila se k paní vyslancové:

„Opravdu nechcete čaj? Měli byste si přesednout k nám.“

„Ale ne, tady je nám moc dobře,“ s úsměvem odvětila paní vyslancová a pokračovala v navázané rozmluvě.

Rozmluva byla velice příjemná. Pomlouvali manžele Kareninovy.

„Anna se tuze změnila po svém pobytu v Moskvě. Je nějaká divná,“ řekla Annina přítelkyně.

„Hlavní změna je v tom, že si s sebou přivezla stín Alexeje Vronského,“ pravila vyslancova žena.

„Ale co na tom? Grimm má pohádku o člověku bez stínu, o člověku zbaveném stínu. Mělo to být za trest. Nikdy mi nešlo do hlavy, proč to má být trest. Ale ženu by to asi netěšilo, kdyby neměla nějaký stín.“

„Ano, ale ženy provázené stínem obyčejně špatně skončí,“ řekla Annina přítelkyně.

„Aby vám jazyk uschl,“ náhle se vložila kněžna Mjagká, když to zaslechla. „Kareninová je skvělá žena. Jejího muže nemám ráda, ale ji velice.“

„Pročpak nemáte ráda jejího muže? Je to takový úžasný člověk,“ pravila choť vyslance. „Muž říká, že takových státnických duchů je v Evropě málo.“

„Mně to říká muž taky, ale nevěřím,“ pravila kněžna Mjagká. „Kdyby naši mužové nemluvili, viděly bychom všecko, jak to je, a Alexej Alexandrovič je podle mne prostě hloupý. Říkám to jenom šeptem… Jak se všecko ujasňuje, viďte? Dřív, když jsem ho měla pokládat za moudrého, pořád jsem hloubala a myslela jsem, že já jsem hloupá, když nevidím jeho moudrost. Ale jakmile jsem si řekla, že je hloupý on, ale řekla jsem to šeptem, všecko je najednou tak jasné, viďte?“

„Vy jste dnes taková zlá!“

„Vůbec ne. Nemám jiné východisko. Někdo z nás dvou je hloupý. No, a víte sami, že o sobě by to člověk nikdy neřekl.“

„Na svůj majetek každý reptá, leč každý chválí rozum svůj,“ uplatnil diplomat francouzský verš.

„To je ono,“ kvapně se k němu obrátila kněžna Mjagká. „Ale abyste věděli, na Annu nedám dopustit. Je tak sympatická a milá. Co má dělat, když jsou do ní všichni zamilovaní a chodí za ní jako stín?“

„Ale já ji vůbec nechci odsuzovat,“ bránila se Annina přítelkyně.

„Jestli za námi nikdo nechodí jako stín, ještě to není důkaz, že máme právo někoho odsuzovat.“

Když kněžna Mjagká udělila lekci Annině přítelkyni, vstala a spolu s vyslancovou chotí si přisedla ke stolu, kde se mluvilo o pruském králi.

„Koho jste tam pomlouvali?“ ptala se Betsy.

„Kareninovy. Paní kněžna udělala charakteristiku Alexeje Alexandroviče,“ odvětila choť vyslance a s úsměvem zasedla ke stolu.

„Škoda že jsme to neslyšeli,“ prohodila paní domu a podívala se ke dveřím. „Konečně!“ S úsměvem se obrátila k vcházejícímu Vronskému.

Vronskij se nejenom se všemi znal, ale viděl denně všecky, s kým se tu setkal, a proto vstoupil tak klidně, jako vcházíme do pokoje k lidem, které jsme opustili před chvilkou.

„Kde jsem byl?“ opáčil na otázku vyslancovy ženy. „Nic naplat, musím se přiznat. V buffě. Byl jsem tam snad už posté, a vždycky z toho mám nový požitek. Ohromné! Vím, že je to ostuda. Ale na opeře spím, a v buffě vydržím sedět do posledního okamžiku a baví mě to. Dnes…“

Jmenoval francouzskou herečku a chtěl o ní cosi vyprávět. Ale vyslancova žena ho s komickým zděšením zarazila:

„Prosím vás, nemluvte o té hrůze.“

„No, tak nebudu, tím spíš, že všichni ty hrůzy znají.“

„A všichni by se tam rozběhli, kdyby to byl stejný bonton jako chodit do opery,“ přisadila si kněžna Mjagká.