XXIII

Rána Vronského byla nebezpečná, třebaže nezasáhla srdce. Několik dní byl mezi životem a smrtí. Když mohl poprvé promluvit, seděla u něho v pokoji jen bratrova žena Varja.

„Varjo!“ řekl a přísně se na ni podíval. „Postřelil jsem se náhodou. A prosím tě, nikdy o tom nemluv a takhle to všem řekni. Nebo by to vypadalo příliš hloupě!“

Varja neodpověděla, jen se nad ním sklonila a s radostným úsměvem se mu podívala do obličeje. Měl jasné oči už bez horečného lesku, ale jejich výraz byl přísný.

„Díky bohu!“ řekla Varja. „Nic tě nebolí?“

„Tady trochu.“ Ukázal si na prsa.

„Tak ukaž, převážu tě.“

Mlčky stiskl široké čelisti a díval se na ni, jak ho převazuje. Když byla hotová, řekl:

„Už nemám horečku. Prosím tě, postarej se, aby nebyly řeči, že jsem se střelil schválně.“

„Vždyť o tom nikdo nemluví. Jenom doufám, že už nebudeš náhodou střílet,“ pravila s tázavým úsměvem.

„Asi ne, ale bylo by lepší…“

A ponuře se usmál.

Varju sice polekala jeho slova i úsměv, ale když potom zánět přešel a Vronskij se začal zotavovat, pocítil, že s jednou stránkou svého žalu zúčtoval úplně. Svým činem ze sebe jaksi smyl hanbu a ponížení, které pociťoval dřív. Mohl teď klidně myslit na Alexeje Alexandroviče. Uznával jeho velkomyslnost a už si nepřipadal pokořený. Kromě toho se vrátil do starých životních kolejí. Viděl, že se může bez rozpaků dívat lidem do očí a že může žít podle svých zvyklostí. Jediné, co si nedovedl vyrvat ze srdce, ačkoli se tomu pocitu neustále vzpíral, byla přímo zoufalá lítost, že ji ztratil navždy. Nyní, kdy před jejím mužem vykoupil svou vinu, musel se jí vzdát a už nikdy se nesměl postavit mezi ni, kající ženu, a jejího muže; to už si v srdci pevně rozhodl; avšak nemohl si ze srdce vyrvat lítost nad ztrátou její lásky, nedovedl vymazat ze vzpomínek chvíle štěstí, které s ní prožil, kterých si tak málo vážil tenkrát a které ho s celým svým kouzlem pronásledovaly nyní.

Serpuchovskoj si pro něho vymyslil služební cestu do Taškentu a Vronskij s jeho návrhem bez váhání souhlasil. Ale čím víc se blížil den odjezdu, tím víc ho tížila oběť, kterou přinášel své mravní povinnosti.

Rána se zacelila a Vronskij už jezdil ven a připravoval se k odjezdu do Taškentu.

Jen jedinkrát ji spatřit a potom se zahrabat a třeba umřít – myslil si a při jedné návštěvě na rozloučenou vyslovil tuto myšlenku před Betsy. Betsy jela se vzkazem k Anně a přinesla mu zamítavou odpověď.

Tím lépe, pomyslil si Vronskij, když dostal tuto zprávu. Byla to slabost, která by ho připravila o poslední síly.

Nazítří dopoledne přišla k němu Betsy sama a oznámila, že dostala prostřednictvím Oblonského spolehlivou zprávu, že Alexej Alexandrovič svoluje k rozvodu, a tudíž se Vronskij může s Annou setkat.

Vronskij už se nestaral o Betsy ani ji nešel vyprovodit, zapomněl na všecka svá předsevzetí, neptal se, kdy může přijít a kde je Annin manžel, a rovnou se rozjel ke Kareninovým. Vyběhl po schodech jako smyslů zbavený a rychlým krokem, divže neutíkal, vešel k ní do pokoje. Neuvažoval, nedbal, zda v pokoji někdo je, či není, objal ji a už jí pokrýval polibky tvář, ruce i šíji.

Anna se připravovala na toto shledání, přemýšlela, co mu řekne, ale nedostala se k tomu, stržena jeho vášní. Chtěla, aby se uklidnil, chtěla uklidnit sebe, ale už bylo pozdě. Jeho cit se přenesl na ni. Rty se jí tak třásly, že dlouho nemohla promluvit.

„Ano, máš mě v moci a jsem tvoje,“ konečně ze sebe namáhavě vypravila a přitiskla si k prsům jeho ruku.

„Tak to muselo být!“ řekl Vronskij. „Dokud budeme živi, musí to tak být. Teď to vím.“

„To je pravda,“ ozvala se Anna, objímajíc mu hlavu, a přitom bledla stále víc a víc. „Přece je v tom ale něco strašného po všem, co se stalo.“

„To všecko, všecko přejde a budeme nesmírně šťastní! Naše láska, kdyby ještě vůbec mohla vzrůstat, vzrostla by tím, že má v sobě něco strašného,“ pravil, vztyčil hlavu a odhalil v úsměvu silné zuby.

A nemohla než odpovědět úsměvem – nikoli na jeho slova, ale jeho milostným zrakům. Vzala ho za ruku a hladila se jí po zchladlých tvářích a ostříhaných vlasech.

„Nemohu tě s těmi krátkými vlasy poznat. Jsi teď moc hezká. Vypadáš jako chlapeček. Ale jsi hrozně bledá!“

„Ano, jsem moc slabá,“ pravila s úsměvem. A rty se jí opět zachvěly.

„Pojedeme do Itálie a tam se zotavíš.“

„Je to skutečně možné, abychom byli jako muž a žena, sami dva, jako rodina?“ řekla a podívala mu zblízka do očí.

„Bylo mi jen divné, že to vůbec někdy mohlo být jinak.“

„Stiva říká, že on se vším souhlasí, ale já nemohu přijmout od něho takovou oběť,“ řekla se zamyšleným nepřítomným pohledem. „Nestojím o rozvod, je mi teď všecko jedno. Jenom nevím, jak rozhodne o Serjožovi.“

Vronskij nechápal, jak může v této chvíli shledání myslit a vzpomínat na syna, na rozvod. Což to nebylo lhostejné?

„Nemluv o tom, nemysli na to.“ Obrátil její ruku ve své ruce, aby upoutal její pozornost. Ale Anna se na něho ani nepodívala.

„Ach, proč jsem neumřela, bylo by to lepší!“ řekla a tiché slzy se jí řinuly po tvářích. Ale přesto se snažila usmívat, aby ho nezarmoutila.

Vzdát se lichotivého i nebezpečného poslání v Taškentu podle dřívějších představ Vronského bylo hanebné a nemožné. Ale teď bez rozmýšlení odmítl, a když zpozoroval, že nadřízení jeho čin neschvalují, ihned odešel do výslužby.

Za měsíc zůstal Karenin v bytě sám se synem, kdežto Anna odjela s Vronským do ciziny, aniž vyčkala rozvodu, naopak jej rozhodně odmítla.