II

Hned po doktorovi přišla Dolly. Věděla, že toho dne má být konzilium, a třebaže nedávno vstala po porodu (koncem zimy porodila děvčátko), třebaže měla dost svého trápení a starostí, nechala doma nemluvně a onemocnělou holčičku a jela se poptat, jak se rozhodl Kittin osud.

„Tak co?“ zeptala se vstupujíc do salónu, ani neodložila klobouk. „Máte všichni dobrou náladu. Tak to asi bude dobré?“

Pokusili se jí vyložit, co říkal doktor, ale přestože mluvil velice pěkně a dlouho, nedovedli nakonec tlumočit, co řekl. Zajímavé bylo jen to, že bylo rozhodnuto jet do ciziny.

Dolly si bezděky povzdechla. Její nejlepší přítelkyně, sestra, měla odjet. A její život byl neradostný. Poměr k muži se po usmíření stal ponížením. Tmel vytvořený Annou nestačil a rodinný soulad byl narušen opět ve stejném bodě. Nic jistého zde nebylo, avšak Oblonskij skoro nikdy nebyl doma, peníze také skoro nikdy nebyly, Dolly neustále trápilo podezření, že je jí muž nevěrný, ale bála se muk žárlivosti, která už jednou zakusila. První výbuch žárlivosti, jednou zažitý, už se opakovat nemohl; ani zjevná nevěra by už na ni nemohla tak zapůsobit jako poprvé. Takové odhalení by ji teď pouze zbavilo rodinných zvyklostí. Dala se klamat, pohrdala mužem a ještě víc sebou pro tu slabost. Nadto ji bez ustání trápily starosti s početnou rodinou: jednou to byly potíže s kojením, podruhé odešla chůva anebo, jako teď, se rozstonalo některé z dětí.

„Co doma?“ tázala se matka.

„Ach mamá, vy máte svého dost. Lili se mi rozstonala, mám strach, aby to nebyla spála. Teď jsem šla k vám, abych věděla, co a jak, nebo se pak vůbec nedostanu z domu, kdyby to nedej bože byla spála.“

I starý kníže vyšel po doktorově odchodu ze svého pokoje. Nastavil Dolly tvář k políbení, pohovořil s ní a pak se obrátil k ženě.

„Tak jste se rozhodly, pojedete? A co uděláte se mnou?“

„Myslím, že bys měl zůstat doma, Alexandře,“ pravila žena.

„Jak si přejete.“

„Mamá, proč by tatínek neměl jet s námi?“ ozvala se Kitty. „Bude mu veseleji a nám taky.“

Starý kníže vstal a pohladil Kitty po vlasech. Zdvihla obličej a s nuceným úsměvem se na něho dívala. Vždycky si myslila, že otec jí z celé rodiny nejlépe rozumí, ačkoli o ní málo mluvil. Jakožto nejmladší byla otcův miláček a zdálo se jí, že jeho láska k ní mu zbystřuje zrak. Když se teď její zraky setkaly s jeho dobráckýma očima, které na ni upřeně hleděly, zdálo se jí, že jí vidí až do duše a chápe, co se s ní nepěkného děje. S uzarděním se k němu natáhla, čekala, že ji políbí, ale jenom jí rozčechral vlasy a řekl: „Tyhle hloupé chignony¹! K vlastní dceři se člověk ani nedostane a hladí vlasy z nějakých mrtvol. Dollinko, jakpak se má ten tvůj fešák?“

„Děkuji za optání, tatínku,“ odpověděla Dolly, chápajíc, že míní manžela. „Je pořád pryč, skoro ho ani nevidím,“ neodpustila si poznámku, provázenou škodolibým úsměvem.

„Ještě neodjel na venkov prodat les?“

„Ne, pořád se tam chystá.“

„Vida!“ pravil kníže. „Tak se mám taky chystat na cestu? Dle rozkazu,“ obrátil se k ženě a znova se posadil. „A ty poslouchej, Káťo,“ dodal k mladší dceři, „ty se jednoho krásného dne probuď a řekni si: ale vždyť jsem úplně zdravá a veselá, venku hezky přituhlo a zase půjdem ráno s papá na procházku. No?“

Zdálo se, že otec říká docela prostou věc, ale Kitty se při jeho slovech zarazila a byla v úzkých jako přistižený zločinec. Ano, otec všechno věděl, všechno chápal a těmi slovy jí říkal, i když byla pohaněna, že musí tu pohanu překonat. Nezmohla se na odpověď. Začala něco říkat, ale najednou se dala do pláče a vyběhla z pokoje.

„To jsou ty tvoje vtipy!“ pustila se kněžna do manžela. „Ty věčně…,“ začala mu vyčítat.

Kníže dost dlouho poslouchal kněžniny výčitky a mlčel, ale jeho tvář se chmuřila stále víc a víc.

„Je chudinka tak nešťastná, tak hrozně nešťastná, a ty si neuvědomíš, že ji bolí každá narážka na to, co bylo příčinou. Bože, takhle se mýlit v lidech!“ pravila kněžna a z jejího změněného tónu Dolly a kníže poznali, že mluví o Vronském. „Nechápu, jak to, že neexistují zákony proti takovým hanebným, nečestným lidem.“

„Darmo mluvit!“ ponuře pravil kníže, vstal z křesla a jako by se měl k odchodu, ale ve dveřích zůstal stát. „Zákony existují, milá moje, a když už jsi mě donutila, tedy ti povím, kdo to všecko zavinil: ty, ty a jen ty. Zákony proti takovým panáčkům vždycky byly a jsou! Ano, nebýt toho, co nemuselo být, jak jsem starý, vyzval bych toho floutka na souboj. A teď si ji můžete léčit a zvát sem všelijaké šarlatány.“

Kníže toho asi měl ještě mnoho na srdci, ale sotvaže kněžna uslyšela jeho tón, ihned se – jako ve vážných otázkách vždy – pokořila a projevila lítost.

„Alexandře, Alexandře,“ šeptala a s pláčem se k němu blížila. Jakmile se rozplakala, kníže také ztichl. Přistoupil k ní.

„Tak dost, dost! Tobě taky není do smíchu, však já vím. Co dělat? Žádné neštěstí. Musíme doufat… Díky…,“ říkal, sám nevěděl, co mluví, když ucítil na ruce vlhké políbení. A odešel z pokoje.

Už v okamžiku, kdy Kitty s pláčem odešla z pokoje, viděla Dolly při svých mateřských a rodinných zkušenostech, že tu musí zakročit žena, a připravila se na to. Sundala si klobouk, v duchu si vyhrnula rukávy a připravila se k činu. Když se matka obořila na otce, pokoušela se mírnit matku, pokud to dovolovala povinná úcta. Když kníže vybuchl, mlčela; ale styděla se za matku a pociťovala něhu k otci za jeho dobrotu, jež se mu rychle vrátila; ale když otec odešel, chtěla učinit to hlavní, co bylo možné: jít ke Kitty a uklidnit ji.

„Už jsem vám chtěla dávno říct, mamá: víte, že Levin chtěl Kitty požádat o ruku, když tu byl naposled? Říkal to Stivovi.“

„A co má být? Nechápu…“

„Ale možná, že ho Kitty odmítla? Neříkala vám nic?“

„Ne, neříkala nic ani o jednom, ani o druhém. Je příliš hrdá. Ale vím, že všecko je kvůli tomu…“

„Ano, jen si představte, jestli Levina odmítla… A nebyla by ho odmítla, kdyby tu nebyl ten druhý, to vím… A ten ji potom tak šeredně oklamal.“

Kněžnu příliš děsilo pomyšlení, do jaké míry je před dcerou vinna, a rozzlobila se.

„Už se v ničem nevyznám! Dnes má každá svůj rozum, matce se nic nesvěří a pak to takhle dopadá…“

„Mamá, já půjdu za ní.“

„Jen jdi. Copak ti bráním?“ řekla kněžna.