XIX

Přes svůj zdánlivě lehkomyslný společenský život Vronskij nenáviděl nepořádek. Ještě v mládí, jako frekventant vojenské školy, zakusil jednou ponížení, když se zadlužil a žádal o půjčku, ale ta mu byla odepřena. Od těch dob dbal, aby se nikdy neoctl v takové situaci.

Aby měl své záležitosti vždycky v pořádku, k tomu se podle okolností častěji či méně často, asi pětkrát do roka uzavíral a dělal si o nich přehled. Říkal tomu účtování nebo velké prádlo, faire la lessive.

Když se druhý den po dostizích pozdě vzbudil, ani se neoholil, nekoupal se, ale vzal si halenu, rozložil po stole peníze, účty a dopisy a pustil se do práce. Petrickij věděl, že Vronskij při tom bývá mrzutý, a když teď procitl a uviděl kolegu za psacím stolem, tiše se oblékl a šel pryč, aby ho nerušil.

Každý člověk sice ví dopodrobna, v jakých složitých poměrech žije, ale přitom se bezděčně domnívá, že složitost těch poměrů i obtížnost jejich ujasnění jsou toliko jeho osobní, nahodilou zvláštností, a nikdy by ho nenapadlo, že jiní lidé mají stejně složité soukromé poměry jako on. To se také zdálo Vronskému. A domníval se s jistou pýchou a vcelku právem, že kdokoli jiný by už dávno zabředl do dluhů a byl by se z nouze uchýlil k nepěkným skutkům, kdyby se octl v takových svízelných poměrech. Vronskij však cítil, že právě nyní musí zvážit a ujasnit si svou situaci, aby do ničeho nezabředl.

První, do čeho se Vronskij pustil jako do věci nejsnazší, byly otázky peněžní. Vypsal si svým drobným písmem na lístek dopisního papíru vše, co dlužil, částky sečetl a shledal, že dluží sedmnáct tisíc a nějaké stovky, které pro lepší přehlednost odpočítal. Když si spočítal hotovost a peníze v bance, zjistil, že mu zbývá tisíc osm set rublů, jenže do Nového roku nemohl čekat žádný příjem. Vronskij si znova přečetl seznam dluhů a přepsal jej do tří rubrik. Do první kategorie náležely dluhy, které měly být neprodleně zaplaceny, nebo na ně alespoň měl mít peníze v hotovosti, kdyby o ně byl požádán, aby mohl zaplatit ihned. Takových dluhů měl kolem čtyř tisíc: patnáct set za koně a dva tisíce pět set činila záruka za mladého kolegu Veněvského, který v přítomnosti Vronského prohrál s falešným hráčem. Vronskij chtěl ty peníze odevzdat už tenkrát (měl je), avšak Veněvskij a Jašvin trvali na svém, že zaplatí oni, a nikoli Vronskij, který ani nehrál. To bylo všecko hezké, jenže Vronskij věděl, že na tu špinavou věc, i když se jí účastnil jen tím, že se svým slovem zaručil za Veněvského, nutně potřebuje dva tisíce pět set, aby je mohl hodit podvodníkovi a už s ním nic nemít. Nuže, na první, nejdůležitější kategorii dluhů potřeboval čtyři tisíce.

V druhé rubrice, celkem na osm tisíc, byly dluhy méně důležité. Většinou to byly dluhy v dostihové stáji, u dodavatele ovsa a sena, dluh Angličanovi, sedláři atd. Na ty dluhy by také musel rozdat asi dva tisíce, aby měl naprostý klid. S dluhy v poslední rubrice – v obchodech, v hotelích a u krejčího – si nelámal hlavu. Potřeboval tedy nejméně šest tisíc na běžné výdaje, ale měl jen osmnáct set. Zdálo by se, že člověku se stotisícovým důchodem, jak všichni odhadovali majetkové poměry Vronského, by takové dluhy neměly dělat potíže, ale háček byl v tom, že zdaleka neměl těch sto tisíc. Obrovský majetek po otci, vynášející na dvě stě tisíc ročně, patřil oběma bratřím společně. Když se starší bratr, po uši vězící v dluzích, oženil s princeznou Varjou Čirkovovou, zcela nemajetnou dcerou děkabristy, přenechal mu Alexej celý příjem z otcových statků, přičemž si vymínil jen pětadvacet tisíc ročně. Alexej tenkrát bratrovi řekl, že mu ty peníze budou stačit, dokud se neožení, což se patrně nikdy nestane. A poněvadž byl bratr velitelem jednoho z nejhonosnějších pluků a teprve nedávno se oženil, nemohl takový dar odmítnout. Matka, mající své vlastní jmění, přidávala Alexejovi k vyhrazeným pětadvaceti tisícům ještě asi dvacet tisíc ročně a Alexej všecko utratil. Poslední dobou se na něho matka hněvala pro jeho poměr a odjezd z Moskvy, a proto mu přestala peníze posílat. A jelikož si Vronskij už zvykl žít z pětačtyřiceti tisíc a dostal letos pouhých pětadvacet, octl se teď v nesnázích. Musel se jich zbavit, ale nemohl žádat o peníze matku. Její poslední dopis, který dostal včera, ho zvlášť popudil narážkami na to, že je mu ochotna pomáhat k úspěchům ve společnosti i ve službě, ale nikoli k tomu, aby vedl život, budící pohoršení v celé slušné společnosti. Matčina snaha koupit si ho za peníze ho urazila do hloubi duše a ochladl k ní ještě více. Ale nemohl vzít zpět své šlechetné slovo, i když nyní nejasně předvídal, jaké komplikace mohou nastat v jeho poměru s Kareninovou, a tušil, že i jako člověk svobodný by mohl potřebovat celých sto tisíc důchodu. Ale vzít slovo zpět nemohl. Stačilo, aby si vzpomněl na bratrovu ženu, aby si vzpomněl, jak se mu ta milá, hodná Varja při každé příležitosti zmiňuje, že nezapomíná na jeho velkomyslnost a váží si jí, to vše stačilo, aby poznal, jak nemožné je chtít zpátky, co bylo jednou dáno. Bylo to stejně nemožné jako zbít ženu, jako krádež anebo lež. Možná a nutná byla jediná věc, pro kterou se Vronskij rozhodl zcela bez váhání: vypůjčit si deset tisíc od lichváře, což nemůže působit obtíže, celkově omezit své výdaje a prodat dostihové koně. Po tomto rozhodnutí ihned napsal Rolandakimu, který mu už víckrát vzkazoval, že by jeho koně rád koupil. Pak poslal pro Angličana a pro lichváře a rozložil si podle jednotlivých účtů peníze, které měl při sobě. Po této práci napsal chladnou a příkrou odpověď matce. Potom vyndal z náprsní tašky tři dopisy od Anny, znova si je přečetl, spálil je a při náhlé vzpomínce na včerejší rozmluvu se zamyslel.