XIX

V den, kdy měly být krasnoselské dostihy, šel si Vronskij sníst biftek do společné důstojnické jídelny dříve než obvykle. Nemusel zachovávat nijak přísnou životosprávu, jelikož měl předepsanou váhu. Ale také nesměl ztloustnout, a proto se varoval moučných jídel a sladkostí. Seděl tu, kabát nad bílou vestou rozepnutý, oběma lokty opřen o stůl, čekal na objednaný biftek a díval se do francouzského románu, ležícího na talíři. Díval se jen, aby nemusel mluvit s přicházejícími a odcházejícími důstojníky, a přemýšlel.

Myslil na to, jak mu Anna slíbila, že se dnes po dostizích setkají. Ale už tři dni ji neviděl, a poněvadž se jí vrátil manžel z ciziny, nevěděl Vronskij, zda dnes bude schůzka možná, či nikoli, ani nevěděl, jak to zjistit. Naposled se s ní setkal na letním sídle u sestřenky Betsy. Na letní sídlo Kareninových jezdil co možná nejméně. Teď tam chtěl jet a uvažoval, jak to provést.

Ovšem, řekne, že ho posílá Betsy, aby se zeptal, zda Anna přijede na dostihy. Ovšemže tam pojede, umínil si a zvedl hlavu od knihy. A jakmile si živě představil to blaho, že ji uvidí, celý se rozzářil.

„Pošli ke mně domů se vzkazem, aby zapřáhli trojku do kolesky,“ řekl číšníkovi, který mu nesl biftek na horké stříbrné míse. Přitáhl si mísu a dal se do jídla.

Vedle u kulečníku bylo slyšet nárazy koulí, hovor a smích. U vchodu se objevili dva důstojníci. Jeden byl mladičký hoch s útlou jemnou tváří, který přišel před nedávnem k pluku z vojenské gardové školy. Druhý byl otylý starý důstojník s náramkem na ruce a malýma očima, zarostlýma tukem.

Vronskij na ně pohlédl, zamračil se a šilhal do knihy. Jedl a přitom četl, jako by je nezpozoroval.

„Copak? Posilňuješ se na práci?“ řekl otylý důstojník a sedl si k němu.

„Jak vidíš,“ odpověděl Vronskij, zamračen si otíral ústa a na důstojníka se ani nepodíval.

„A nebojíš se, že ztloustneš?“ pokračoval důstojník a přistrčil židli mladičkému důstojníkovi.

„Co je?“ zlostně se ozval Vronskij, zatvářil se zhnuseně a vycenil husté zuby.

„Nebojíš se, že ztloustneš?“

„Číšníku, sherry!“ řekl Vronskij, aniž odpověděl, dal si knihu na druhou stranu a pokračoval v četbě.

Otylý důstojník si vzal nápojový lístek a obrátil se k mladičkému důstojníkovi.

„Vyber sám, co budem pít,“ řekl, podal mu lístek a podíval se na něho.

„Snad rýnské,“ řekl mladý důstojník. Nesměle šilhal po Vronském a snažil se zachytit do prstů sotva vyrážející knírek. Když viděl, že Vronskij se neobrací, vstal.

„Půjdem ke kulečníku,“ řekl.

Otylý důstojník poslušně vstal a oba zamířili ke dveřím.

V té chvíli vstoupil do místnosti velký, statný rytmistr Jašvin, přezíravě, zdola nahoru, pokynul hlavou dvojici důstojníků a přistoupil k Vronskému.

„Ajta! Tu ho máme!“ zvolal a silně ho plácl velkou rukou po nárameníku. Vronskij se zlostně ohlédl, ale v tu chvíli se jeho tvář rozjasnila v obvyklém, klidném a pevném přívětivém výrazu.

„Dobře činíš, Aljošo,“ pravil rytmistr mocným barytonem. „Teď se najez a dej si skleničku.“

„Ale když já nemám hlad.“

„Hele, vidíš je, nerozlučnou dvojici,“ dodal Jašvin a posměšně se díval za oběma důstojníky, kteří v té chvíli odcházeli z místnosti. A usedl k Vronskému, přičemž musel roztáhnout do ostrého úhlu stehna, příliš dlouhá na výšku židlí, i bérce v úzkých jezdeckých kalhotách. „Proč jsi včera nepřišel do krasněnského divadla? Numerovová byla docela dobrá. Kdes byl?“

„Zdržel jsem se u Tverských.“

„Ach tak!“

Jašvin, hráč, hýřil a člověk naprosto bez zásad, dokonce člověk zásad nemravných, tento Jašvin byl u pluku nejlepším přítelem Vronského. Vronskij ho měl rád pro jeho neobyčejnou fyzickou sílu, kterou projevoval ponejvíce v tom, že mohl pít jako bezedný, nespat a přitom být pořád normální, měl ho rád i pro velkou sílu mravní, kterou projevoval před veliteli a kolegy, čímž budil strach i úctu, a kterou projevoval i ve hře, neboť hrál o desetitisíce a přes množství vypitého vína tak chytře a jistě, že platil za nejlepšího hráče v Anglickém klubu. Vronskij si ho vážil a měl ho rád zejména proto, že cítil, že Jašvin ho nemá rád pro jeho původ či bohatství, ale pro něho samého. A Jašvin byl jediný, s kým by chtěl Vronskij mluvit o své lásce. Cítil, že jen a jen Jašvin, přestože zdánlivě pohrdal jakýmkoli citem, že jen Jašvin (tak se zdálo Vronskému) může pochopit mocnou vášeň, která teď naplnila celý jeho život. Nadto byl přesvědčen, že Jašvin si dozajista nepotrpí na klepy ani na skandály, nýbrž chápe takový cit správně, to jest ví a věří, že s touhle láskou nejsou žerty, že to není žádná hříčka, ale něco vážnějšího a významnějšího.

Vronskij s ním o své lásce nemluvil, ale věděl, že Jašvin všecko ví, všecko správně chápe, a těšilo ho, když mu to četl v očích.

„Ach ano!“ řekl Jašvin na to, že Vronskij byl u Tverských.

Blýskl černýma očima, chytil se na levé straně za knír a podle svého zlozvyku si ho strkal do úst.

„No, a cos včera udělal ty? Vyhrál jsi?“ otázal se Vronskij.

„Osm tisíc. Ale tři nemám jisté, sotva je dostanu.“

„Tak můžeš na mně i prohrát,“ řekl Vronskij se smíchem. (Jašvin vsadil velkou částku na Vronského.)

„Neprohraju, ani nápad. Jedině Machotin je nebezpečný.“

A řeč přešla na dnešní dostihy, neboť Vronskij beztak nemohl myslit na nic jiného.

„Půjdem, už jsem hotov,“ řekl Vronskij, vstal a zamířil ke dveřím. Jašvin vstal také, napjal obrovské nohy a narovnal dlouhá záda.

„Já mám na oběd ještě dost času, ale měl bych se napít. Hej, něco k pití!“ křikl svým šťavnatým hlasem, kterým proslul při povelech a při kterém se třásla okna. „Nebo ne,“ zvolal vzápětí. „Jdeš domů, tak půjdu s tebou.“

A odešel s Vronským.