XXVI

Ráno vyjel Konstantin Levin z Moskvy a navečer přijel domů. Cestou ve vlaku rozprávěl se sousedy o politice, o nových železnicích, a stejně jako v Moskvě i zde ho zmáhala změť pojmů, nespokojenost se sebou samým, neurčitý pocit studu. Ale když vystoupil doma na stanici, když poznal jednookého kočího Ignata s vyhrnutým límcem, když v bledém světle padajícím z nádražních oken uviděl své saně vystlané koberci, své koně s podvázanými ocasy a v postroji s kroužky a třásněmi, když mu Ignat, hned jak nasedali do saní, vypověděl místní novinky, jak přijel dodavatel a že se otelila Pávička – tu cítil, že změť se pozvolna vyjasňuje a stud i nespokojenost s vlastní osobou mizí. Cítil to, už když spatřil Ignata a koně; ale když si pak oblékl selský kožich, který mu Ignat dovezl, když se do něho zahalil, usedl do saní a ty se rozjely, když cestou přemýšlel, co nového zřídí ve vsi, a přitom se díval na přípřežního, kdysi jezdeckého donského koně, zchváceného, ale přesto rychlého, v těch chvílích začínal chápat zcela jinak, co se s ním událo. Cítil, že je sám sebou, a jiný být nechtěl. Chtěl teď jenom být lepší než dosud. Za prvé si umínil, že ode dneška už nebude doufat v nezměrné štěstí, které mu měl poskytnout sňatek, a proto nebude tolik pohrdat přítomností. Za druhé se už nikdy nedá strhnout ohavnou vášní, na kterou vzpomínal s pocity tak mučivými, když se chtěl ucházet o Kitty. Potom si při vzpomínce na bratra předsevzal, že už na něho nikdy nezapomene, že ho bude sledovat a nepustí ho z dohledu, aby byl připraven pomoci, kdyby s ním bylo zle. Tušil, že to bude už brzo. I bratrovy řeči o komunismu, které tehdy bral tak povrchně, ho nyní nutily k zamyšlení. Považoval přeměnu hospodářských podmínek za absurdní, ale přitom vždy cítil, jak je nespravedlivé, že on žije v nadbytku a lid v bídě, a proto si teď umínil: ačkoli už dřív mnoho pracoval a nežil v přepychu, bude teď pracovat ještě víc a dopřeje si přepychu ještě méně, aby měl vědomí dokonalé spravedlnosti. A to vše se mu zdálo tak snadné, že se celou cestu oddával nejkrásnějším snům. Pln optimistických nadějí v nový, lepší život dojel kolem deváté večer k svému statku.

Z oken pokojíku Agafji Michajlovny, staré chůvy, která byla u Levina hospodyní, padalo světlo na zavátý prostor před domem. Agafja ještě nespala. Vzbudila Kuzmu a ten vyběhl na schůdky rozespalý a bos. Fenka Laska se také vyřítila ven, div Kuzmu neporazila, kňučela, lísala se k Levinovi, vyskakovala a nejraději by se mu opřela předními tlapami o prsa, ale neopovážila se.

„Milostpán se brzo vrátil,“ řekla Agafja.

„Už se mi stýskalo, Agafjo Michajlovno. Všude dobře, doma nejlíp,“ odpověděl Levin a ubíral se do pracovny.

Donesená svíce pracovnu pomalu osvětlila. Vynikly známé detaily: jelení parohy, přihrádky s knihami, lesklá kamna s větrákem, který už dávno potřeboval spravit, pohovka po otci, velký stůl, na něm otevřená kniha, rozbitý popelníček, sešit s poznámkami. Když to všecko uviděl, na okamžik se ho zmocnila pochybnost, že by mohl začít nový život, o kterém blouznil cestou. Všecky stopy jeho života se tu nahrnuly kolem něho a říkaly mu: „Ne, neujdeš nám a nebudeš jiný, zůstaneš takový, jaký jsi byl dosud: pochybovačný, věčně nespokojený sám se sebou, rozvrácený marnými pokusy o nápravu a svými pády i věčným očekáváním štěstí, kterého se ti nedostalo ani dostat nemůže.“

Ale to říkaly jeho věci, kdežto druhý hlas, hlas duše, mu pravil, že nesmíme podléhat minulosti a že člověk může ze sebe udělat cokoli. Poslušen toho hlasu přistoupil k dvěma činkám v koutě a začal je vzpírat a cvičit s nimi, aby se vzpružil. Za dveřmi vrzly kroky. Rychle dal činky na místo.

Vstoupil správce, řekl, že je chválabohu vše v pořádku, jenom pohanka na nové sušárně se připálila. Levina ta zpráva rozzlobila. Novou sušárnu dal sám vystavět a byla zčásti jeho vynálezem. Správce byl proti sušárně vždycky zaujat, a že se pohanka připálila, hlásil teď s tajenou vítězoslávou. Avšak Levin byl pevně přesvědčen, že se mohla připálit jen proto, že nebylo dbáno všech opatření, která stokrát nařizoval. Měl zlost a správci vyčinil. Ale ještě tu byla jedna významná, radostná událost: otelila se Pávička, čistokrevná kráva, za drahé peníze koupená na výstavě.

„Dej mi kožich, Kuzmo. A vy mi obstarejte lucernu, půjdu se podívat,“ řekl Levin správci.

Chlév pro plemenný dobytek byl hned za domem. Levin se ubíral přes dvůr kolem závěje u bezového křoví, až došel k chlévu. Sotva se otevřely přimrzlé dveře, dýchlo to na něho teplými hnojnými výpary, a krávy překvapené nezvyklým světlem lucerny se zavrtěly na čerstvé podestýlce. Zaleskl se široký, černostrakatý hřbet holandky. Býk Berkut tu ležel s kruhem v nozdrách a chtěl vstát, ale pak se rozmyslil a jenom několikrát zasupěl, když šli kolem něho. Červená kráska Pávička, obrovská jako hroch, se otočila zadkem, chráníc telátko před vetřelci, a očichávala je.

Levin vešel do stání, prohlédl Pávičku a zvedl červenostrakaté telátko na vratké dlouhé nohy. Pávička neklidně zabučela, ale upokojila se, když Levin přistrčil jalůvku až k ní, ztěžka vydechla a začala ji olizovat drsným jazykem. Jalůvka vrážela matce nosem do slabin, hledajíc vemeno, a vrtěla ocáskem.

„Posviť mi, Fjodore, pojď sem s tou lucernou,“ řekl Levin a prohlížel si jalůvku. „Celá matka! I když má barvu po otci. Moc pěkná. Dlouhá a s úzkými slabinami. Že je pěkná, Vasiliji Fjodoroviči?“ otočil se ke správci. Samou radostí nad jalůvkou mu i pohanku odpustil.

„Po kom by taky byla ošklivá? Ale dodavatel Semjon tu byl druhý den, co jste odjel. Musíme se s ním dohodnout, Konstantine Dmitriči,“ řekl správce. „Už jsem vám prve říkal o tom stroji.“

To stačilo, aby se Levin pohroužil do všech drobných i větších starostí v hospodářství, jež bylo velké a složité, šel tedy rovnou z kravína do kanceláře, kde pohovořil se správcem a s dodavatelem Semjonem, pak se vrátil domů a rovnou se odebral do salónu.