XVIII

Po rozmluvě s Kareninem vyšel Vronskij před dům a zůstal stát. Stěží si uvědomoval, kde je a kam má jít nebo jet. Cítil se zahanben, ponížen, vinen a zbaven možnosti smýt svou pohanu. Cítil se vyšinut z dráhy, kterou až dosud kráčel tak hrdě a svižně. Všechny životní návyky a zásady, zdánlivě tak pevné, najednou se ukázaly jako mylné a nevyhovující. Oklamaný manžel, který se dosud jevil jako ubohý tvor, jako náhodná a poněkud komická překážka jeho štěstí, znenadání přišel přímo na její vyzvání, ona sama ho povznesla na úctyhodnou výši a na té výši se neprojevil jako zlý ani jako falešný nebo směšný člověk, ale jako člověk dobrý, prostý a přitom vznešený. To Vronskij chtěj nechtěj cítil. Úlohy se pojednou vyměnily. Vronskij si uvědomoval jeho vznešenost a své ponížení, jeho pravdu i svou nepravdu. Uvědomil si, že její manžel byl velkomyslný i ve svém žalu, kdežto on se choval nízce a malicherně ve svém klamu. Ale vědomí vlastní nízkosti vůči člověku, jímž neprávem pohrdal, bylo jen dílčí příčinou jeho zármutku. Cítil se teď nevýslovně nešťasten proto, že jeho vášeň, o které se poslední dobou domníval, že chladne – dnes, kdy věděl, že Annu ztratil navždy, je mocnější než kdykoli předtím. Poznal Annu dokonale za její nemoci, nahlédl jí do duše a zdálo se mu, že ji dosud nikdy neměl rád. A teď, kdy ji poznal a miloval ji opravdově, dostalo se mu před ní ponížení, ztratil ji navždy a zanechal po sobě jen hanebnou vzpomínku. A nejstrašnější byla ta směšná, potupná situace, když mu Alexej Alexandrovič násilně sundával ruce z obličeje, planoucího studem. Vronskij teď stál bezradně před domem Kareninových a nevěděl kudy kam.

„Budete si přát drožku?“ ptal se vrátný.

„Ano.“

Když se Vronskij vrátil po třech bezesných nocích domů, ani se nesvlékl a ulehl na pohovku obličejem dolů, hlavu na zkřížených rukou. Hlava mu ztěžkla. Představy, vzpomínky a roztodivné myšlenky se v ní střídaly nesmírně rychle a výrazně. Jednou to byl lék, který podával na lžičce nemocné a přelil jej, pak zas bílé ruce porodní asistentky, jindy zvláštní pozice Alexeje Alexandroviče na zemi před postelí.

Spát! Spát, zapomenout, řekl si Vronskij pln klidné jistoty zdravého člověka, je-li unaven a chce spát, že ihned usne. A vskutku se mu v tom okamžiku začalo v hlavě všechno plést a už padal do propasti zapomnění. Moře podvědomého bytí už stahovalo své vlny nad jeho hlavou, když tu jako by se v něm vybil nejsilnější elektrický náboj – škubl sebou, až se zhoupl celým tělem na pérované pohovce, vzepřel se na rukou a celý vyděšený si klekl. Oči měl zeširoka otevřené, jako by vůbec nebyl spal. Tíže hlavy a malátnost údů, již pociťoval ještě před chvílí, náhle zmizela.

Můžete mě zašlapat do bláta, slyšel slova Alexeje Alexandroviče a viděl ho před sebou. Viděl Annu s horečnatým ruměncem v obličeji a s lesknoucíma se očima, jak se něžně a láskyplně dívá nikoli na něho, ale na Alexeje Alexandroviče. Viděl svůj, jak se mu zdálo, hloupý a směšný zjev, když mu Karenin sundal ruce z obličeje. Opět natáhl nohy, zaujal dřívější pozici na pohovce a zavřel oči.

Usnout! Usnout, usnout, opakoval si. Ale se zavřenýma očima viděl ještě zřetelněji Anninu tvář, jaká byla v ten památný večer před dostihy.

„Není to a nebude, a ona to chce vymazat ze své paměti. Ale já bez toho nemohu žít. Jak se usmíříme, jak se usmíříme?“ pronesl nahlas a bezděčně ta slova opakoval. Takové opakování slov bránilo vzniku dalších představ a vzpomínek, které se mu – to cítil – hromadily v hlavě. Opakování slov však neudrželo fantazii nadlouho. Opět se před ním nesmírnou rychlostí střídaly nejkrásnější chvíle i nedávné ponížení. Dej ty ruce pryč, zní Annin hlas. Vronskij dává ruce z obličeje a cítí, jak zahanbeně a hloupě vypadá.

Pořád ležel a snažil se usnout, ačkoli tušil, že na to není nejmenší naděje, a pořád si šeptem opakoval namátkou vybraná slova z nějaké myšlenky, jen aby zabránil vzniku nových představ. Zpozorněl – a uslyšel, jak divný, pomatený hlas opakuje šeptem: „Nedovedl sis vážit, nedovedl jsi využít. Nedovedl sis vážit, nedovedl jsi využít.“

Co to má znamenat? Snad nezačíná šílet? Možná. Proč lidé šílí, proč páchají sebevraždy? Když Vronskij otevřel oči, s údivem spatřil u své hlavy polštář, který vyšívala Varja, bratrova žena. Ohmatal střapec u polštáře a pokusil se vybavit si ve vzpomínce Varju a kdy ji naposled viděl. Ale každá myšlenka na něco vedlejšího mu byla trýzní. Ne, ne, musí usnout! Přitáhl si polštář a přitiskl na něj hlavu, ale jen s velkou námahou udržel oči zavřené. Vyskočil a posadil se. S tím je konec, řekl si. Musel uvážit, co dál. Co mu zbylo? V duchu si rychle proběhl celý svůj život mimo lásku k Anně.

Kariéra? Serpuchovskoj? Společnost? Dvůr? Neměl se čeho zachytit. To všecko mívalo smysl dřív, ale teď už nic z toho neexistovalo. Vronskij vstal z pohovky, svlékl si kabát, povolil opasek, odhalil si zarostlá prsa, aby mohl volněji dýchat, a přešel pokojem. „Tak lidi šílejí,“ opakoval, „a tak se střílejí… aby unikli hanbě,“ dodal zdlouhavě.

Šel ke dveřím a zavřel je. Pak se strnulým pohledem a pevně zaťatými zuby přistoupil ke stolu, vzal revolver, prohlédl si ho, natáhl kohoutek a zamyslil se. Chvíli stál nehybně se sklopenou hlavou v patrném myšlenkovém vypětí, revolver v ruce, a přemýšlel. „Ovšem,“ řekl si, jako by ho byl logický, dlouhý, jasný myšlenkový pochod dovedl k neklamnému závěru. Ve skutečnosti však bylo toto „ovšem“, pro něho přesvědčivé, jen výsledkem opakování zrovna takového koloběhu vzpomínek a představ, jaký za tu hodinu prodělal už málem stokrát. Byly to zase vzpomínky na štěstí, provždy ztracené, byla to stejná představa bezúčelnosti všeho, co ho ještě čeká v životě, bylo to totéž vědomí vlastní hanby. Stejná byla posloupnost těchto představ a pocitů.

„Ovšem,“ opakoval, když se jeho myšlenky už potřetí pohybovaly v onom začarovaném kruhu vzpomínek a představ, přiložil revolver k levé straně prsou, prudce škubl celou rukou, jako když náhle sevře pěst, a stiskl spoušť. Výstřel neslyšel, ale silná rána do prsou mu podrazila nohy. Chtěl se chytit okraje stolu, upustil revolver, zavrávoral a dosedl na zem, udiveně se rozhlížeje kolem sebe. Jak se tak díval zdola na prohnuté nohy stolu, koš na papír a na tygří kůži, ani nepoznával svůj pokoj. Rychlé vrzavé kroky sluhy, který šel salónem, ho vzpamatovaly. Po velkém myšlenkovém úsilí pochopil, že sedí na podlaze, a když uviděl krev na tygří kůži i na své ruce, pochopil, že se chtěl zastřelit.

„To je hloupé! Netrefil jsem se,“ řekl nahlas a šátral po revolveru. Ten ležel vedle, ale Vronskij jej hledal o kus dál. Přitom se natahoval na druhou stranu, ale nemohl udržet rovnováhu. Upadl zalit krví.

Elegantní sluha s licousy, který si známým častokrát stěžoval na své nervy, se tak poděsil, když viděl pána ležet na zemi, že ho nechal krvácet a rozběhl se pro pomoc. Za hodinu přijela švagrová Varja a s pomocí lékařů, pro které poslala na všecky strany a kteří se dostavili současně, položila raněného na lůžko a zůstala u něho, aby ho ošetřovala.