XXIX

Tak už je po všem, chválabohu! To byla první myšlenka Anny Arkaďjevny, jakmile se naposled rozloučila s bratrem, který až do třetího zvonění stál na chodbičce lidem v cestě. Posadila se vedle Anušky a rozhlédla se v pološeru lůžkového vozu. Chválabohu, zítra uvidí Serjožu a Alexeje Alexandroviče a hezký život, na který si už zvykla, poběží jako dřív.

Pořád v tom nepokojném duševním stavu, v kterém byla celý den, přichystala se Anna s požitkem a důkladně na cestu; hbitýma malýma rukama odemkla a zamkla červenou kabelku, vyndala si polštářek, dala si jej na klín, pečlivě si zabalila nohy a klidně se usadila. Nemocná dáma se už chystala ke spánku. Dvě jiné dámy se s ní chtěly dát do řeči a tlustá stará paní si balila nohy a dělala poznámky o topení. Anna prohodila s dámami několik slov, avšak nic si od rozhovoru neslibovala, proto požádala Anušku, aby vyndala lampičku. Připevnila ji k opěradlu a vzala si z kabelky nůž na papír a anglický román. První chvíli nemohla číst. Nejdřív jí vadil ruch a pobíhající lidé; potom se vlak rozjel a tu bezděčně naslouchala, jak duní; potom sníh, bijící do levého okna a lepící se na tabulku, pohled na přecházejícího průvodčího, navlečeného a z jedné strany obaleného sněhem, i řeči o tom, jaká teď venku zuří vánice, to vše ji rozptylovalo. Dál už to bylo stále jedno a totéž: otřesy a nárazy kol, sníh za oknem, náhlé přechody z horka do zimy a zase do horka, míhání stále stejných tváří v pološeru a stále stejné hlasy, až se Anna dala do čtení a už vnímala, co čte. Anuška už klímala. Na klíně držela červenou kabelku širokýma rukama v rukavičkách, z nichž jednu měla roztrženou. Anna četla a vnímala, co čte, ale nebavilo ji číst, to jest sledovat odraz života jiných lidí. Sama příliš toužila po životě. Když četla, jak hrdinka románu ošetřovala nemocného, toužila chodit neslyšnými kroky po jeho pokoji; když četla, jak člen parlamentu proslovil řeč, toužila proslovit tu řeč sama; když četla, jak lady Mary jela na koni za smečkou a dráždila švagrovou a budila všeobecný obdiv svou odvahou, toužila, aby to všecko mohla dělat také. Ale dělat neměla co, a tak si tu hrála s nožíkem v malých rukou a nutila se do čtení.

Hrdina románu už se pomalu dočkal svého anglického štěstí, totiž baronského titulu a panství, a Anna by si přála jet na to panství s ním, když tu náhle cítila, že hrdina se asi stydí a ona zrovna tak. Ale zač by se měl stydět? „Zač se vlastně stydím já?“ tázala se sama sebe dotčena a udivena. Odložila knihu a opřela se v křesle a oběma rukama pevně sevřela nůž na papír. Neměla se zač stydět. V duchu si probrala všechny moskevské vzpomínky. Všechny byly hezké, příjemné. Vzpomínala na ples, na Vronského a jeho zamilovaný oddaný pohled, vzpomínala na jejich vzájemný vztah. A nebylo tu nic, zač by se měla hanbit. Ale zároveň se zrovna u tohoto bodu vzpomínek pocit studu rozrůstal, jako by jí nějaký vnitřní hlas právě tehdy, když si vzpomněla na Vronského, říkal: „Přihořívá, přihořívá, hoří.“ Ale co na tom? Tak pravila odhodlaně sama k sobě a poposedla v křesle. Co má být? Bojí se snad na to podívat zpříma? Co na tom? Jsou snad a mohou vůbec být mezi ní a tím chlapcem, důstojníčkem, nějaké jiné vztahy, než jaké bývají mezi obyčejnými známými? Pohrdavě se usmála a znovu se chopila knihy, ale teď už naprosto nedokázala vnímat, co čte. Přejela nožem po okenní tabulce, pak si přiložila jeho hladký a chladivý povrch na tvář a málem se hlasitě zasmála radostí, která se jí zničehonic zmocnila. Cítila, že její nervy se napínají jako struny stále a stále pevněji na jakési šroubovací kolíčky. Cítila, že oči se jí rozvírají víc a více, že prsty na rukou a nohou se nervózně hýbou, že jí cosi svírá dech a že všechny zjevy a zvuky v tom kolébavém příšeří na ni útočí neobyčejně výmluvně. Co chvíli pochybovala, zda vlak jede kupředu, či dozadu, anebo snad vůbec stojí. Má vedle sebe Anušku, či někoho cizího? Co je tam na věšáku, kožich, anebo zvíře? A co ona sama? Je to ona, či nějaká jiná žena? Hrůza ji obcházela, když se oddávala tomu zapomnění. Ale cosi ji do něho vtahovalo a mohla se mu libovolně poddávat, anebo bránit. Vstala, aby se vzpamatovala, odhodila pléd a sundala si pláštěnku z teplých šatů. Na chvíli se vzpamatovala a poznala, že příchozí hubený chlapík v dlouhém nankinovém¹ kabátě, na kterém chyběl knoflík, je topič, že se dívá na teploměr, že vítr a sníh vtrhly dveřmi v patách za ním. Ale potom se zase všechno zmátlo… Chlapík s dlouhým trupem začal cosi rýpat ve stěně, stařenka natahovala nohy přes celý vůz a naplnila jej černým mračnem; potom něco strašlivě zaskřípalo a zabouchalo, jako by někoho rvali na kusy; potom oslnilo zrak rudé světlo, a potom se vše zatáhlo clonou. Anna cítila, jak se probořuje. Ale to všecko nebylo nic děsivého, bylo to veselé. Navlečený, zasněžený muž jí cosi zavolal do ucha. Vstala a probrala se. Uvědomila si, že přijeli do stanice a že je to průvodčí. Řekla si Anušce o šátek a pláštěnku, kterou si prve sundala, přehodila si je a zamířila ke dveřím.

„Ráčíte jít ven?“ zeptala se Anuška.

„Ano, chci trochu na vzduch. Je tu moc horko.“

A otevřela dveře. Vánice a vítr vyskočily proti ní a zápolily s ní o dveře. Až ji to rozjařilo. Otevřela dveře a vyšla ven. Vítr už na ni čekal, radostně hvízdl a chtěl ji uchopit a odnést, ale chytila se studené tyče, přidržela si šaty, vyšla na nástupiště a ustoupila za vagón. Na plošině to foukalo, ale tady byla za větrem. Stála u vozu, s rozkoší, z plných plic vdechovala sněživý, mrazivý vzduch a rozhlížela se po nástupišti a osvětleném nádraží.