XXXII

První, kdo Annu doma přivítal, byl syn. Hnal se k ní po schodech, nedbaje volání vychovatelky, a s bláznivým nadšením křičel: „Mami, mami!“ Přiběhl k ní a pověsil se jí kolem krku.

„Já jsem říkal, že je to maminka!“ volal na vychovatelku. „Já jsem to věděl!“

I syn, stejně jako manžel, vzbudil v Anně pocit podobný zklamání. Představovala si ho lepšího, než byl ve skutečnosti. Musela se snížit ke skutečnosti, aby se jím mohla těšit takovým, jaký byl. Ale i tak byl roztomilý se svými plavými kučerami, modrýma očima a sil­nýma, pěkně rostlýma nožkama v přiléhavých punčochách. Anna pociťovala téměř fyzickou rozkoš z jeho blízkosti a projevů něhy i mravní uspokojení, kdykoli se setkala s jeho prostomyslným, důvěřivým, milujícím pohledem a slyšela jeho naivní otázky. Vybalila dárky, které mu poslaly Dolliny děti, a vyprávěla mu, jakou mají v Moskvě holčičku Táňu a jak ta Táňa umí číst, a dokonce učí ostatní děti.

„Tak já jsem horší než ona?“ zeptal se Serjoža.

„Pro mě jsi nejlepší na světě.“

„To já vím,“ řekl Serjoža s úsměvem.

Anna ještě nedopila kávu, když jí byla ohlášena hraběnka Lydie Ivanovna. Hraběnka Lydie Ivanovna byla velká korpulentní dáma s nezdravou žlutou pletí a krásnýma, zádumčivýma černýma očima. Anna ji měla ráda, ale dnes jako by ji poprvé uviděla se všemi jejími chybami.

„Tak co, má drahá, donesla jste olivovou ratolest?“ ptala se hraběnka, sotvaže vstoupila do pokoje.

„Ano, už je po všem, ale ani to nebylo tak vážné, jak jsme myslili,“ odpověděla Anna. „Má švagrová je vůbec příliš ukvapená.“

Ale hraběnka Lydie Ivanovna, ač se zajímala o vše, co se jí netýkalo, měla ve zvyku nikdy neposlouchat, co ji zajímalo. Skočila Anně do řeči:

„Baže, na světě je mnoho zármutku a zla, a já jsem dnes tak vyčerpána.“

„Copak?“ zeptala se Anna, snažíc se potlačit úsměv.

„Začíná mě unavovat marné lámání kopí za pravdu a někdy mi docela povolí nervy. Věc těch sestřiček (šlo o lidumilný, nábožensko-vlastenecký ústav) by se krásně dařila, ale s tímhle panstvem člověk nic nepořídí,“ dodala hraběnka s posměšnou odevzdaností osudu. „Chopili se myšlenky, znetvořili ji a pak uvažují tak povrchně a uboze. Dva tři lidé, mezi nimi váš muž, chápou celý význam té věci, ale ostatní ho jenom snižují. Včera mi psal Pravdin…“

Pravdin byl známý panslavista v cizině a hraběnka vyložila obsah jeho dopisu.

Nato vyprávěla ještě o nepříjemnostech a piklech proti sjednocení církví a odjela ve spěchu, poněvadž ještě měla toho dne být na zasedání jednoho spolku a ve slovanském výboru.

„Vždyť to všecko bylo už dřív. Ale proč jsem to dřív nepozorovala?“ řekla si Anna. „Nebo je dnes příliš rozčilená? Ale je to opravdu k smíchu: jejím cílem je ctnost, je křesťanka, ale přitom se věčně zlobí a má samé nepřátele, a jsou to samí nepřátelé v křesťanství a ctnosti.“

Po hraběnce Lydii Ivanovně se dostavila přítelkyně, choť ředitele, a vyprávěla všechny místní novinky. Ve tři hodiny odešla i ona, ale slíbila, že přijde k obědu. Alexej Alexandrovič byl na ministerstvu. Když Anna osaměla, využila času před obědem k tomu, že byla při synově obědě (obědval zvlášť), dala si do pořádku věci, přečetla si lístky a dopisy, které se jí nahromadily na stole, a odpověděla na ně.

Pocit bezdůvodného studu, který zakoušela cestou, i rozčilení zcela zmizelo. V obvyklých životních podmínkách se opět cítila pevná a bezúhonná.

S údivem si vzpomněla, v jaké byla včera náladě. Co se vlastně stalo? Nic. Vronskij řekl hloupost, které lze snadno učinit přítrž, a ona mu odpověděla jak náleží. Říkat o tom muži nemůže ani nesmí. Mluvit o tom by znamenalo přikládat význam něčemu, co význam nemá. Vzpomněla si, jak se mu jednou svěřila, že mladý podřízený jejího muže v Petrohradě jí bezmála učinil vyznání, a jak Alexej Alexandrovič odpověděl, že každá žena pohybující se ve společnosti je tomu vystavena, že však pevně důvěřuje v její takt a nikdy by si nedovolil snížit ji ani sebe k žárlivosti. Proč tedy by mu něco říkala? A bohudík by ani neměla o čem mluvit.