IX

Táhlo už na šestou a někteří hosté už mezitím přijeli, když přijel i sám hostitel. Vstoupil společně se Sergejem Ivanovičem Koznyšovem a Pescovem, kteří se srazili u vchodu. Byli to hlavní představitelé moskevské inteligence, jak jim říkal Oblonskij. Oba se těšili vážnosti jak pro své povahové vlastnosti, tak pro svůj intelekt. Měli se navzájem v úctě, ale téměř vždycky měli mezi sebou obrovské, beznadějné rozpory – nikoli proto, že by se byli hlásili k opačným směrům, ale právě proto, že náleželi k témuž táboru (nepřátelé je zaměňovali), jenže v tomto táboře byl každý z nich jiného typu. A jelikož se nic nedá tak těžko uvést v soulad jako různost názorů v poloabstraktech, nikdy se názorově neshodli, ale už si dávno zvykli jenom se beze zloby navzájem posmívat svým nenapravitelným omylům.

Vcházeli do dveří a bavili se o počasí, když je Oblonskij dohonil. V salóně už seděl kníže Alexandr Dmitrijevič, tchán Oblonského, mladý Ščerbackij, Turovcyn, Kitty a Karenin.

Stěpan Arkaďjič rázem poznal, že to v salóně bez něho nějak neklape. Darja Alexandrovna ve svátečních, hedvábných šedivých šatech, zřejmě ustaraná, že děti mají obědvat v dětském pokoji samy, i proto, že manžel dosud nepřišel, nedokázala bez něho jaksepatří promíchat celou tu společnost. Všichni seděli jak selské nevěsty (jak říkával starý kníže), patrně nechápali, kde se tu vzali, a ždímali ze sebe slova, jen aby nemlčeli. Dobrák Turovcyn byl v tomto prostředí patrně nesvůj a úsměv tlustých rtů, kterým přivítal Stěpana Arka­ďjiče, výmluvně pravil: „No chlapče, tys mě ale usadil mezi moudré hlavy! Takhle se napít nebo jít do Château des fleurs, to je pro mne.“ Starý kníže seděl mlčky, pokukoval blýskavýma očkama ze strany na Karenina a Stěpan Arkaďjič pochopil, že už si vymyslil nějaký vtip a přišije jej tomu státnickému duchu, na něhož se mají hosté chytit jako na návnadu. Kitty se dívala na dveře a sbírala všechny síly, aby se nezačervenala, až přijde Konstantin Levin. Mladý Ščerbackij, který nebyl představen Kareninovi, hleděl dát najevo, že mu to nijak nevadí. Karenin si podle petrohradského obyčeje vzal k obědu v dámské společnosti frak a bílý nákrčník. Stěpan Arkaďjič mu viděl na očích, že přijel jen proto, aby dodržel slovo, a že svou přítomností v této společnosti koná těžkou povinnost. On vlastně vytvořil mrazivé ovzduší, v kterém až do příchodu Stěpana Arkaďjiče ztuhli všichni hosté.

Oblonskij vstoupil do salónu, omluvil se, že ho zdržel kníže, který mu vždycky dělal obětního beránka, kdykoli se opozdil nebo vůbec nepřišel, ve chvilce všechny seznámil, dal dohromady Alexeje Alexandroviče se Sergejem Koznyšovem a nadhodil jim téma poruštění Polska, kterého se hned chytili spolu s Pescovem. Turovcyna poplácal po rameni, pošeptal mu cosi žertovného a usadil ho k manželce a ke knížeti. Pak řekl Kitty, že jí to dnes moc sluší, a seznámil Ščerbackého s Kareninem. Ve chvilce promísil to společenské těsto tak, že to byl salón k pohledání a hlasy se živě rozezněly. Chyběl už jen Konstantin Levin. Ale bylo to aspoň k něčemu dobré, protože v jídelně Stěpan Arkaďjič k svému zděšení zjistil, že portské a sherry není od Levera, ale od Despreta, nařídil tedy, aby byl co nejrychleji poslán kočí k Leverovi, a pak se ubíral zpět do salónu.

V jídelně potkal Konstantina Levina.

„Nejdu pozdě?“

„Jako bys někdy chodil včas!“ řekl Stěpan Arkaďjič a vzal ho pod paží.

„Máš tam hodně lidí? Kdo tam všecko je?“ vyzvídal Levin, oklepávaje si rukavicí sníh z čepice, a bezděčně se začervenal.

„Jenom naši lidé. Je tu Kitty. Pojď už, seznámím tě s Kareninem.“

Oblonskij přes svou liberálnost věděl, že známost s Kareninem dělá každému dobře, a proto jím uctíval nejlepší přátele. Ale v té chvíli nebyl Konstantin Levin schopen plně vychutnat požitek z takové známosti. Neviděl Kitty od památného večera, na kterém se setkal s Vronským, nepočítáme-li onu chvilku, kdy ji zahlédl na silnici. V hloubi duše věděl, že dnes se tu s ní setká. Ale aby si uchoval myšlenkovou volnost, horlivě se ujišťoval, že to neví. A když teď slyšel, že je zde, zmocnila se ho náhle taková radost a zároveň takový strach, až se mu tajil dech a slova mu vázla v hrdle.

Jaká asi bude? Taková, jako byla dřív, anebo taková, jako byla v kočáře? Co když Darja Alexandrovna říkala pravdu? Proč by to vlastně nemohla být pravda?

„Ó prosím, seznam mě s Kareninem,“ vypravil ze sebe namáhavě, pln zoufalého odhodlání vkročil do salónu, a tu ji spatřil.

Nebyla ani taková jako kdysi, ani nevypadala jako tenkrát v kočáře. Byla docela jiná.

Byla ulekaná, plachá, ostýchavá a o to rozkošnější. Spatřila ho v okamžiku, jakmile vstoupil. Očekávala ho. Zaradovala se a upadla z té radosti do takových rozpaků, že jednu chvíli, právě když šel k hostitelce a znova na ni pohlédl, myslila si, stejně jako si myslil on i Dolly, jež všecko viděla, že to nevydrží a dá se do pláče. Zrudla, zbledla, zase zrudla a strnula v očekávání, jen rty se jí slabě škubaly. Přistoupil k ní, uklonil se a mlčky jí podával ruku. Nebýt slabého chvění rtů a zamžených očí, které se leskly vláhou, byl její úsměv skoro klidný, když řekla:

„Tak dlouho jsme se neviděli!“ A se zoufalým odhodláním mu stiskla ruku svou chladnou rukou.

„Vy jste mě neviděla, ale já jsem viděl vás,“ řekl Levin, rozzářen šťastným úsměvem. „Viděl jsem vás, když jste jela z nádraží do Jergušova.“

„Kdy?“ podivila se.

„Jela jste do Jergušova.“ Levin cítil, že se zalyká štěstím, které mu zaplavuje nitro. Že se kdy mohl opovážit slučovat myšlenku na něco špatného s touto dojímavou bytostí! A věru, Darja Alexandrovna asi mluvila pravdu.

Oblonskij ho vzal za ruku a zavedl ho ke Kareninovi.

„Dovolte, abych vás seznámil.“ Představil je.

„Velice mě těší, že vás zase vidím,“ chladně řekl Alexej Alexandrovič a stiskl Levinovi ruku.

„Vy se znáte?“ žasl Stěpan Arkaďjič.

„Strávili jsme spolu tři hodiny ve vlaku,“ s úsměvem pravil Levin, „ale vystoupili jsme jako po maškarním plese, plni zvědavosti, aspoň já.“

„Vida! Račte prosím,“ řekl Stěpan Arkaďjič a pokynul směrem k jídelně.

Pánové se odebrali do jídelny a přistoupili ke stolu s předkrmy, na kterém bylo šestero druhů vodky, stejný počet druhů sýra se stříbrnými lopatičkami i bez nich, kaviár, sledě, rozmanité konzervy a talířky s nakrájenou houskou.

Pánové stáli kolem vonných vodek a předkrmů a rozmluva o poruštění Polska mezi Koznyšovem, Kareninem a Pescovem umlkala v předtuše oběda.

Koznyšovovi se nikdo nevyrovnal v umění okořenit konec nejabstraktnější vážné debaty nenadálým atickým¹ vtipem, který měnil náladu besedníků. Učinil tak i nyní.

Karenin dokazoval, že poruštění Polska může být uskutečněno jedině jako důsledek vyšších principů, jež mají být přínosem ruské administrativy.

Pescov trval na tom, že jeden národ asimiluje druhý jen při vyšší hustotě obyvatelstva.

Koznyšov uznával oba názory, ovšem s výhradami. Když odcházeli ze salónu, řekl na závěr debaty s úsměvem:

„Máme tedy pro poruštění jiných národů jediný prostředek – plodit co nejvíc dětí. Já a bratr jsme na tom nejhůř. Ale vy ženatí pánové, zvlášť vy, Stěpane Arkaďjiči, jednáte zcela vlastenecky. Kolik jich máte?“ obrátil se s vlídným úsměvem k hostiteli a nastavil mu kalíšek.

Všichni se rozesmáli a zvlášť vesele se smál Stěpan Arkaďjič.

„Ano, je to nejlepší prostředek!“ řekl žvýkaje sýr a nalil do nastaveného kalíšku vodku jakéhosi výjimečného druhu. Debata opravdu ustrnula na tomto žertu.

„Tenhle sýr není špatný. Bude libo?“ říkal hostitel. „Snad jsi nebyl zase cvičit?“ obrátil se k Levinovi a levou rukou mu ohmatával svaly. Levin se usmál, napjal paži a pod prsty Stěpanovi Arkaďjiči vyvstal pod jemným suknem kabátu ocelový hrbol jako hrouda sýra.

„To je mi biceps! Hotový Samson!“

„K lovu na medvědy je asi zapotřebí velké síly,“ prohodil Alexej Alexandrovič, mající o lovu jen velmi mlhavou představu, a při tom si mazal sýr, pod kterým se trhala pavučinová chlebová střídka.

Levin se usmál.

„Žádné. Naopak, i malé dítě dokáže zabít medvěda,“ řekl a s lehkou úklonou ustoupil dámám, které šly s paní domu ke stolu s pokrmy.

„Vy prý jste zabil medvěda?“ pravila Kitty a marně se snažila zachytit vidličkou neposlušný kluzký hříbek, potřásajíc krajkami, jimiž probělávala ruka. „Copak tam máte medvědy?“ dodala a s úsměvem k němu pootočila rozkošnou hlavinku.

Nebylo zdánlivě nic zvláštního na tom, co řekla, ale jaký nevýslovný význam obsahoval každý tón hlasu, každý pohyb rtů, očí, ruky, když to říkala! Byla tu prosba za odpuštění, důvěra i něha, nesmělá křehká něha, příslib i naděje i láska k němu, ve kterou se neodvážil věřit, ač se zalykal štěstím.

„Ne, byli jsme v Tverské gubernii. Na zpáteční cestě jsem se ve vlaku setkal s vaším švagrem, vlastně se švagrem vašeho švagra,“ řekl s úsměvem. „Bylo to komické setkání.“

A vesele a zábavně vyprávěl, jak po probděné noci vtrhl v selském kožíšku do kupé Alexeje Alexandroviče.

„Průvodčí si řekl, že šaty dělají člověka, a chtěl mě hnát pryč. Ale já jsem se honem začal vyjadřovat vznešeným slohem a… vy,“ obrátil se ke Kareninovi, jehož jméno si nepamatoval, „vy jste mě taky chtěl nejdřív kvůli tomu nešťastnému kožíšku vyhnat, ale pak jste se mě zastal, za což jsem velmi vděčen.“

„Práva cestujících na výběr místa jsou vůbec značně neurčitá,“ podotkl Alexej Alexandrovič, utíraje si šátkem konečky prstů.

„Viděl jsem, že nevíte, co si o mně myslit,“ s dobráckým úsměvem pokračoval Levin, „ale já jsem si pospíšil s inteligentní debatou, abych odčinil svůj kožíšek.“

Koznyšov pokračoval v rozmluvě s paní domu. Poslouchal bratra jedním uchem a teď po něm zašilhal. Co se to s ním dnes děje? Tváří se tak vítězně, pomyslil si. Nevěděl, co Levin cítí, nevěděl, že mu narostla křídla. Levin věděl, že ona slyší jeho slova a že ho poslouchá ráda. A jen to ho zajímalo. Nejen v tomto pokoji, ale na celém světě existoval jen on sám, najednou nesmírně významný a důležitý pro sebe sama, a existovala ona. Cítil se na výši, z které se mu točila hlava, a kdesi tam daleko dole byli všichni ti milí, dobří Kareninové, Oblonští a celý svět.

Zcela nenápadně, aniž jim věnoval jediný pohled, ale jako by už pro ně nebylo jinde místo, posadil Stěpan Arkaďjič Levina a Kitty vedle sebe.

„Sedni si třeba sem,“ řekl Levinovi.

Oběd byl stejně úžasný jako nádobí, na které si Oblonskij tolik potrpěl. Polévka à la Marie Louise se vydařila znamenitě; drobounké pirožky, rozplývající se v ústech, byly bezvadné. Dva sluhové a Mat­vej, všichni s bílými nákrčníky, konali svou práci s jídlem a pitím nenápadně, tiše a zručně.

Po materiální stránce se oběd vydařil; neméně se vydařil i po stránce nemateriální. Hovor, hned společný, hned ve skupinkách, neutichal a ke konci oběda byl tak živý, že pánové vstali od stolu a pokračovali v debatě, dokonce Alexej Alexandrovič ožil.