XVII

Nazítří v jedenáct hodin dopoledne jel Vronskij naproti matce na stanici petrohradské dráhy a první, kdo mu přišel na širokém schodišti do cesty, byl Oblonskij, čekající sestru, která měla přijet týmž vlakem. „Ale! Jasnosti!“ zvolal Oblonskij. „Koho čekáš?“

„Matku,“ odpověděl Vronskij. Usmíval se jako všichni, kdo se s Oblonským stýkali, stiskl mu ruku a společně stoupali po schodech. „Má dnes přijet z Petrohradu.“

„Čekal jsem na tebe až do dvou. Kampak jsi šel od Ščerbackých?“

„Domů,“ odpověděl Vronskij. „Abych se přiznal, bylo mi včera po návštěvě u Ščerbackých tak hezky, že už se mi nikam nechtělo.“

„Bujné koně poznávají podle cejchů na bocích, a já ty, kdo lásku mají, dobře poznám po očích,“ zadeklamoval Stěpan Arkaďjič docela stejně jako prve Levinovi.

Vronskij se usmál, nic nezapíral, ale honem začal o něčem jiném.

„A na koho čekáš ty?“ zeptal se.

„Já? Na krásnou ženu,“ odvětil Oblonskij.

„Slyšme!“

„Honni soit qui mal y pense!¹ Na sestru Annu.“

„Ach, Kareninovou?“

„Asi ji znáš.“

„Myslím, že ano. Nebo ne… Opravdu si nevzpomínám,“ odpovídal roztržitě Vronskij, který si při jméně Kareninové mlhavě představoval cosi škrobeného a nudného.

„Ale Karenina, mého věhlasného švagra, jistě znáš. Toho zná celý svět.“

„Totiž znám ho z doslechu a od vidění. Vím, že je moudrý, učený, div ne svatý… Ale víš, tohle nespadá… je to… not in my line²,“ řekl Vronskij.

„Ano, je to velice pozoruhodný člověk. Trochu konzervativní, ale sympatický člověk,“ podotkl Stěpan Arkaďjič, „sympatický člověk.“

„Tím líp pro něho,“ řekl Vronskij s úsměvem. „Á, tys tady,“ oslovil velkého starého matčina lokaje, stojícího u dveří. „Jen pojď sem.“

Kromě toho, že Stěpan Arkaďjič byl celkově příjemný, byl mu Vronskij poslední dobu oddán ještě proto, že si ho v duchu spojoval s Kitty.

„Tak co, uspořádáme v neděli večeři na počest divy?“ řekl Vronskij a s úsměvem vzal Oblonského pod paží.

„Docela jistě. Složíme se. Ach ano, seznámil ses včera s mým přítelem Levinem?“ otázal se Stěpan Arkaďjič.

„To víš. Ale nějak brzo odešel.“

„Je to správný hoch,“ pokračoval Oblonskij. „Viď?“

„Nevím, proč všichni Moskvané, ovšem s výjimkou těch, s kterými mluvím,“ připojil Vronskij žertem, „jsou takové prudké povahy. Věčně se nějak stavějí na zadní nohy, zlobí se, jako by pořád chtěli dát člověku něco na srozuměnou…“

„To se stává, ano, máš pravdu…,“ řekl Stěpan Arkaďjič s veselým smíchem.

„Už to brzo přijede?“ obrátil se Vronskij k železničáři.

„Teď byl vlak ohlášen,“ odpověděl železničář.

Bylo stále víc a víc znát, že vlak se blíží. Na nádraží vzrůstal ruch, nastaly poslední přípravy, posluhové běhali sem tam, objevili se četníci a železničáři, přibylo těch, kdo šli někomu k vlaku naproti. Mrazivou párou bylo vidět dělníky v kožíšcích a v měkkých válenkách, jak jdou přes trať, mizící v zatáčce. Na vzdálených kolejích se ozývalo pískání lokomotivy a bylo slyšet, jak tam posunují těžké vozy.

„Ne,“ ozval se Stěpan Arkaďjič, který nesmírně toužil povědět Vronskému, jak si Levin myslil na Kitty. „Ne, tys neošacoval mého Levina správně. Je to velice nervózní člověk a bývá nepříjemný, to je pravda, ale zato někdy bývá ohromně milý. Je to taková poctivá, upřímná povaha a zlaté srdce. Ale včera měl své zvláštní důvody,“ s významným úsměvem pokračoval Oblonskij. Zapomínal už nadobro, jaké porozumění měl včera pro svého přítele, a nyní cítil totéž, tentokrát pro Vronského. „Ano, měl důvod být nesmírně šťastný anebo nesmírně nešťastný.“

Vronskij zůstal stát a zeptal se rovnou:

„Co tedy vlastně? Snad včera neučinil nabídku tvé švagrové?“

„Možná,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „Včera mě to tak napadlo. Ano, když brzo odešel a měl špatnou náladu, už to asi tak bude… Je už tak dlouho zamilován a mně je ho moc líto.“

„Vida! Ale myslím, že by mohla udělat lepší partii,“ prohodil Vronskij, vypjal hruď a znovu začal přecházet sem tam. „Ačkoli nevím,“ dodal. „Ano, to je zapeklitá situace! Však proto většinou dáváme přednost všelijakým dorotám. Když tě potká nezdar, je to jenom důkaz, žes neměl dost peněz, ale tady je v sázce celá tvá důstojnost. Ale vlak už je tu.“

V dálce už skutečně pískala lokomotiva. Po chvíli se nástupiště otřáslo a lokomotiva se přihnala, vyfukovala páru, kterou mráz srážel dolů, páka prostředního kola zvolna a rytmicky klesala a stoupala, a zachumlaný ojíněný strojvůdce se ukláněl. Za tendrem jel vůz se zavazadly a kňučícím psem a nástupiště už se otřásalo pomaleji a o to více. Nakonec přijely osobní vozy, poskočily a zastavily.

Statný průvodčí hvízdl ještě za jízdy, pak seskočil a hned za ním vystupovali jeden po druhém nedočkaví cestující: gardový důstojník, který se držel hezky zpříma a přísně se rozhlížel; usměvavý, čiperný obchodníček s brašnou; venkovan s rancem přes rameno.

Vronskij stál vedle Oblonského, prohlížel si vozy a vystupující lidi a na matku docela zapomněl. To, co právě uslyšel o Kitty, ho vzrušovalo a blažilo. Hruď se mu bezděčně dmula a oči mu zářily. Připadal si jako vítěz.

„Paní hraběnka Vronská je tady v tom kupé,“ hlásil statný průvodčí Vronskému.

Ta slova ho vyburcovala a přiměla ho, aby si vzpomněl na matku a nadcházející shledání. V skrytu duše si matky nevážil, a aniž si to uvědomoval, neměl ji rád, třebaže podle pojetí kruhů, ke kterým náležel, i při své výchově si neuměl představit jiný vztah k matce nežli bezmeznou poslušnost a uctivost, poslušnost a uctivost navenek o to větší, čím méně ji ctil a miloval ve skutečnosti.