XXXII

Slyšme podrobnosti, jež kněžna zvěděla o Váreňčině minulosti, o jejím vztahu k madame Stahlové i o madame Stahlové samé.

Madame Stahlová, o které jedni lidé říkali, že utrápila svého muže, kdežto jiní tvrdili, že on utrápil ji svým nemravným chováním, tato madame Stahlová vždycky byla neduživá a exaltovaná žena. Když porodila už po rozvodu s mužem první dítě, hned po narození zemřelo. Příbuzní madame Stahlové znali její přecitlivělost a v obavě, aby ji smutná zpráva neusmrtila, jí dítě vyměnili. Dali jí za ně dcerku dvorního kuchaře, která se narodila téže noci a v témž domě v Petrohradě. Byla to Váreňka. Madame Stahlová se později dověděla, že Váreňka není její dcera, ale vychovávala ji dál, tím spíš, že Váreňka brzo potom ztratila všecky příbuzné.

Madame Stahlová žila už přes deset roků trvale na jihu v cizině a nikdy neopouštěla lůžko. A někteří lidé říkali, že madame Stahlová si vytvořila pověst dobročinné, hluboce nábožné ženy; jiní říkali, že je vskutku vysoce morální bytost, žijící jen pro blaho bližních, jakou se jeví navenek. Nikdo nevěděl, jaké náboženství vyznává, zda katolické, protestantské, či pravoslavné. Ale jedno bylo jisté – udržovala přátelské styky s nejvyššími představiteli všech církví a vyznání.

Váreňka s ní byla stále v cizině a všichni, kdo znali madame Stahlovou, znali a měli rádi m-lle Váreňku, jak jí všichni říkali.

Když se kněžna dověděla všechny tyto podrobnosti, neshledala nic závadného na tom, aby se dcera s Váreňkou spřátelila, tím spíš, že Váreňka měla skvělé způsoby a vychování. Mluvila výborně francouzsky a anglicky, a co bylo hlavní – vyřídila vzkaz od paní Stahlové, jak lituje, že ji choroba připravila o potěšení seznámit se s paní kněžnou.

Když se Kitty seznámila s Váreňkou, byla stále víc a víc okouzlena svou přítelkyní a denně na ní nacházela nové přednosti.

Kněžna se doslechla, že Váreňka pěkně zpívá, a požádala ji, aby jim přišla večer zazpívat.

„Kitty hraje a máme tam piano, sice dost špatné, ale uděláte nám velkou radost,“ pravila kněžna se svým líčeným úsměvem, který byl teď Kitty zvlášť nepříjemný, poněvadž viděla, že Váreňce se do zpěvu nechce. Nicméně Váreňka večer přišla a přinesla si noty. Kněžna pozvala. Marii Jevgenijevnu s dcerou a plukovníka.

Váreňka se zdála naprosto lhostejná k tomu, že tu jsou neznámé tváře, a rovnou šla k pianu. Neuměla se doprovázet, ale krásně zpívala z listu. Kitty, dobrá pianistka, ji doprovázela.

„Máte vynikající talent,“ řekla paní kněžna, když Váreňka skvěle zazpívala první skladbu.

Marie Jevgenijevna s dcerou jí děkovaly a chválily ji.

„Podívejte,“ řekl plukovník, když vyhlédl z okna, „co se tam sešlo posluchačů.“ Pod okny se skutečně shromáždil dost velký houf lidí.

„Jsem moc ráda, že vám to působí potěšení,“ odpověděla Váreňka prostě.

Kitty se dívala s pýchou na svou družku. Obdivovala se jejímu umění, hlasu i jejímu obličeji, ale nejvíc se obdivovala jejím způsobům, tomu, že Váreňka si o svém zpěvu zřejmě nic nemyslí a je zcela lhostejná ke každé chvále; jenom jako by se ptala, zda má ještě zpívat, anebo to už stačí.

Kdybych byla na jejím místě, přemýšlela Kitty, byla bych tak pyšná! Jakou bych měla radost z toho zástupu pod oknem! Ale jí je to docela jedno. Podněcuje ji jenom přání, aby vyhověla a udělala radost mamá. Co to v ní je? Co jí dodává takové síly, že o nic nedbá, že je tak nezávislá a klidná? Jak ráda bych to věděla a naučila se tomu od ní, myslila si Kitty, zahleděná do té poklidné tváře. Kněžna Váreňku vybídla, aby zazpívala ještě něco, a Váreňka přezpívala další píseň stejně klidně, výrazně a hezky, stojíc zpříma u piana a udávajíc si takt hubenou osmahlou rukou.

Další skladbou v sešitě byla italská píseň. Kitty přehrála předehru a ohlédla se po Váreňce.

„Tuhle vynecháme,“ řekla Váreňka s uzarděním.

Kitty na ni polekaně a tázavě upřela oči.

„Tak něco jiného,“ řekla rychle a už obracela listy, protože rázem pochopila, že s tou skladbou něco souvisí.

„Ne,“ ozvala se Váreňka a s úsměvem položila ruku na noty. „Ne, zazpívám to.“ A zpívala stejně klidně, chladně a hezky jako prve.

Když dozpívala, všichni jí opět děkovali a pak šli k čaji. Kitty a Váreňka zamířily do zahrádky u domu.

„Viďte, že máte na tu píseň nějakou vzpomínku?“ pravila Kitty. „Ne, neříkejte mi nic,“ dodala chvatně, „jenom mi řekněte – že mám pravdu?“

„Ne, proč? Povím vám to,“ řekla Váreňka prostě, a aniž počkala na odpověď, pokračovala; „Ano, je to vzpomínka a kdysi mě velmi bolela. Měla jsem ráda jednoho člověka a tu píseň jsem mu zpívala.“

Kitty hleděla velkýma vykulenýma očima mlčky a něžně na Váreňku.

„Měla jsem ho ráda a on měl rád mě. Ale jeho matka tomu nepřála a vzal si jinou. Bydlí teď blízko nás a občas ho vídám. To jste si nemyslela, že jsem taky měla lásku?“ řekla a v hezké tváři se jí zatetelilo světýlko, které – jak Kitty tušila – ji kdysi prozařovalo celou.

„Jak to, že ne? Kdybych byla muž, nemohla bych mít ráda nikoho jiného po tom, co jsem poznala vás. Jenom nechápu, jak mohl na vás kvůli matce zapomenout a zničit vaše štěstí. Neměl srdce.“

„Ale ne, je to moc hodný člověk a já nejsem nešťastná. Naopak, jsem moc šťastná. Tak co, dnes už nebudeme zpívat?“ dodala cestou k domu.

„Vy jste tak milá!“ zvolala Kitty, zadržela Váreňku a políbila ji. „Kdybych vám mohla být aspoň trošičku podobná!“

„Proč byste měla být někomu podobná? Jste milá tak, jak jste,“ řekla Váreňka se svým jemným, znaveným úsměvem.

„Ne, já vůbec nejsem milá. No řekněte mi… Pojďte, sedneme si,“ řekla Kitty a opět ji usadila vedle sebe na lavičku. „Řekněte, není to urážka, když si pomyslíte, že někdo pohrdl vaší láskou, že vás nechtěl?“

„Ale on jí nepohrdl. Věřím, že mě miloval, ale byl poslušný syn…“

„Ano, ale kdyby to nebylo kvůli matce, kdyby prostě sám…,“ řekla Kitty. Cítila, že prozradila své tajemství a že její obličej, planoucí ruměncem studu, ji už usvědčil.

„To by se zachoval ošklivě a nebylo by ho škoda,“ odvětila Váreňka. Zřejmě pochopila, že už nejde o ni, ale o Kitty.

„Ale ta urážka!“ řekla Kitty. „Na urážku člověk nemůže, nesmí zapomenout,“ vzpomněla si na svůj pohled o posledním plese ve chvíli, kdy hudba přestala hrát.

„Jakápak urážka? Přece jste neudělala nic špatného?“

„Ještě hůř… Musela jsem se stydět.“

Váreňka zavrtěla hlavou a položila svou ruku na ruku Kitty.

„Proč stydět? Přece jste nemohla říci člověku, kterému jste lhostejná, že ho milujete?“

„Jistě ne. Nikdy jsem mu neřekla ani slovo, ale on to věděl. Ne ne, stačí pohledy, je to vidět z chování. Kdybych měla být sto let živa, nezapomenu.“

„Ale jděte! To nechápu. Jde o to, jestli ho ještě máte ráda, nebo ne,“ řekla Váreňka, nazývajíc věci pravým jménem.

„Nenávidím ho, nemohu si to odpustit.“

„A co?“

„Tu pohanu, urážku.“

„Ach, kdyby měla být každá tak přecitlivělá jako vy! Každé děvče to prodělalo. A tak málo na tom záleží.“

„A na čem záleží?“ Kitty jí pohlédla zvědavě a překvapeně do obličeje.

„Vždyť máme tolik důležitých věcí,“ pravila Váreňka s úsměvem.

„Ale jakých?“

„Těch je dost a dost,“ řekla Váreňka, aby něco řekla. Ale v té chvíli se z okna ozval hlas paní kněžny:

„Kitty, je chladno! Buď si vezmi šálu, nebo pojď domů!“

„Opravdu bychom už měly jít!“ řekla Váreňka a vstala. „Musím ještě k madame Bertheové, prosila mě, abych přišla.“

Kitty ji držela za ruku a plná vášnivé zvídavosti, úpěnlivě se jí tázala pohledem: Co to je, na čem nejvíc záleží a co člověku poskytuje takový klid? Vy to víte, řekněte mi to! Ale Váreňka ani nechápala, nač se jí táže Kittin pohled. Pamatovala jen na to, že se dnes ještě musí podívat k madame Bertheové a přijít včas domů k čaji u mamá, to jest ke dvanácté hodině. Vstoupila do pokoje, sebrala si noty, se všemi se rozloučila a měla se k odchodu.

„Dovolíte, doprovodím vás,“ ozval se plukovník.

„Copak můžete jít sama teď v noci?“ připojila se kněžna. „Aspoň s vámi pošlu Parašu.“

Kitty viděla, jak se Váreňka stěží brání úsměvu nad tím, že by potřebovala doprovod.

„Ne, vždycky chodím sama a nikdy se mi nic nestalo,“ řekla a už si brala klobouk. Ještě jednou políbila Kitty, a aniž jí sdělila, co je v životě důležité, čile vykročila s notami pod paží a zmizela v polotmě letní noci, odnášejíc s sebou své tajemství o tom, co je důležité a co jí dodává tak záviděníhodného klidu a důstojnosti.