XIX

Když Anna vešla do pokoje, seděla Dolly v malém salóně s baculatým světlovlasým hošíkem, už nyní podobným otci, a zkoušela ho z francouzské úlohy. Chlapec odříkával úlohu a přitom kroutil knoflíkem na kabátku, který už jen taktak držel, a mermomocí jej chtěl utrhnout. Matka mu několikrát odtáhla ruku, ale baculatá ručka chytala knoflík zas a zas. Matka knoflík utrhla a schovala do kapsy.

„Drž ty ruce klidně, Gríšo,“ pravila a znova se chopila pokrývky, své dávné práce, ke které se uchylovala vždy v trudných chvílích. Nervózně háčkovala, nahazovala a počítala oka. Ačkoli včera muži vzkázala, že jí není nic po tom, zda jeho sestra přijede, či nikoli, připravila vše k jejímu příjezdu a rozechvěle švagrovou očekávala.

Dolly byla zdrcena svým zármutkem, poddala se mu cele. Ale přesto nezapomínala, že švagrová Anna je ženou jednoho z nejvlivnějších mužů v Petrohradě a petrohradskou grande dame. A proto nesplnila svou pohrůžku, totiž nezapomněla, že švagrová přijede. Vždyť Anna koneckonců za nic nemůže. Dolly o ní věděla jen to nejlepší a setkala se u ní s vlídným, přátelským jednáním. Ovšem pokud si vzpomínala na svůj dojem z pobytu u Kareninových, jejich domácnost se jí nelíbila. V celém způsobu jejich rodinného života byla jakási faleš. Ale proč by ji Dolly neměla přijmout? Jen aby ji nechtěla utěšovat! Všecky útěchy, domluvy i křesťanské odpuštění – to vše si Dolly promyslila už tisíckrát a všecko to bylo k ničemu.

Dolly teď trávila celé dny sama s dětmi. Mluvit o svém žalu nechtěla a s takovým žalem v srdci mluvit o něčem jiném nedovedla. Věděla, že Anně tak či onak poví vše, chvilkami se těšila, jak jí všecko vypoví, ale chvilkami ji zlobilo, že má mluvit o svém ponížení před ní, jeho sestrou, a slyšet připravené fráze domluv a útěch.

Dívala se na hodiny, čekala ji každou chvíli, ale jak se stává, propásla právě okamžik, kdy Anna přijela, takže neslyšela zvonek.

Když zaslechla šustění šatů a lehké kroky už ve dveřích, otočila se a její zmučená tvář nejevila radost, ale bezděčný údiv. Vstala a objala švagrovou.

„Už jsi tady?“ řekla a políbila ji.

„Dolly, mám takovou radost, že tě zas vidím!“

„Já taky,“ řekla Dolly, slabě se usmála a snažila se z Anniny tváře vyčíst, zda něco ví. Asi ví, usoudila, když zpozorovala v její tváři soucit. „Pojď, dovedu tě do tvého pokoje,“ pokračovala, aby oddálila vážný rozhovor co nejvíce.

„To je Gríša? Můj bože, ten už je velký!“ řekla Anna, políbila chlapce, aniž z Dolly spustila oči, zůstala stát a zarděla se. „Ne, dovol, zůstanu tady.“

Odložila šátek i klobouk, ale ten se jí přichytil za pramen kadeřavých vlasů, až musela zakroutit hlavou, aby se vyprostila.

„Ale ty záříš štěstím a zdravím!“ řekla Dolly skoro závistivě.

„Já? Ano,“ pravila Anna. „Můj bože, Táňa! Je stejně stará s mým Serjožou,“ dodala, obracejíc se k děvčátku, které přiběhlo do pokoje. Vzala je do náruče a políbila. „Rozkošné děvčátko! Ukaž mi všecky.“

Jmenovala je a pamatovala si nejen jména, ale i věk, povahu a nemoci všech dětí, a Dolly to plně oceňovala.

„Tak se na ně půjdeme podívat,“ řekla. „Vasja teď spí, to je škoda.“

Když se podívaly na děti, usedly, teď už samy, v salóně ke kávě. Anna se chopila podnosu, ale hned jej odstrčila.

„Dolly,“ začala. „On mi to řekl.“

Dolly chladně pohlédla na Annu. Očekávala strojené fráze soucitu. Ale Anna nic takového neřekla.

„Dolly, miláčku! Nechci se ho zastávat ani tě nechci utěšovat. To není možné. Ale je mi tě, dušinko, prostě líto, ze srdce líto!“

Pod hustými řasami se jí v zářících očích náhle ukázaly slzy. Přisedla si ke švagrové a vzala ji za ruku svou energickou malou rukou. Dolly neuhnula, ale pořád se tvářila suše.

„Mě nemůže nic utěšit. Všecko je ztracené po tom, co se stalo, všecko je pryč!“

A jakmile to vyřkla, najednou zjihla. Anna zvedla Dolly hubenou, vyzáblou ruku, políbila ji a řekla:

„Ale co dělat, Dolly, co budeš dělat? Jak by ses měla v té hrozné situaci zachovat? Tohle musíme rozvážit.“

„Se vším je konec, a dost,“ řekla Dolly. „A nejhorší je, pochop, že ho nemohu opustit. Jsou tu děti, jsem vázána. Ale žít s ním nemohu, jsou to pro mě muka, když se na něho musím dívat.“

„Dolly, drahoušku, všecko mi řekl, ale chtěla bych to slyšet od tebe, pověz mi všecko.“

Doly na ni tázavě pohlédla.

„Jak si přeješ,“ řekla náhle. „Ale povím ti všecko od začátku. Víš, jak jsem se vdávala. S výchovou od naší mamá jsem byla nejen nevinná, ale byla jsem hloupá. Nic jsem neznala. Prý, to vím, muži vypravují ženám o své minulosti, ale Stiva… Stěpan Arkaďjič,“ opravila se, „mi neřekl nic. Nebudeš mi věřit, ale dosud jsem si myslila, že jsem jediná žena, kterou měl. Tak jsem žila osm let. Pochop, že jsem se nenadála žádné nevěry, dokonce jsem to pokládala za něco nemožného, a teď považ, s takovými představami se najednou dovíš celou tu hrůzu, všechnu tu špínu… Chápej mě. Být si plně jista svým štěstím, a najednou…,“ pokračovala Dolly, zadržujíc vzlyky, „a dostat do ruky dopis… jeho dopis milence, naší vychovatelce. Ne, to je přespříliš!“ Rychle vyndala šátek a zakryla si obličej. „Ještě bych chápala nějaké chvilkové opojení,“ mluvila dál po krátké pomlce, „ale podvádět mě tak promyšleně a lstivě… A s kým? Být dál mým mužem, když má ji… To je strašné! Nemůžeš pochopit…“

„Ó ne, chápu! Chápu milá Dolly, chápu,“ řekla Anna a tiskla jí ruku.

„A myslíš, že si je vědom, v jaké jsem hrozné situaci?“ pokračovala Dolly. „Kdepak! Je šťastný a spokojený.“

„O ne!“ přerušila ji Anna rychle. „Je nešťastný, je zdrcen lítostí…“

„Je vůbec schopen lítosti?“ přerušila Dolly švagrovou a pozorně se jí zahleděla do tváře.

„Ano, vždyť ho znám. Nemohla jsem se na něho dívat bez lítosti. Známe ho obě. Je dobrý, ale hrdý, a teď byl tak ponížen. Co mě nejvíc dojalo (a zde Anna uhádla, co mohlo dojmout Dolly) … Trápí ho dvě věci. Je mu hanba před dětmi, a pak tě miluje… Ano, miluje tě nade všecko na světě,“ nepustila ke slovu Dolly, která chtěla odporovat, „a přitom ti ublížil, zničil tě. Pořád říká, že mu neodpustíš.“

Dolly v zamyšlení hleděla před sebe a poslouchala, co jí švagrová říká.

„Ano, chápu, že je na tom hrozně. Viník je na tom hůř než nevinný,“ pravila, „jestli cítí, že zavinil celé neštěstí. Ale jak bych mu mohla odpustit, jak bych mohla být zase jeho ženou po ní? Život s ním mi teď bude utrpením právě proto, že miluji svou bývalou lásku k němu…“

A vzlyky přerušily další slova.

Ale kdykoli se trochu obměkčila, pokaždé jako naschvál začínala znovu o tom, co ji dráždilo.

„Vždyť ona je mladá, je hezká,“ pokračovala. „Chápeš, Anno, kdo mě připravil o mládí a krásu? On a jeho děti. Sloužila jsem mu a v tom otroctví jsem všecko ztratila, a teď je mu samozřejmě svěží vulgární stvoření milejší. Jistě spolu mluvili o mně anebo, což je ještě horší, o mně pomlčeli – víš?“ Oči jí opět vzplanuly nenávistí. „A po tomhle mi bude říkat… Mám mu snad věřit? Nikdy. Ne, už je se vším konec, se vším, co mi bylo útěchou, odměnou za námahu a trápení… Věřila bys? Teď jsem učila Gríšu. Dřív mě to těšilo, ale teď jsou to pro mě muka. Nač se vůbec starám a namáhám? Proč máme děti? Je to hrůza, jak ve mně najednou nastal zlom, a místo lásky a něhy k němu cítím jen zlobu, ano, zlobu. Zabila bych ho a…“

„Dolly, miláčku, chápu, ale netrap se. Jsi tak uražená a rozrušená, že mnoho věcí vidíš poněkud jinak.“

Dolly ztichla a chvilku obě mlčely.

„Co mám dělat, uvažuj, Anno, pomoz mi. Tolik jsem se o všem napřemýšlela a nevidím východisko.“

Anna si nevěděla rady, ale každé slovo švagrové, každé hnutí v obličeji nacházelo ohlas v jejím srdci.

„Jenom bych ti chtěla říci,“ začala Anna, „jsem jeho sestra, znám jeho povahu, znám tu schopnost na všecko, na všecko zapomenout (zakroutila rukou proti čelu), tu schopnost oddat se plně kouzlu okamžiku, ale přitom i schopnost dokonalého pokání. Dnes nemůže věřit ani nechápe, jak to mohl udělat.“

„Ne, chápe a chápal to!“ přerušila ji Dolly. „Ale já… zapomínáš na mne… copak je mi to něco platné?“

„Počkej. Když mi to vykládal, ještě jsem, po pravdě řečeno, nechápala tvou situaci v celé hrůze. Viděla jsem jen jeho a rodinný rozvrat. Bylo mi ho líto, ale když jsem si teď promluvila s tebou, vidím to jako žena jinak. Vidím tvoje utrpení a neumím ti vypovědět, jak je mi tě líto! Ale, Dolly, drahoušku, chápu tvoje utrpení dokonale, jen jedno nevím… nevím… Nevím, kolik lásky k němu zbylo v tvém srdci. To víš jen ty, jestli stačí, abys mohla odpustit. Jestli ano, odpusť mu!“

„Ne,“ začala Dolly, ale Anna jí nedala domluvit a zase jí líbala ruku.

„Znám naši společnost lépe než ty,“ řekla. „Znám ty muže, jako je Stiva, a vím, jak na to pohlížejí. Říkáš, že s ní mluvil o tobě. Nic takového se nedělo. Ti muži se dopouštějí nevěry, ale domácí krb a žena, to je pro ně svátost. Pro tyhle ženy nemají nic než pohrdání a nechávají je mimo své rodinné prostředí. Dělají nepřekročitelnou čáru mezi rodinou a tímhle. Nerozumím tomu, ale je to tak.“

„Ano, ale on ji líbal…“

„Dolly, počkej, děvče. Viděla jsem Stivu, když se do tebe zamiloval. Pamatuju se, jak chodil za mnou a plakal, když o tobě mluvil, a jakou jsi pro něho znamenala poezii a nejvyšší dokonalost, a vím, že čím déle s tebou žil, tím víc si tě vážil. Vždyť jsme se mu kolikrát smáli, jak dodával za každým slovem: Dolly je úžasná žena. Vždycky jsi pro něho byla a zůstala jsi božstvem, a na tomhle poblouznění není nic hlubšího…“

„Ale co když se to poblouznění bude opakovat?“

„Jak já tomu rozumím, nemůže se opakovat…“

„Dobře, ale odpustila bys?“

„Nevím, těžko říct… Ne, není to tak těžké,“ pravila Anna po chvilce přemýšlení. V duchu si představila celou situaci, a když ji zvážila na jemných vážkách, dodala: „Ne, není to těžko posoudit. Ano, já bych odpustila. Nebyla bych už, jako jsem bývala, jistě, ale odpustila bych. A odpustila bych tak, jako by se nic, vůbec nic nebylo stalo.“

„Inu ovšem,“ horlivěji vpadla Dolly do řeči, protože Anna jí mluvila z duše, „jinak by to nebylo odpuštění. Když odpustit, tedy všecko, úplně. Tak půjdeme, dovedu tě do tvého pokoje.“ Vstala, a jak šly, objala Annu. „Milá moje, jsem tak ráda, že jsi přijela. Ulevilo se mi, nesmírně se mi ulevilo.“