XVII

Karenin se vracel do svého opuštěného hotelového pokoje a mimoděk si v duchu probíral dojmy z rozhovorů, vedených při obědě i po něm. Slova Darji Alexandrovny, že by měl odpustit, v něm vzbudila jen nevoli. Zda se má, či nemá řídit v daném případě křesťanskými zásadami, byla otázka příliš obtížná, o které se nedalo jen tak zběžně mluvit, přičemž si na ni už dávno nalezl odpověď zápornou. Ze všech výroků mu nejvíc utkvěla v paměti slova dobrého, hloupého Turovcyna: pašák; vyzval soka na souboj a zabil ho. Všichni s tím nejspíš souhlasili, třeba to ze zdvořilosti neřekli nahlas.

Věc už je koneckonců odbyta, nač se tím zabývat, řekl si Alexej Alexandrovič. Myslil už jen na blízký odjezd a na revizi, když vstoupil do svého pokoje a zeptal se vrátného, který ho doprovázel, kde je jeho sluha; vrátný mu sdělil, že sluha před chvílí odešel. Alexej Alexandrovič si objednal čaj, posadil se ke stolu a začal studovat jízdní řád.

Vtom se vrátil sluha.

„Přišly dva telegramy. Promiňte, Vaše Excelence, zrovna jsem si odběhl.“

Alexej Alexandrovič si vzal telegramy a otevřel je. První telegram obsahoval zprávu o Stremovově jmenování na místo, které si přál dostat Karenin. Alexej Alexandrovič depeši odhodil, všecek rudý vstal a začal přecházet po pokoji. „Quos vult perdere, dementat¹,“ řekl a slovem quos rozuměl osoby, které při tomto jmenování napomáhaly. Nemrzelo ho, že to místo nedostal on, že ho zjevně opominuli; ale nechápal, žasl, jak to, že neviděli, že ten užvaněný frázista Stremov se na to místo hodí méně než kdokoli jiný. Jak to, že neviděli, že poškozují sami sebe, svou prestiž tímto jmenováním!

Zas něco podobného, řekl si zlostně, když otvíral druhou depeši. Telegrafovala mu žena. Její podpis modrou tužkou, „Anna“, mu padl první do očí. „Umírám, prosím, proboha prosím, přijeď. Zemřu klidněji, když odpustíš,“ četl. Pohrdavě se usmál a odhodil telegram. Že je to klam a úskok, napadlo ho v první chvíli, o tom nemůže být pochyb.

Neexistuje klam, před kterým by se zastavila. Má rodit. Snad jde o porodní bolesti. Ale co tím sleduje? Chce legitimovat dítě, jeho kompromitovat a zabránit rozvodu. Ale co je tu napsáno… „Umírám…“ Přečetl si telegram ještě jednou; a vtom ho zarazil pravý smysl toho, co v něm bylo řečeno. Co když je to pravda? Jestli je pravda, že v mukách, v předtuše smrti lituje, a on to bude považovat za klam a nebude chtít přijet? Bylo by to kruté a všichni by ho odsoudili, a nejen to, bylo by to od něho hloupé.

„Petře, sežeň mi povoz. Jedu do Petrohradu,“ řekl sluhovi.

Alexej Alexandrovič se rozhodl, že pojede do Petrohradu za ženou. Je-li její nemoc klam, beze slova odjede. Je-li vskutku na smrt nemocná a přeje si ho před smrtí vidět, pak jí odpustí, když ji zastihne naživu, a prokáže jí poslední poctu, přijede-li příliš pozdě.

Cestou už neuvažoval, co má dělat.

S pocitem únavy a nečistoty, vyvolaným nocí ve vlaku, ujížděl Alexej Alexandrovič v ranní petrohradské mlze liduprázdnou Něvskou třídou, díval se před sebe a nemyslil na to, co ho čeká. Nemohl na to myslit; kdykoli si představil, co bude, nemohl zaplašit myšlenku, že její smrt by rázem vyřešila jeho svízelnou situaci. Pekaři, zavřené krámy, noční drožkáři, domovníci, kteří zametali chodníky, se mu míhali před očima a on to vše pozoroval, jen aby v sobě přehlušil myšlenku na to, co ho čeká a co si nesmí přát, ale nicméně si přeje. Dojel až k domu. Drožka a kočár se spícím kočím stály u krytého vchodu. Když Alexej Alexandrovič vcházel do předsíně, tu jaksi vytáhl z odlehlého kouta mozku rozhodnutí a přezkoumal je. Znělo: Když to bude lež, nezbývá než klidné pohrdání a odjezd. Když to bude pravda, zachová společenská pravidla.

Vrátný otevřel dveře dříve, než Alexej Alexandrovič zazvonil. Tento vrátný Petrov, jinak Kapitonyč, vypadal divně ve starém kabátě, bez nákrčníku a v pantoflích.

„Co paní?“

„Včera šťastně porodila.“

Alexej Alexandrovič se zarazil a zbledl. Nyní si jasně uvědomil, jak toužebně si přál její smrt.

„A jak se jí daří?“

Korněj v ranní zástěře seběhl ze schodů.

„Paní je na tom moc zle,“ odpověděl. „Včera měli doktoři poradu a teď je tu taky doktor.“

„Odnes mi věci,“ řekl Alexej Alexandrovič a s jistou úlevou, že je přece jen naděje na smrt, vešel do předpokoje.

Na věšáku visel vojenský plášť. Alexej Alexandrovič si ho všiml a zeptal se:

„Kdo tu je?“

„Lékař, porodní asistentka a hrabě Vronskij.“

Alexej Alexandrovič se ubíral do dalších pokojů.

V salóně nikdo nebyl. Když se ozvaly jeho kroky, vyšla z Annina salónku porodní asistentka v čepci š fialovými stuhami.

Přistoupila k Alexeji Alexandroviči, důvěrně, jak ji k tomu opravňovala blízkost smrti, ho uchopila za ruku a vedla ho do ložnice.

„Chválabohu, že jste přijel! Pořád mluví jenom o vás!“ řekla.

„Dejte sem honem led!“ ozval se z ložnice velitelský hlas lékaře.

Alexej Alexandrovič vešel do Annina salónku. U jejího stolku seděl pootočen na nízké židli Vronskij. Zakrýval si tvář a plakal. Na lékařova slova vyskočil, dal ruce dolů, a vtom spatřil Alexeje Alexandroviče. Jakmile uviděl Annina muže, byl tak zmaten, že si znova sedl a vtáhl hlavu mezi ramena, jako by si přál někam zmizet; ale nakonec se přemohl, vstal a řekl:

„Umírá. Lékaři řekli, že není naděje. Jsem zcela ve vaší moci, ale dovolte mi, abych tu zůstal… Ovšem jak si přejete, já…“

Když Alexej Alexandrovič viděl, jak Vronskij pláče, pocítil nával duševní rozladěnosti, kterou v něm obvykle vyvolával pohled na útrapy jiných lidí. Odvrátil tvář, a aniž ho vyslechl do konce, chvatně zamířil ke dveřím. Z ložnice se ozval Annin hlas. Cosi mluvila a její hlas zněl vesele a živě a měl zabarvení neobyčejně výrazné. Alexej Alexandrovič vešel do ložnice a přistoupil k posteli. Anna ležela obličejem k němu. Na tvářích jí planul ruměnec, oči se leskly, malé bílé ruce vykukující z manžet nočního kabátku kroutily cíp pokrývky a hrály si s ním. Zdála se nejen zdravá a svěží, ale i v nejlepším rozmaru. Mluvila rychle a hlasitě a modulovala neobyčejně pravidelně a procítěně.

„Protože Alexej, myslím Alexeje Alexandroviče (je to zvláštní, hrozný osud, že jsou oba Alexejové, viďte?), Alexej by mě neodmítl. Já bych zapomněla a on by odpustil. Ale proč nejede? Je hodný, ani sám neví, jak je hodný. Ach bože můj, to je k zoufání! Honem mi dejte vodu. Ale to by mojí holčičce škodilo! Tak dobře, no tak jí dejte kojnou. Já s tím souhlasím, bude to skoro lepší. On přijede a bude mu to líto, až ji uvidí. Dejte mi ji!“

„Anno Arkaďjevno, pán přijel. Tady je!“ snažila se ji porodní asistentka upozornit na Alexeje Alexandroviče.

„Nesmysl!“ pokračovala Anna. Manžela nevnímala. „Tak mi přece dejte mou holčičku, dejte mi ji! Ještě nepřijel. Říkáte, že mi neodpustí, protože ho neznáte. Nikdo ho neznal. Jenom já, ale stejně jsem byla nešťastná. Jeho oči musí člověk znát, Serjoža má zrovna takové, a já je proto nemohu vidět. Dostal Serjoža oběd? Vždyť já vím, všichni na něho zapomenou. On by nezapomněl. Serjoža se musí přestěhovat do rohového pokoje a Mariette ať spí s ním.“

Najednou se Anna schoulila, ztichla a zděšeně, jako by očekávala ránu, jako by se bránila, zvedla ruku k obličeji. Spatřila manžela.

„Ne, ne,“ začala, „nebojím se ho, bojím se smrti. Alexeji, pojď blíž. Mám naspěch, protože nemám čas, už nebudu dlouho žít, teď dostanu zase horečku a už nebudu nic vnímat. Teď ale vnímám, všecko vnímám a všecko vidím.“

Svraštěný obličej Alexeje Alexandroviče nabyl trpitelského výrazu. Karenin ji vzal za ruku a chtěl něco říci, ale nemohl; spodní ret se mu třásl, ale stále ještě se bránil pohnutí a jen tu a tam na ni pohlédl. A kdykoli na ni pohlédl, viděl její oči, které se na něho dívaly s takovou tklivou a horující něhou, jakou v nich nikdy neviděl.

„Počkej, ty nevíš… Počkejte, počkejte…“ Zarazila se, jako by se chtěla soustředit. „Ano,“ začala znovu. „Ano, ano. Co jsem chtěla říct. Nediv se mi. Jsem pořád stejná… Ale žije ve mně druhá a té se bojím – ona se zamilovala do něho a já jsem tě chtěla nenávidět a nemohla jsem zapomenout na tu, co tady byla dřív. Ona není já. Teď jsem opravdová, celá. Teď umírám, vím, že umřu, zeptej se jeho. I teď cítím, podívej to závaží na rukou, na nohou, na prstech. Podívej ty velikánské prsty! Ale brzo bude po všem… Chci jenom jedno: odpusť mi, odpusť mi všecko! Jsem hrozná, ale chůva mi říkala, že svatá mučednice… jakpak se jmenovala?… byla horší. A já pojedu do Říma, je tam klášter, a už nebudu žádnému na obtíž, jenom si vezmu s sebou Serjožu a holčičku… Ne, ty nemůžeš odpustit! Vím, tohle nejde odpustit! Ne, ne, jdi pryč, jsi příliš hodný!“ Držela se ho rozpálenou rukou, druhou ho odstrkovala.

Duševní zmatek Alexeje Alexandroviče stále rostl a dostoupil nyní takového stupně, že už se mu přestal bránit; cítil náhle, že to, co považoval za duševní zmatek, je naopak blažený stav, který mu znenadání poskytl nové, dosud nepoznané štěstí. Nemyslil na to, že křesťanské pravidlo, kterým se chtěl řídit celý život, mu ukládá, aby odpouštěl svým nepřátelům a miloval je; avšak radostný cit lásky a odpouštění nepřátelům mu naplňoval duši. Klečel s hlavou položenou na ohbí její ruky, která ho pálila skrz kabátek jako oheň, a usedavě naříkal jako malé dítě. Objala mu plešatějící hlavu, natáhla se blíž k němu a vyzývavě a pyšně pozvedla oči vzhůru.

„Už je tady, věděla jsem to! Teď sbohem, všichni sbohem! Už jsou tu zas, proč nejdou pryč? Tak mi přece dejte dolů ty kožichy!“

Lékař jí uvolnil ruce, opatrněji položil na polštář a přikryl ji po ramena. Poslušně si lehla naznak a dívala se před sebe rozzářeným zrakem.

„Jenom si pamatuj, že jsem chtěla jen odpuštění, nic víc nechci… Proč on nepřijde?“ obrátila se ke dveřím, kde byl Vronskij. „Pojď blíž! Podej mi ruku!“

Vronskij došel k pelesti lůžka, a jakmile ji viděl, opět si zakryl obličej.

„Neschovávej obličej, dívej se na něho. On je svatý,“ řekla Anna. „Tak přece neschovávej obličej!“ pokračovala hněvivě. „Alexeji Alexandroviči, odkryj mu obličej! Chci na něho vidět.“

Karenin uchopil Vronského za ruce a odtáhl mu je z obličeje, hrozného ve svém výrazu utrpení a studu.

„Podej mu ruku. Odpusť mu.“

Alexej Alexandrovič mu podal ruku a ani se nesnažil zadržet slzy, které se mu řinuly z očí.

„Chválabohu, chválabohu,“ řekla Anna, „teď už je to všecko. Jenom si trochu natáhnu nohy. Tak, takhle je to výborné. Ty květy jsou ale nevkusné, vůbec nevypadají jako fialky,“ ukázala na tapety. „Bože, bože můj. Kdy už bude konec? Dejte mi morfium. Pane doktore, dejte mi přece morfium! O bože, bože!“

Začala sebou házet na lůžku.

Lékař i ostatní lékaři říkali, že je to horečka omladnic, která v devadesáti devíti případech ze sta končívá smrtí. Anna celý den blouznila v horečce. K půlnoci ležela v bezvědomí a tep nebylo skoro znát. Očekávali konec každým okamžikem.

Vronskij odjel domů, ale ráno se přijel zeptat na nemocnou, a když ho Alexej Alexandrovič potkal v předpokoji, řekl mu:

„Zůstaňte tu, možná že se po vás bude ptát.“ A sám ho zavedl do manželčina salónku.

K ránu se opět projevil neklid, živost a překotnost myšlenek řeči a kvečeru nastalo opět bezvědomí. Třetí den se dělo totéž a lékaři prohlásili, že lze doufat. Toho dne přišel Alexej Alexandrovič do salónku, kde seděl Vronskij, zavřel za sebou a sedl si proti němu.

„Alexeji Alexandroviči,“ začal Vronskij. Tušil, že dojde k vážné rozmluvě. „Nemohu mluvit, nejsem schopen vnímat. Slitujte se nade mnou! I když je vám hrozně, věřte, jsem na tom ještě hůř.“

Chtěl vstát. Avšak Alexej Alexandrovič ho vzal za ruku a řekl: „Prosím, abyste mě vyslechl, je to nezbytné. Musím vám vysvětlit, jakými pohnutkami jsem se řídil a budu řídit, abyste nebyl, pokud jde o mne, na omylu. Víte, že jsem se rozhodl pro rozvod, a dokonce jsem už zahájil řízení. Nechci před vámi tajit, že když jsem s tím začínal, trápil jsem se v nejistotě. Přiznám se vám, že mě pronásledovala touha pomstít se vám i jí. Když jsem dostal telegram, prožíval jsem cestou sem stejné pocity, ba řeknu více: přál jsem si její smrt. Ale…“ Odmlčel se, zaváhal, zda má, či nemá prozradit svůj cit. „Ale uviděl jsem ji a odpustil jsem. A štěstí z toho plynoucí mi zjevilo mou povinnost. Odpustil jsem úplně. Chci nastavit druhou tvář, chci dát košili, když mi berou plášť, a prosím Pánaboha jen o to, aby mi neodnímal štěstí odpuštění!“ Karenin měl v očích slzy a jeho jasný klidný pohled Vronského překvapil. „Takové to je se mnou. Můžete mě zašlapat do bláta, učinit mě terčem veřejného posměchu, ale neopustím ji a nikdy vám neřeknu slova výčitky,“ pokračoval. „Moje povinnost je přede mnou jasně vytyčena: musím být s ní a také budu. Kdyby si vás přála vidět, dám vám vědět, ale teď bude myslím lépe, když se vzdálíte.“

Vstal a pro pláč už nemohl domluvit. Vronskij se také zvedl, ale nenapřímil se a schýlen se na něho úkosem díval. Nerozuměl citům Alexeje Alexandroviče. Tušil však, že je to cosi vznešeného, co ani není při svém životním názoru s to pochopit.