XI

V polovině června přišel za Levinem starosta ze sestřiny vesnice, ležící dvacet verst od Pokrovského, a podal hlášení o stavu hospodářství a o senoseči. Hlavní výnos plynul na sestřině statku z luk. V dřívějších letech kupovali rolníci trávu na stojato po dvaceti rublech z děsjatiny. Když se Levin ujal správy statku, prohlédl si louky, shledal, že stojí za víc, a určil cenu pětadvacet rublů za děsjatinu. Rolníci tolik platit nechtěli, a jak Levin tušil, odradili i ostatní kupce. Levin tam pak jel osobně a nařídil, aby seno bylo sklízeno z části námezdními dělníky, z části podílníky. Rolníci ze vsi všemožně bránili té novotě, ale věc se dařila a už první rok vynesly louky skoro dvojnásobně. Předloni a loni ještě trval odpor rolníků a sklizeň probíhala stejně jako předtím. Letos si rolníci vzali všechnu trávu z třetinového podílu a starosta teď přijel ohlásit, že seno je sklizeno, že si z obavy před deštěm pozval písaře a před ním rozdělil a postavil jedenáct stohů z panského podílu. Z neurčitých odpovědí na otázku, kolik bylo sena na hlavní louce, z chvatu, s kterým starosta rozdělil seno bez dovolení, z jeho celkového tónu Levin poznal, že v tom dělení sena bude nějaký háček, a rozhodl se, že tam zajede a sám si všecko překontroluje.

Levin přijel za poledne do vsi, nechal koně u starého přítele, muže bratrovy kojné, a šel ke starému do včelníku, aby od něho vyzvěděl podrobnosti o sklizni sena. Hovorný, příjemný děda Parmenyč Levina radostně přivítal, ukázal mu celé své hospodářství, podrobně vykládal o svých včelách a jak se letos rojily, ale když se Levin ptal na seno, odpovídal neurčitě a váhavě. To Levina ještě víc utvrdilo v jeho domněnce. Šel se tedy podívat na stohy. Nemohlo v nich být po padesáti fůrách, a aby Levin sedláky usvědčil, dal narychlo svolat všecky, kdo měli potah, naložit jeden stoh a převézt jej do stodoly. Z celého stohu bylo jen dvaatřicet fůr. Starosta sice ujišťoval, jak je seno kypré a jak se ve stozích slehlo, dušoval se, že všecko udělal poctivě, avšak Levin trval na svém, že seno bylo rozděleno bez jeho rozkazu, a že proto je nechce ani neuznává, že v každém stohu je padesát fůr. Po dlouhých sporech bylo dohodnuto, aby si rolníci vzali těch jedenáct stohů a počítali padesát fůr na každý stoh, kdežto na panský podíl se mělo dělit znova. Vyjednávání a dělení kopek trvalo až do svačiny. Když bylo poslední seno rozděleno, svěřil Levin další dohled písaři, sedl si do kopky označené vrbovou větví a se zájmem pozoroval louku, hemžící se lidmi.

Před ním, v ohybu řeky za močálem, se pohybovala pestrá řada ženských, vesele brebentících zvonivými hlasy, a z rozházeného sena rychle vznikaly na bledězelené otavě klikaté šedé valy. Za ženskými šli chlapi s vidlemi a z valů vyrůstaly široké, vysoké, kypré kopky. Vlevo na louce, kde bylo už sklizeno, rachotily vozy, kopky rozebírané po obrovských otýpkách mizely jedna za druhou a místo nich už se vršily těžké, ke koňským zadkům se svažující fůry voňavého sena.

„Jen abysme sklidili za sucha! To bude seno!“ řekl staroch, který si přisedl k Levinovi. „To není seno, to je zrovna čaj! A nabírají ho, jak když káčata zobou zrní,“ dodal a ukázal na kopky, nakládané vidlemi. „Odpoledne jsme svezli dobře polovic.“

„To už je poslední?“ zavolal na chasníka, který jel kolem nich. Stál vpředu na voze a pohazoval konopnými opratěmi.

„Poslední, táto!“ volal chasník, zadržel koně a s úsměvem se ohlédl po veselé, stejně usměvavé červené mladici, která seděla na voze, a zase pobídl koně.

„Kdopak to je? Syn?“

„Můj nejmladší,“ s něžným úsměvem řekl stařík.

„Z toho můžeš mít radost!“

„Je to dobrý hoch.“

„Už je ženatý?“

„Baže, před adventem to byly dva roky.“

„A mají děti?“

„Kdepak děti! Celý rok z toho neměl rozum, a taky se styděl,“ odpověděl starý. „To je panečku seno! Učiněný čaj,“ opakoval, jen aby mohl zavést řeč jinam.

Levin si prohlédl Vaňku Parmenova a jeho ženu pozorněji. Nakládali poblíž seno. Ivan Parmenov stál na voze, bral, rovnal a sešlapoval obrovské otýpky sena, které mu nejdřív rukama a pak vidlemi obratně podávala hezká mladá hospodyňka. Mladice pracovala svižně, vesele a obratně. Dlouhé, slehlé seno se na podávky špatně nabíralo. Nejdřív si je srovnávala, zabodla do něho vidle, pak se do nich pružným a rychlým pohybem opřela plnou vahou, hned zas se narovnala, prohýbajíc záda ovinutá červeným pásem a vypínajíc plná ňadra pod bílou košilkou, fortelně uchopila vidle a hodila otýpku vysoko na vůz. Ivan jí zřejmě chtěl ušetřit každou zbytečnou námahu, a proto rychle rozpřahoval ruce, hbitě chytal podávanou otýpku a rovnal seno na voze. Naposled podala žena seno hráběmi, vyklepala si smetí, co jí napadalo za krk, narovnala si červený šátek nad bílým, neopáleným čelem a vlezla pod vůz, aby pomohla svázat fůru. Ivan ji poučoval, jak má přichytit provaz za klanici. Něco řekla a on se dal do hlasitého smíchu. Oběma se zračila ve tváři horoucí, nedávno probuzená mladá láska.