II

Doma Vronskij našel psaníčko od Anny. Psala: „Stůňu a jsem nešťastná. Nemohu z domu, ale také už nemohu vydržet bez Vás. Přijďte večer. Alexej Alexandrovič jede v sedm hodin na schůzi a bude pryč až do desíti.“ Vronskij se maličko zamyslil, jak je divné, že ho zve přímo k sobě přes manželův zákaz, ale nakonec se rozhodl, že pojede.

Vronskij byl letos v zimě povýšen na plukovníka, vystoupil z pluku a bydlil sám. Hned po snídani si lehl na pohovku a vzpomínky na nechutné výjevy, které viděl v posledních dnech, se mu v pěti minutách smíchaly a spojily se s představou Anny a nadháněče, který hrál významnou úlohu při lovu na medvědy. Vronskij usnul. Když se vzbudil, byla už tma, třásl se strachem a honem rozsvítil svíci. Co jen to bylo? Co se mu to hrozného zdálo? Ano, ten nadháněč, malý, špinavý a s rozježeným vousem, skloněn cosi dělal a najednou vychrlil francouzsky nějaká divná slova. Ano, nic jiného v tom snu nebylo, řekl si Vronskij. Ale proč to bylo tak děsivé? Živě si vybavil nadháněče i nepochopitelná francouzská slova, která ten muž pronášel, a po zádech mu přeběhl mráz.

„Pěkný nesmysl!“ řekl si a pohlédl na hodinky.

Bylo už půl deváté. Zazvonil na komorníka, narychlo se oblékl a vyšel ven. Už nadobro zapomněl na svůj sen a trápil se teď jen proto, že se opozdil. Když přijížděl k domu Kareninových, podíval se na hodinky a zjistil, že je za deset minut devět. Před hlavním vchodem stál vysoký úzký kočár s párem siváků. Vronskij poznal kočár Annin. „Jede ke mně,“ napadlo ho, „a bylo by to lepší. Nerad jdu do toho domu, ale stejně už se nemohu schovávat,“ řekl si a s postojem osvojeným už v dětství, s postojem člověka, který se nemá zač stydět, vystoupil ze saní a přistoupil ke dveřím. Dveře se otevřely a vrátný s plédem přes ruku zavolal na Annina kočího. Vronskij sice nebyl zvyklý všímat si maličkostí, ale přesto mu teď neušel výraz překvapení, s kterým se na něho vrátný podíval. Ve dveřích se Vronskij málem srazil s Kareninem. Plynový hořák svítil rovnou na bezkrevný přepadlý obličej pod černým kloboukem a na bílý nákrčník, svítící z bobřího límce. Kareninovy strnulé kalné oči utkvěly na tváři Vronského. Vronskij se uklonil, kdežto Alexej Alexandrovič polkl naprázdno, zvedl ruku ke klobouku a příchozího minul. Vronskij ho viděl, jak nasedl do kočáru, aniž se ohlédl, jak si vzal oknem pléd a kukátko a zmizel. Vronskij vešel do předsíně. Vraštil obočí a oči mu plály zlostí a pýchou.

„Taková situace,“ říkal si. „Kdyby zápasil, hájil svou čest, mohl bych jednat, mohl bych dát průchod svým citům. Ale tahle slabost nebo ničemnost… Dělá ze mne podvodníka, ačkoli tím jsem nechtěl a nechci být.“

Po rozmluvě s Annou v zahradě Wredových smýšlel Vronskij v mnohém jinak. Bezděčně podléhaje slabosti Anny, která se mu odevzdala cele a jen od něho očekávala rozhodnutí o svém osudu, už předem smířena se vším, dávno už si nemyslil, že by jejich poměr mohl skončit, jak myslil kdysi. Ctižádostivé plány ustoupily opět do pozadí, a když poznal, že vybočil z okruhu činnosti, v kterém bylo vše přesně stanoveno, plně se oddal svému citu a ten cit ho k ní poutal stále mocněji.

Už v předsíni zaslechl její kroky, jak se vzdalují. Pochopil, že na něho čeká, že poslouchala a teď se vrátila do salónu.

„Ne!“ zvolala, jakmile ho uviděla, a už jí slzy vhrkly do očí. „Ne, jestli to takhle půjde dál, přijde to mnohem, mnohem dřív!“

„Copak, miláčku?“

„Co? Čekám, trápím se, hodinu, dvě hodiny… Ne, nebudu! Nemohu se s tebou hádat. Jistě jsi nemohl přijít. Ne, už nebudu!“

Položila mu obě ruce na ramena a dlouho se na něho dívala hlubokým, nadšeným a zároveň zpytavým pohledem. Zkoumala, zda se jeho tvář změnila za tu dobu, co ho neviděla. Jako při každém shledání si slučovala svou vysněnou představu o něm (daleko lepší, ve skutečnosti nemožnou) s tím, jaký byl doopravdy.