III

„Tys ho potkal?“ zeptala se, když si sedli ke stolu pod lampou. „To máš za trest, že jsi přišel pozdě.“

„Ale jak to? Měl přece být v radě?“

„Byl tam a vrátil se a zas někam jel. Ale nechme toho. Nemluv o tom. Kdes byl? Pořád s princem?“

Znala všecky podrobnosti z jeho života. Chtěl říci, že nespal celou noc a usnul, ale když viděl její vzrušenou šťastnou tvář, zastyděl se. Řekl tedy, že musel jet s hlášením o princově odjezdu.

„Ale teď už je po všem? Už odjel?“

„Chválabohu je po všem. Nevěřila bys, jak mi to bylo na obtíž.“

„Pročpak? Vždyť je to normální život vás všech, mladých mužů,“ řekla se svraštěným obočím, chopila se háčkování, které leželo na stole, a aniž o Vronského pohledem zavadila, snažila se vyprostit háček.

„Toho života jsem už dávno nechal,“ ozval se překvapen změněným výrazem její tváře a snažil se pochopit, co znamená. „A musím se přiznat,“ řekl s úsměvem, při němž odhalil husté bílé zuby, „že tenhle týden jsem se zrovna viděl v zrcadle, jak jsem tak pozoroval ten život, a nebylo mi to nijak příjemné.“

Držela háčkování v rukou, ale neháčkovala, nýbrž hleděla na Vronského a oči jí podivně, nepřátelsky svítily.

„Dnes dopoledne u mne byla Líza – oni si pořád troufají za mnou chodit, navzdory hraběnce Lydii Ivanovně,“ dodala, „a vyprávěla mi o vašich nočních orgiích. Takový hnus!“

„Chtěl jsem jenom říct, že…“

Skočila mu do řeči.

„To byla ta Tereza, s kterou ses znal dřív?“

„Chtěl jsem říct…“

„Vy muži jste tak ohavní! Vy si prostě neumíte představit, že žena na to nemůže zapomenout,“ pokračovala Anna s rostoucím rozhorlením, které mu prozradilo, proč je tak podrážděná. „Zvlášť žena, která nemůže nic vědět o tvém životě. Co vím? Co jsem věděla? Jen to, co mi řekneš. A kdo mi zaručí, žes mi řekl pravdu…“

„Anno! Ty mě urážíš. Copak mi nevěříš? Copak jsem ti neříkal, že nemám jedinou myšlenku, kterou bych před tebou tajil?“

„Ano, ano,“ řekla v patrné snaze zapudit žárlivé myšlenky. „Ale kdybys věděl, jak jsem nešťastná! Věřím, věřím ti… Cos to říkal, povídej.“

Ale nemohl si hned vzpomenout, co chtěl říci. Návaly žárlivosti, která se jí poslední dobou zmocňovala stále častěji, ho děsily, a jakkoli se to snažil nedat najevo, budily v něm chlad, přestože věděl, že příčinou žárlivosti je láska k němu. Kolikrát si říkal, že její láska je štěstím; teď ho milovala, jak dokáže milovat žena, pro kterou láska převýšila všechny životní slasti, a přitom měl k štěstí mnohem dále než tenkrát, když se za ní rozjel z Moskvy. Tenkrát si myslil, že je nešťasten, avšak štěstí ho očekávalo v budoucnu; nyní cítil, že nejkrásnější štěstí už patří minulosti. Anna byla docela jiná, než jak ji viděl první dobu. Jak duševně, tak fyzicky se změnila k horšímu. Zesílila, a když před chvilkou mluvila o herečce, měla v obličeji zlý výraz, který ji hyzdil. Díval se na ni, jako se díváme na uvadlý květ, který jsme utrhli a v kterém stěží poznáváme krásu, pro niž jsme jej utrhli a zahubili. Ale přesto cítil, že tenkrát, kdy jeho láska byla silnější, byl by si ji mohl vyrvat ze srdce, kdyby si to mocně přál, ale nyní v této chvíli, kdy už si myslil, že k ní lásku necítí, věděl, že jejich svazek zpřetrhat nelze.

„Tak povídej, cos mi to chtěl říci o princovi? Už jsem běsa zahnala,“ dodala. Běs se mezi nimi říkalo žárlivosti. „Ano, tak cos to začal vykládat o princovi? Proč to bylo tak zlé?“

„Ach, to bylo nesnesitelné!“ snažil se zachytit ztracenou nit. „Když ho poznáš blíž, rozhodně tím nezíská. Kdybych ho měl charakterizovat, je to skvěle vykrmené zvíře, jaká dostávají na výstavách první ceny, a nic jiného,“ řekl s nevolí, která ji zaujala.

„Ale jak to?“ namítla. „Přece je zcestovalý a vzdělaný?“

„Jejich vzdělání je docela jiné. Zřejmě je vzdělaný jen proto, aby měl právo vzděláním opovrhovat, jako opovrhují vším kromě živočišných požitků.“

„Ale vždyť vy všichni máte ty živočišné požitky rádi,“ pravila a tu opět zpozoroval zamračený pohled, který se vyhýbal jeho zrakům.

„Co se ho tolik zastáváš?“ řekl s úsměvem.

„Nezastávám se ho, je mi to docela jedno. Ale myslím si, kdybys taky neměl rád ty požitky, že by sis je dokázal odepřít. Jenže tobě působí potěšení, když se můžeš dívat na Terezu v rouše Evině…“

„Zase, zase ten nešťastný ďábel!“ řekl Vronskij, vzal ji za ruku, kterou dala na stůl, a políbil ji.

„Ano, ale když si nemohu pomoci! Ty nevíš, co jsem se tu natrápila, když jsem na tebe čekala! Myslím, že nejsem žárlivá. Nejsem žárlivá. Věřím ti, dokud jsi tady se mnou. Ale když někde sám vedeš ten svůj život, v kterém se nevyznám…“

Odklonila se, konečně vyprostila háček z klubka, a už za pomoci ukazováčku rychle kladla jedno po druhém oka bílé vlny, lesklé v záři lampy, a jemné zápěstí ve vyšívané manžetce se rychle, nervózně otáčelo.

„Tak co? Kdes potkal Alexeje Alexandroviče?“ náhle zazněl nepřirozeně její hlas.

„Srazili jsme se ve dveřích.“

„A on se ti takhle uklonil?“

Protáhla obličej, přivřela oči, naráz změnila výraz, zkřížila ruce, a Vronskij náhle spatřil v její hezké tváři onen výraz, s kterým se mu uklonil Alexej Alexandrovič. Usmál se, zatímco Anna se vesele rozesmála milým, prsním smíchem, který patřil k jejím největším půvabům.

„Vůbec ho nechápu,“ pravil Vronskij. „Kdyby se po tvém doznání na letním bytě s tebou rozešel, kdyby mě vyzval na souboj… Ale tohle nechápu. Jak může snášet tenhle stav? Trpí, to je vidět.“

„Ten?“ s úsměškem řekla Anna. „Je dokonale spokojen.“

„Proč se tedy všichni trápíme, když by všecko mohlo být tak pěkné?“

„Jenom ne on. To bych ho nesměla znát, jak je docela prosycen lží. Copak je možné, když člověk něco cítí, žít jako žije on vedle mne? Nic nechápe ani necítí. Copak může člověk, který něco cítí, žít se svou neřestnou ženou pod jednou střechou? Copak by s ní mohl mluvit? Tykat jí?“ A opět ho bezděky napodobila: „Ty, ma chère, ty, Anno!“

„To není muž, není to člověk, ale panák! Nikdo to neví, ale já to vím. Já být na jeho místě, dávno bych zabila, roztrhala na kusy takovou ženu, jako jsem já, a neříkala bych: ty, ma chère, Anno. To není člověk, ale ministerský stroj. Nechápe, že jsem tvoje žena, že on je tu cizí a zbytečný… Nemluvme už o tom!“

„Nemáš pravdu, ne, ne, miláčku,“ řekl Vronskij, aby ji uklidnil. „Ale buďsi, nebudeme o něm mluvit. Pověz mi, cos dělala? Co je ti? Jaká je to nemoc a co říkal lékař?“

Dívala se na něho se škodolibou radostí. Asi našla na muži další komické, pitvorné rysy a čekala na příhodnou chvíli, aby se o nich zmínila. Ale Vronskij pokračoval:

„Domýšlím se, že to není nemoc, ale tvůj stav. Kdy to bude?“ Škodolibý záblesk v jejích očích pohasl, avšak jiný úsměv, úsměv vědoucí cosi, co Vronskij neznal, úsměv tichého smutku vystřídal její dřívější výraz.

„Brzo, už brzo. Říkal jsi, že naše situace je zoufalá a že ji musíme rozřešit. Kdybys věděl, jak jsem z toho nešťastná a co bych dala za to, abych tě mohla svobodně a směle milovat! Netrápila bych se ani bych netrápila tebe svou žárlivostí… A to už se stane brzo, jenže jinak, než si myslíme.“

A při pomyšlení, jak se to stane, připadala sama sobě tak politováníhodná, že se jí nahrnuly slzy do očí a nemohla dál. Položila ruku, skvící se v záři lampy prsteny a bělostí, na jeho rukáv.

„Bude to jinak, než si myslíme. Nechtěla jsem ti to říkat, ale tys mě k tomu přiměl. Brzo se všecko rozřeší a my všichni budeme mít klid a přestaneme se trápit.“

„Nerozumím ti,“ řekl, ač jí rozuměl.

„Ptal ses, kdy to bude? Už brzo. A já to nepřežiju. Nech mě domluvit!“ A překotně pokračovala. „Vím to, jsem si tím jistá. Umřu a jsem moc ráda, že umřu a vysvobodím sebe i vás.“

Slzy jí kanuly z očí. Sklonil se k její ruce a začal ji líbat, aby zakryl své rozčilení, k němuž sice nebylo důvodů, jak věděl, ale jež nedovedl přemoci.

„Takhle je to lepší, ano,“ říkala a pevně mu svírala ruku. „To je to jediné, co nám zbylo.“

Vzchopil se a vztyčil hlavu.

„Nesmysl! Co to říkáš za hloupé nesmysly!“

„Ne, je to pravda.“

„Co, co je pravda?“

„Že umřu. Zdál se mi takový sen.“

„Sen?“ opáčil Vronskij a v tom okamžiku si vzpomněl na nadháněče ze svého snu.

„Ano. Zdálo se mi to už dávno. Zdálo se mi, jak jsem vběhla do své ložnice a něco jsem si odtamtud potřebovala vzít nebo se na něco podívat. Víš, jak to ve snu bývá,“ říkala s očima rozšířenýma hrůzou, „a v ložnici v koutě něco stálo.“

„Bože, taková hloupost! Snad bys nevěřila…“

Ale nedala se přerušit. To, co říkala, bylo pro ni příliš důležité. „A to něco se otočilo a najednou vidím, že je to takový chlap s rozcuchaným vousem, malý a strašlivý. Chtěla jsem utéct, ale on se nahnul nad pytlem a začal se v něm hrabat…“

Ukázala, jak se přehraboval v pytli. V obličeji se jí zračila hrůza. A Vronskij při vzpomínce na svůj sen cítil, že stejná hrůza padá i na něho.

„Hrabal se v tom pytli a hrozně rychle drmolil francouzsky a víš, ráčkoval: II faut le battre le fer, le broyer, le pétrir…¹ V té úzkosti jsem se chtěla vzbudit… Ale vzbudila jsem se ve snu. A začala jsem se v duchu ptát, co to znamená. A Korněj mi povídá: Umřete při porodu, při porodu, milá paní… Až jsem se vzbudila…“

„Takový nesmysl!“ řekl Vronskij, ale sám cítil, že jeho hlas zní pramálo přesvědčivě.

„Ale už o tom nemluvme. Zazvoň, řeknu, ať nám donesou čaj. Jen počkej, teď už dlouho nebudu…“

Ale vtom se zarazila. Její tvář se v mžiku proměnila. Hrůza a rozčilení ustoupilo výrazu tiché, vážné, blažené pozornosti. Nedovedl pochopit, co ta proměna znamená. Cítila v sobě hnutí nového života.