VII

Zatímco Oblonskij jel do Petrohradu, aby tam dostál zcela přirozené, nanejvýš nutné povinnosti, tak dobře známé všem úředníkům, byť nepochopitelné neúředníkům, povinnosti, bez níž nelze sloužit v úřadě – měl se totiž objevit na ministerstvu, aby se o něm pořád vědělo –, zatímco si k výkonu této povinnosti vzal z domova skoro všecky peníze a vesele a příjemně trávil čas na dostizích a na letních sídlech, přestěhovala se Dolly s dětmi na venkov, aby měli vydání co nejmenší. Odjela do své věnné vsi Jergušova, v které na jaře prodali les a která ležela padesát verst od Levinova Pokrovského.

Stará hlavní budova v Jergušově byla dávno zbořena, a ještě kníže dal upravit a rozšířit poboční stavení. Před nějakými dvaceti lety, kdy byla Dolly malé děcko, byl domek prostorný a pohodlný, třebaže stál jako všechny takové domky stranou hlavní aleje a nebyl obrácen na jih. Ale dnes už byl starý a zpuchřelý. Když byl Oblonskij na jaře prodávat les, žádala ho Dolly, aby se na dům podíval a dal provést nutné opravy. Stěpan Arkaďjič se jako všichni provinilí manželé velmi staral o ženino pohodlí, a tudíž si dům sám pro­hlédl a zařídil vše, co bylo podle jeho názoru nutné. Dle jeho názoru bylo nutné potáhnout nábytek novým kretonem, pověsit záclony, upravit zahradu, postavit můstek u rybníka a vysázet květiny. Ale přitom zapomněl na spoustu jiných nezbytných věcí, bez kterých se pak Darja Alexandrovna hodně natrápila.

Ačkoli se Stěpan Arkaďjič horlivě snažil být starostlivým otcem a manželem, stále zapomínal, že má ženu a děti. Měl mládenecký vkus a jen tím se řídil. Po návratu do Moskvy manželce hrdě hlásil, že je vše připraveno, že dům bude jako klícka a že jí vřele doporučuje, aby tam jela. Manželčin odjezd na venkov Oblonskému všestranně vyhovoval. Dětem to zdravotně prospěje, zmenší se vydání, a on přitom bude volnější. Darja Alexandrovna zase soudila, že děti letní pobyt na venkově nezbytně potřebují, zvlášť děvčátko, které se nemohlo zotavit po spále. A konečně se chtěla zbavit drobného ponižování, drobných dluhů obchodníkovi s dřívím, obchodníkovi s rybami i ševci, dluhů, které ji tolik trápily. Nadto se těšila na venkov, protože tam chtěla vylákat Kitty, která se měla uprostřed léta vrátit z ciziny a měla předepsány koupele. Kitty psala z lázní, že by se jí nic tak nezamlouvalo, jako strávit léto s Dolly v Jergušově, na které měly obě tolik dětských vzpomínek.

První období pobytu na venkově bylo pro Dolly velice těžké. Bývala na vesnici v dětství a zbyl v ní dojem, že venkov je únikem před všemi městskými nepříjemnostmi, že tamní život sice není hezký (s tím se Dolly lehce smířila), ale zato levný a pohodlný. Všeho dost, a ta láce, všecko tu seženete a dětem se vede dobře. Ale když teď přijela na venkov jako paní domu, viděla, že všechno je docela jiné, než myslila.

Druhý den po jejich příjezdu lilo jako z konve a v noci zateklo do chodby a do dětského pokoje, takže se postýlky musely přenést do salónu. Kuchařku pro čeleď tu neměli. Z devíti krav byly podle toho, co říkala děvečka, některé březí, jiné po prvním teleti, další byly staré a jiné zas tvrdé dojnice. Ani pro děti nebylo dost mléka a másla. Vajíčka žádná. Slepice nebyla k sehnání. Pekli a vařili staré, promodralé, žilnaté kohouty. Nebylo možné sehnat ženské, které by vydrhly podlahy, byly všecky na bramborách. O vyjížďkách nemohlo být ani řeči, poněvadž jeden kůň byl jankovitý a lámal oj. Koupání žádné, celý břeh byl zdusaný od dobytka a z cesty nechráněný. Ani neměli kam jít na procházku, poněvadž dobytek chodil skrz polámaný plot do zahrady a byl tu hrozný býk, který pořád bučel, a tedy asi trkal. Chyběly šatníky. Ty, co zde byly, nešly zavřít a samy se otvíraly, kdykoli šel někdo kolem. Chyběly železňáky a hliňáky; chyběl kotel v prádelně i žehlicí prkno v čeledníku.

Když se na Darju Alexandrovnu místo klidu a odpočinku přivalily ty strašlivé pohromy, zoufala si. Nevěděla, kde jí hlava stojí, cítila, jak je na tom beznadějně, pořád měla pláč na krajíčku. Šafář, bývalý strážmistr, jehož si Stěpan Arkaďjič oblíbil a povýšil ho z vrátného na šafáře pro jeho hezký a uctivý zevnějšek, se o nesnáze Darji Alexandrovny nijak nezajímal, říkal „nejde to, ti lidi jsou nemožní“ a v ničem jí nepomohl.

Vypadalo to beznadějně. Avšak Oblonských měli jako každá taková rodina jednu nenápadnou a přitom veledůležitou a nanejvýš užitečnou osobu, totiž Matrjonu Filimonovnu. Těšila milostivou, ujišťovala ji, že se všecko vystříbří (byl to její výraz a od ní jej převzal Matvej), a mezitím klidně a rozvážně jednala.

Hned zpočátku se srozuměla s šafářkou a už první den popíjela s ní a s šafářem pod akáty čaj a probírala všecky důležité otázky. Záhy vznikl pod akáty klub Matrjony Filimonovny a zde, prostřednictvím tohoto klubu, složeného ze šafářky, starosty a písaře, se postupně urovnávaly životní potíže a za týden se skutečně všecko vystříbřilo. Střecha byla opravena, našla se kuchařka, starostova kmotra, nakoupili slepice, krávy začaly dojit, zahrada byla oplocena, tesař zhotovil mandl, k šatníkům přidělali háčky, takže se už samy neotvíraly, žehlicí prkno potažené vojenským suknem bylo opřeno mezi lenoch křesla a prádelník, a už bylo v čeledníku cítit žehličku.

„Tak vidíte! A vy jste byla celá nešťastná,“ ukázala Matrjona na prkno.

Dokonce byla z došků vystavěna láznička. Lili se chodila koupat a Darje Alexandrovně se alespoň zčásti splnilo její očekávání, byl to sice nepříliš klidný, avšak pohodlný venkovský život. Mít klid Darja Alexandrovna při šesti dětech nemohla. Jedno se rozstonalo, druhé se mohlo rozstonat, třetí něco chtělo, čtvrté si postavilo hlavu atd. atd. Jen zřídka, velmi zřídka nastávalo kratinké údobí klidu. Avšak ty starosti i obavy byly pro Darju Alexandrovnu jediným možným štěstím. Bez nich by byla zůstávala sama se svými myšlenkami na muže, který ji nemiloval. A ještě něco. Jakkoli matku skličoval strach z nemocí i nemoci samy, jakkoli ji bolelo, když se u dětí projevovaly známky špatných sklonů – samy děti ji už teď odměňovaly drobnými radostmi za všecky hořkosti. Radosti byly malé jako zrníčka zlata v písku, a tu viděla v těžkých chvílích jen hořkosti, jen písek. Ale mívala i hezké chvíle, kdy viděla jen radosti, jen zlato.

Nyní si na venkovské samotě uvědomovala tyto radosti stále a stále častěji. Často se při pohledu na děti usilovně snažila přesvědčit samu sebe, že se mýlí, že jako matka vidí na svých dětech jen to nejlepší, a přece si nakonec musela říci, že má roztomilé děti, všech šest, každé jiné, ale takové, jaké se hned tak nenajdou – a měla z nich radost a byla na ně pyšná.