XII

Fůra byla svázána. Ivan seskočil a vedl statného, pěkného koně za opratě. Mladice hodila hrábě na vůz a klátíc rukama svižně vykročila k ženským, které se už seřadily jako k tanci. Ivan vyjel na cestu a přidal se k ostatním vozům. Ženské s hráběmi přes rameno, hýřící pestrými barvami a brebentící veselými zvonivými hlasy, šly za vozy. Drsný, bujný ženský hlas zanotoval píseň a dozpíval ji k refrénu, a na padesát různých, drsných něžných, zdravých hlasů svorně vpadlo sborem a opakovaly píseň od začátku.

Ženy se blížily s písní k Levinovi a jemu se náhle zdálo, že se na něho žene mrak a bouře veselí. Mrak se přihnal, uchvátil ho a kupka, na které ležel, i ostatní kupky a vozy i celá louka se vzdáleným polem – všecko se natřásalo a vlnilo do taktu bujné veselé písně, provázené výskotem, hvízdáním a halekáním. Levina se zmocnila závist nad tím zdravým veselím, také by se chtěl účastnit toho projevu radosti ze života. Ale nemohl nic dělat a musel ležet, dívat se a poslouchat. Když lidé zmizeli za zpěvu z dohledu i z doslechu, padla na Levina tíseň a smutek, že je tak sám, že zahálí, že nevraží na tento svět.

Někteří sedláci, kteří se s ním nejvíc ze všech vadili o seno, ti, kterým ukřivdil, nebo ti, kteří ho chtěli ošidit, ti sedláci ho vesele zdravili a zřejmě k němu nechovali ani nemohli chovat žádnou zášť, nelitovali, dokonce si ani nevzpomněli, že ho chtěli ošidit. Všecko utonulo v moři veselé pospolité práce. Bůh dal den, bůh dal síly. Den i síly byly zasvěceny práci, a ta je odměnou. Ale pro koho je práce? Jaké bude její ovoce? To jsou úvahy vedlejší a bezvýznamné.

Levin se často obdivoval tomu životu, často záviděl lidem, kteří tak žijí, ale dnes poprvé – zvlášť pod dojmem toho, co viděl ve vztahu Ivana Parmenova k mladé ženě –, dnes poprvé ho napadla jasná myšlenka, že na něm záleží, aby změnil ten tíživý, zahálčivý, nepřirozený a sobecký život, kterým žije, v ten nádherný život činorodý, čistý a vespolný.

Staroušek, který s ním prve seděl, už dávno odešel domů. Všichni se vytratili. Kdo bydlil blízko, odjel domů, a přespolní se shromáždili k večeři a na nocleh v lukách. Levin zůstal ležet nepovšimnut v seně a díval se, poslouchal a přemýšlel. Lidé, kteří zůstali na louce, skoro nespali v tu krátkou letní noc. Nejdřív se ozýval veselý družný hovor a smích u večeře, pak zase písně a smích.

Celý dlouhý pracovní den na nich nezůstavil jiné stopy než veselost. Před úsvitem všecko ztichlo. Jen v močále se ozýval noční, neúnavný žabí skřehot a na louce frkali koně v mlze, která k ránu napadala. Levin procitl, vstal z kupky, a když se podíval na hvězdy, poznal, že noc minula.

Co tedy udělá? A jak to udělá? Chtěl vyslovit sobě samému všecko, o čem se tolik napřemýšlel a co procítil za tu krátkou noc. Všecko, o čem se tolik napřemýšlel a co procítil, dělilo se do tří jednotlivých myšlenkových proudů. Jeden – to bylo zříci se starého života, svých neužitečných znalostí, svého planého vzdělání. Zříci se toho mu bylo rozkoší a bylo to snadné a prosté. Další myšlenky a představy se týkaly života, kterým chtěl žít nyní. Prostotu, čistotu, zákonitost toho života jasně cítil a byl přesvědčen, že v něm nalezne uspokojení, uklidnění a důstojnost, které tak bolestně postrádal. Ale třetí myšlenková řada se neodbytně točila kolem otázky, jak provést ten přechod od starého života k novému. A tady neviděl nic jasně. Oženit se? Mít práci i potřebu práce? Opustit Pokrovské? Koupit pozemky? Přihlásit se do rolnické obce? Vzít si vesničanku? Ale jak to udělá? Znovu a znovu se tázal sám sebe a nenalézal odpověď. Koneckonců celou noc nespal, a proto nemohl dost jasně chápat. Ujasní si to později. Jedno bylo jisté: ta noc rozhodla o jeho osudu. Všecky jeho dřívější sny o rodinném životě byly nesmysl, o to nešlo. Vše je mnohem jednodušší a lepší…

Jaká krása, pomyslil si, když pozoroval podivnou, jako perleťovou lasturu z bílých beránků, která se mu zastavila přímo nad hlavou uprostřed oblohy. Jak je všecko nádherné v té nádherné noci! A kdy se vlastně ta lastura utvořila? Ještě před chvílí se díval na oblohu a nic na ní nebylo, jen dvě bílé šmouhy. Ano, zrovna tak nepozorovaně se změnily i jeho názory na život!

Odešel z louky a vykročil po silnici ke vsi. Zvedal se větřík a bylo teď šero, zamračeno. Nastávala pošmourná chvíle, zpravidla předcházející rozbřesku, úplnému vítězství světla nad temnotou.

Levin se choulil zimou a šel rychle, oči upřené k zemi. Co to? Někdo sem jede. Zaslechl rolničky a vztyčil hlavu. Ve vzdálenosti čtyřiceti kroků, pažitem cesty, kudy kráčel, jel proti němu čtyřspřežní kočár naložený kufry. Prostřední koně se tiskli z vyježděných kolejí na oj, ale obratný vozka sedící pootočen na kozlíku držel oj ve směru kolejí, takže kola ujížděla po hladké půdě.

Jen toho si Levin všiml, a aniž uvažoval, kdo by to mohl být, roztržitě nahlédl do kočáru.

V koutě klímala stařenka a u okna, zřejmě před chvílí probuzená ze spánku, seděla mladá dívka a přidržovala si oběma rukama stužky bílého čepečku. Ušlechtilá a zádumčivá, plná líbezného a složitého, Levinovi neznámého života, se dívala přes něho na ranní úsvit.

V okamžení, kdy přelud už zmizel, upřímné oči vzhlédly k němu. Poznala ho a radostný údiv jí bleskl ve tváři.

Nemohl se mýlit. Nikdo na světě neměl takové oči. Nikde na světě nebyla jiná bytost, v které by se mu tak soustřeďoval celý svět a smysl života. Byla to ona. Byla to Kitty. Pochopil, že jede z nádraží do Jergušova. A všecko, co Levina po celou tu bezesnou noc rozechvívalo, všechna rozhodnutí, která pojal, vše se náhle rozplynulo vniveč. S odporem si vzpomněl na své blouznění o sňatku s vesničankou. Jen tam, v tom rychle se vzdalujícím kočáře, který už přejel na druhou stranu cesty, jen tam byla možnost, jak rozřešit záhadu života, která ho poslední dobu tak bolestně tížila.

Už nevyhlédla. Zvuk kočárových per už nebylo slyšet, sotva slyšitelně zněly rolničky. Štěkot psů prozradil, že kočár přejel i vesnici – a kolem dokola zbyla pustá pole, vesnice před ním a on sám, osamělý a všemu cizí, osaměle kráčející opuštěnou silnicí.

Vzhlédl k obloze, doufal, že tam najde lasturu, které se obdivoval a která mu ztělesňovala celý sled myšlenek a pocitů dnešní noci. Na obloze už nebylo po lastuře ani památky. Tam v nedozírné výši se mezitím udála tajuplná proměna. Lastura zmizela a zbyl tu rovný, přes celou půli oblohy rozprostřený koberec z beránků, čím dál menších a menších. Obloha zmodrala a rozzářila se a stejně něžně, ale zároveň stejně nedosažitelně odpovídala na jeho tázavý pohled.

Ne, i když byl pěkný ten prostý a dělný život, nemohl se k němu vrátit. Miloval ji.