X

„Kitty mi píše, že po ničem tak netouží jako být sama a mít klid,“ pravila Dolly po chvíli mlčení.

„A už se trochu zotavila?“ s rozechvěním se otázal Levin.

„Chválabohu docela. Nikdy jsem nevěřila, že by měla souchotiny.“

„Ach, to jsem rád!“ řekl Levin a Dolly spatřila v jeho obličeji cosi tklivého, bezmocného, když to vyslovil a mlčky se na ni díval.

„Poslyšte, Konstantine Dmitriči,“ pravila Darja Alexandrovna se svým dobráckým a trošku potutelným úsměvem. „Proč se na Kitty zlobíte?“

„Já? Nezlobím se.“

„Ne, zlobíte se. Proč jste nepřišel ani k nám, ani k nim, když jste byl v Moskvě?“

„Darjo Alexandrovno,“ řekl a zrudl až po uši, „prostě se divím, že vy při vaší dobrotě to necítíte. Že vám mě není prostě líto, když víte…“

„Co vím?“

„Víte, že jsem učinil nabídku k sňatku a byl jsem odmítnut,“ vypravil ze sebe Levin a všecka něha, kterou ještě před chvilkou pociťoval ke Kitty, byla vystřídána pocitem zloby nad urážkou.

„Pročpak si myslíte, že to vím?“

„Protože to ví každý.“

„V tom se zrovna mýlíte. Nevěděla jsem to, i když jsem se domýšlela.“

„Á! Teď to aspoň víte.“

„Věděla jsem jenom, že se něco stalo, co ji hrozně trápí, a že mě prosila, abych s ní o tom nikdy nemluvila. A když to neřekla mně, neřekla to nikomu. Ale co to mezi vámi bylo? Povězte mi to.“

„Řekl jsem vám, co bylo.“

„A kdy se to stalo?“

„Když jsem byl naposled u vás.“

„Ale víte, co vám řeknu,“ pravila Darja Alexandrovna, „je mi jí hrozně moc líto… Ve vás trpí jen hrdost…“

„Snad, ale…“

Přerušila ho:

„Ale ji chuděrku moc a moc lituju. Teď už všecko chápu.“

„Promiňte mi, Darjo Alexandrovno,“ řekl Levin a vstal. „Poroučím se, na shledanou, Darjo Alexandrovno.“

„Ne, počkejte,“ řekla a chytila ho za rukáv. „Počkejte, posaďte se.“

„Prosím, prosím vás, nemluvme o tom,“ řekl a znova usedl. Cítil přitom, že se mu v srdci rodí a zachvívá naděje, kterou už měl za pohřbenou.

„Kdybych vás neměla ráda,“ řekla Darja Alexandrovna se slzami v očích, „kdybych vás neznala, jako vás znám…“

Cit, zdánlivě mrtvý, ožíval stále víc a víc, háral a užuž ovládal Levinovo srdce.

„Ano, teď už všemu rozumím,“ pokračovala Darja Alexandrovna. „Vy to nemůžete pochopit. Vy muži, svobodní a svobodně volící, máte vždycky jasno, koho milujete. Ale děvče, které musí čekat s tím ženským, panenským studem, děvče, které vás muže vidí jen zpovzdáli a věří všemu na slovo, to děvče někdy chová a může chovat takový cit, že neví, co má říci.“

„Ano, když srdce nic nepraví…“

„I ne, praví, ale uvažte. Vám mužům se zalíbí děvče, začnete chodit do rodiny, seznamujete se blíž, pozorujete a vyčkáváte, zda najdete tu pravou, a potom, když nabudete jistoty, že milujete, požádáte o ruku…“

„No, tak docela to není.“

„To je jedno, žádáte o ruku, když vaše láska vyzrála nebo když mezi dvojí volbou nastala na jedné straně převaha. Ale děvčete se nikdo neptá. Chtějí po něm, aby volilo samo, ale přitom si nemůže vybírat a jen odpovídá ano či ne.“

Ano, volba mezi ním a Vronským! Mrtvola, užuž ožívající v Levinově nitru, opět zemřela a jen mu bolestně svírala srdce.

„Darjo Alexandrovno, takhle si můžeme vybírat šaty nebo nevím jaké zboží, ale ne lásku.“

„Ta hrdost!“ řekla Darja Alexandrovna, jako by jím pohrdala pro ten cit, přízemní ve srovnání s oním jiným citem, který znají jen ženy. „V době, kdy jste Kitty žádal o ruku, byla právě v situaci, kdy neuměla odpovědět. Váhala. Váhala: vy, nebo Vronskij. Jeho viděla každý den, vás už neviděla dávno. Kdyby dejme tomu byla starší… já například bych na jejím místě nemohla váhat. Byl mi vždycky protivný, a taky to takhle dopadlo.“

Levin si vzpomněl na odpověď, kterou dostal od Kitty. Řekla: Ne, není to možné…

„Darjo Alexandrovno,“ pravil suše, „vážím si vaší důvěry. Myslím, že se mýlíte. Ale ať už mám pravdu, či nikoliv, ta hrdost, kterou tolik opovrhujete, ta hrdost je příčinou, že jakákoli myšlenka na Katěrinu Alexandrovnu je u mne vyloučena. Chápete, naprosto vyloučena.“

„Jenom vám ještě řeknu: víte, že mluvím o sestře, kterou mám ráda jako vlastní děti. Netvrdím, že vás miluje, ale jenom jsem chtěla říci, že její tehdejší odmítnutí nic nedokazuje.“

„Nevím!“ Levin vyskočil. „Kdybyste věděla, jakou mi působíte bolest! Je to stejné, jako kdyby vám umřelo dítě a někdo by vám říkal: mohlo být takové a takové, a mohlo zůstat naživu a měla byste z něho radost. Ale umřelo, umřelo…“

„Jste vy ale komický,“ řekla Darja Alexandrovna se smutným úsměvem, nedbajíc Levinova rozčilení. „Ano, teď už tomu začínám rozumět,“ pokračovala přemítavě. „Tedy k nám nepřijedete, až tu bude Kitty?“

„Ne, nepřijedu. Jistěže se nebudu Katěrině Alexandrovně vyhýbat, ale podle možnosti ji budu hledět ušetřit své nemilé společnosti.“

„Jste opravdu komický,“ opakovala Darja Alexandrovna a něžně se mu podívala do obličeje. „Nuže dobrá, jako když jsme o tom vůbec nemluvili. Copak si přeješ, Táňo?“ řekla francouzsky děvčátku, které přišlo na balkón.

„Kde mám lopatku, maminko?“

„Já mluvím francouzsky, tak mluv taky.“

Děvčátko to chtělo říci, ale nemohlo si vzpomenout, jak se lopatka řekne francouzsky. Matka jí napověděla a pak jí zase francouzsky sdělila, kde má lopatku hledat. A to se Levinovi nelíbilo.

Už mu všecko v domácnosti Darji Alexandrovny i na jejích dětech zdaleka nepřipadalo tak roztomilé jako předtím.

Proč vlastně mluví s dětmi francouzsky? Vypadá to tak nepřirozené a falešné! A děti to cítí. Naučit je francouzsky a přitom je odnaučit upřímnosti! Levin nevěděl, že Darja Alexandrovna přemýšlela o tom všem už stokrát, a přece, i když na újmu upřímnosti, považovala za nezbytné učit své děti takovým způsobem.

„Ale kam byste spěchal? Počkejte ještě.“

Levin zůstal na čaj, ale jeho veselost už vyprchala a necítil se ve své kůži.

Po čaji vyšel do předsíně, aby dal zapřáhnout, a když se vrátil, nalezl Darju Alexandrovnu rozčilenou, se zkormouceným obličejem a celou uplakanou. Zatímco byl pryč, došlo k příhodě, která naráz rozbila celé dnešní štěstí Darji Alexandrovny i její hrdost, jaké má děti. Gríša a Táňa se poprali kvůli míčku. Darja Alexandrovna uslyšela z dětského pokoje křik, běžela tam a spatřila něco hrozného. Táňa držela Gríšu za vlasy a Gríša s obličejem znetvořeným vzteky ji tloukl pěstmi hlava nehlava. V Darje Alexandrovně se cosi zlomilo, jakmile to uviděla. Její život se náhle obestřel temnotou. Uvědomila si, že děti, na které byla tak pyšná, jsou docela obyčejné děti, že jsou to dokonce ošklivé, špatně vychované děti s hrubými, zvířeckými sklony, že jsou to zlé děti.

Nemohla už o ničem jiném mluvit a na nic jiného myslit. Nedalo jí to a pověděla Levinovi o svém trápení.

Levin viděl, že je nešťastná, a snažil se ji uklidnit, říkal, že to nic špatného neznamená, že všecky děti se perou. Ale jak to říkal, myslil si vskrytu: Ne, já nebudu hrát komedii a mluvit se svými dětmi francouzsky, ale moje děti budou úplně jiné. Jen nesmíme děti kazit a mrzačit, a budou znamenité. Ano, já budu mít jinačí děti.

Rozloučil se a odjel a Darja Alexandrovna už ho nezdržovala.