XVII

Společnost na partii kroketu, do které kněžna Tverská zvala Annu, měly tvořit dvě dámy se svými ctiteli. Ty dvě dámy byly hlavními představitelkami nového vybraného petrohradského kroužku jménem les sept merveilles du monde¹, kterýžto název byl imitací jiné imitace. Dámy náležely ke kroužku sice vznešenému, ale zcela nepřátelskému tomu, který navštěvovala Anna. Nadto byl starý Stremov, jedna z vlivných osobností v Petrohradě, ctitel Lízy Merkalovové, v úřadě soupeřem Alexeje Alexandroviče. Ze všech těch důvodů tam Anna nechtěla jít a na tento její odmítavý postoj narážela kněžna Tverská ve svém psaníčku. Ale teď Anna doufala, že se sejde s Vronským, a proto si přála jet.

Přijela ke kněžně Tverské dřív než ostatní hosté.

V okamžiku, kdy vcházela dovnitř, vcházel i Vronského lokaj s rozčísnutými licousy, vypadající jako kammerjunker. Ve dveřích zůstal stát, smekl čepici a pustil Annu napřed.

Anna ho poznala a teprve nyní si vzpomněla, že Vronskij včera říkal, že nepřijde. Asi posílal omluvný dopis.

Když si v předsíni svlékala svrchní oděv, slyšela, jak lokaj, vyslovující dokonce i „r“ jako kammerjunker, řekl „pan hrabě se dává poroučet paní kněžně“ a odevzdal psaníčko.

Byla by se lokaje ráda zeptala, kde má pána. Byla by se nejraději vrátila zpět a napsala Vronskému, aby přišel k ní, anebo se sama rozjela za ním. Ale ani jedno, ani druhé, ani třetí nemohla udělat. V domě už se ozývalo zvonění ohlašující její příchod a lokaj kněžny Tverské už stál pootočen u otevřených dveří a čekal, až Anna půjde dále.

„Její Jasnost je na zahradě, hned vás ohlásíme. Není libo jít do zahrady?“ oznamoval další lokaj v dalším pokoji.

Byl to stejný stav nerozhodnosti a neurčitosti jako doma; ještě horší, poněvadž nesměla nic podniknout, nemohla se setkat s Vronským, ale musela zůstat zde, v cizí společnosti, která byla tak protichůdná její náladě. Avšak měla na sobě toaletu, která jí slušela, jak dobře věděla. Nebyla sama, byla obklopena vžitým slavnostním ovzduším zahálky a cítila se tu volnější než doma. Nemusela si vymýšlet, co má dělat. Vše přicházelo samo sebou. Když se setkala s Betsy, která jí šla naproti v bílé, oslnivě elegantní toaletě, usmála se na ni jako vždy. Kněžna Tverská šla s Tuškevičem a příbuznou slečnou, k nesmírnému potěšení venkovských rodičů trávící léto u slavné kněžny.

Něco patrně bylo na Anně nápadné, protože Betsy se o tom hned zmínila.

„Špatně jsem spala,“ ozvala se Anna a podívala se na lokaje, který mířil k nim a podle její domněnky nesl lístek od Vronského.

„Jsem tak ráda, že jste přijela,“ řekla Betsy. „Jsem unavená a zrovna jsem si chtěla vypít šálek čaje, než přijedou. A vy byste se měl,“ obrátila se k Tuškevičovi, „jít s Mášou podívat na kroketové hřiště, je to tam, co je přistřižený trávník. My si při čaji hezky od srdce popovídáme, we’ll have a cosy chat², že?“ s úsměvem se obrátila k Anně a stiskla jí ruku, svírající slunečník.

„Tím spíš, že se nemohu dlouho zdržet, musím nutně k staré paní Wredové. Už jí to slibuju sto let,“ pravila Anna. Lež, její povaze cizí, stala se jí ve společnosti prostou a přirozenou věcí, a dokonce ji bavila.

Proč řekla něco, nač ještě před vteřinou ani nepomýšlela, to by za nic nedokázala vysvětlit. Řekla to jen proto, že Vronskij neměl přijít, a tudíž si musela zajistit volnost a pokusit se o setkání. Ale proč se zmínila jmenovitě o staré dvorní dámě Wredové, kterou měla navštívit zrovna tak naléhavě jako mnoho jiných, to by neuměla vysvětlit, ale přece – jak se ukázalo později – když si chtěla vymyslit nejchytřejší způsob, jak se s Vronským setkat, nemohla si vymyslit nic lepšího.

„Ne, já vás nepustím ani za nic,“ namítla Betsy, bedlivě pozorujíc Anninu tvář. „Kdybych vás neměla ráda, vážně bych se urazila. Jako byste se obávala, že má společnost by vás mohla kompromitovat. Dej nám, prosím tě, čaj do malého salónku,“ řekla s přimhouřenýma očima, jako vždy, kdykoli oslovila sluhu. Vzala si od něho lístek a přečetla jej. „Alexej nás zradil,“ řekla francouzsky, „píše, že nemůže přijít,“ dodala nenuceně a bezelstně, jako by ji ani ve snu nemohlo napadnout, že by Vronskij mohl pro Annu znamenat něco jiného než partnera na kroket.

Anna věděla, že Betsy všecko ví, ale když poslouchala, jak před ní mluví o Vronském, vždy se na chvilku dala přesvědčit, že Betsy neví nic.

„Á!“ prohodila Anna lhostejně, jako bez zájmu, a s úsměvem pokračovala: „Cožpak by vaše společnost mohla někoho kompromitovat?“ Tato hra se slovy, to skrývání tajemství mělo stejně jako pro všechny ženy pro Annu velký půvab. A nebavila ji ta nutnost ani účel, pro který se celá věc zatajovala, ale sám proces zatajování. „Nemohu být papežštější než papež,“ řekla. „Stremov a Líza jsou smetánka společenské smetánky. Proto jsou přijímáni všude a já,“ dala zvláštní důraz na slovo já, „jsem nikdy nebrala věci přísně ani jsem nebyla nesnášenlivá. Prostě nemám kdy.“

„Ne, snad byste se nerada setkala se Stremovem. Ať si s Alexejem Alexandrovičem lámou kopí v komité, po tom nám nic není. Ale ve společnosti to je ten nejroztomilejší člověk, jakého znám, a náruživý hráč kroketu. Však uvidíte. A přestože vystupuje v komické úloze starého pána zamilovaného do Lízy, stojí za to vidět, jak se z té komické situace umí vymotat. Je moc milý. A neznáte Sapfó Stolzovou? To je nový, docela nový styl.“

Betsy vykládala a Anna přitom z jejího veselého, chytrého pohledu tušila, že zčásti chápe její situaci a má něco za lubem. Seděly v malém budoáru.

„Musím přece odepsat Alexejovi.“ Betsy usedla ke stolku, napsala několik řádek a vložila list do obálky. „Píšu mu, aby přišel k obědu. Jedna dáma mi zůstala u stolu bez pána. Podívejte, zní to dost přesvědčivě? Promiňte, na okamžik vás opustím. Buďte tak laskava, zalepte to a odešlete,“ pravila už ve dveřích. „Já ještě musím něco zařídit.“

Anna bez rozmýšlení usedla s dopisem ke stolu, ale nečetla jej, jen dole připsala: „Musím se s Vámi nutně setkat. Přijeďte k zahradě paní Wredové. Budu tam v 6 hodin.“ Zalepila dopis a Betsy, která se mezitím vrátila, jej odeslala.

U čaje, který byl podáván na pojízdném stolku v chladném malém salóně, se mezi oběma ženami vskutku rozpředl a cosy chat, jejž kněžna Tverská slibovala před příchodem hostí. Pomlouvaly ty, na něž čekaly, a zastavily se u Lízy Merkalovové.

„Je moc milá a vždycky mi byla sympatická,“ pravila Anna. „Musíte ji mít ráda. Blouzní o vás. Včera po dostizích přišla za mnou a zoufala si, že vás nezastihla. Říká, že jste pravá hrdinka z románu, a kdyby byla mužem, prý by pro vás natropila tisíc hloupostí. Stremov jí říká, že je tropí beztak.“

„Ale řekněte, prosím vás, nikdy jsem nemohla pochopit,“ řekla Anna po malé přestávce tónem, který dával jasně najevo, že se neptá naplano, ale že jí na věci záleží víc, než by mělo. „Řekněte, prosím vás, jaký má vlastně vztah ke knížeti Kalužskému, takzvanému Miškovi? Málo jsem se s nimi stýkala. Oč tam jde?“

Betsy se usmála očima a pozorně pohlédla na Annu.

„Nový způsob,“ řekla. „Všechny si tenhle způsob zvolily. Hodily všecko za hlavu. Ale jsou různé způsoby, jak to udělat.“

„Dobře, ale jaký vztah má ke Kalužskému?“

Betsy se znenadání vesele a nezadržitelně rozesmála, což se jí stávalo zřídka.

„Zasahujete do oboru kněžně Mjagké. Je to otázka, hodná nezvedeného dítěte.“ A Betsy se patrně chtěla, ale nemohla udržet a propukla v nakažlivý smích, jakým se smějí lidé, zřídka se smějící. „Musíme se jich zeptat,“ pravila a smíchy až slzela.

„Ne, vy se smějete,“ řekla Anna a také se bezděčně nakazila jejím smíchem, „ale já jsem se v tom nikdy nevyznala. Není mi jasné, jakou roli tu hraje muž.“

„Muž? Muž Lízy Merkalovové za ní nosí plédy a je vždy ochoten k službám. A co za tím vězí dál, po tom nikdo nepátrá. Víte, v lepší společnosti se dokonce nemluví ani nepřemýšlí o jistých součástech oděvu. A tohle je stejné.“

„Budete na slavnosti u Rolandakiových?“ zaváděla Anna řeč jinam.

„Nemyslím,“ odpověděla Betsy, a nedívajíc se na přítelkyni, opatrně nalévala vonný čaj do malých průsvitných šálků. Podala šálek Anně, vzala si dámskou cigaretu, vložila ji do stříbrné špičky a zapálila si.

„Víte, já jsem na tom dobře,“ začala už vážně a chopila se šálku. „Rozumím vám a rozumím Líze. Líza patří těm naivním povahám, které podobně jako děti nechápou, co se sluší a co ne. Alespoň to nechápala, dokud byla hodně mladá. A dnes ví, že ta nechápavost jí sluší. Dnes možná nechápe schválně,“ pokračovala Betsy s jemným úsměvem. „Ale stejně jí to sluší. Víte, můžeme na jednu a touž věc pohlížet tragicky a učinit si z ní muka, nebo se dívat prostě a skoro vesele. Snad jste náchylná pohlížet na věci příliš tragicky.“

„Jak ráda bych znala jiné lidi tak, jako znám sebe,“ prohodila Anna vážně a přemítavě. „Jsem horší než jiní, anebo lepší? Asi jsem horší.“

„Nezvedené dítě, nezvedené dítě,“ opakovala Betsy. „Ale už jsou tady.“