X

Když Levin vstoupil s Oblonským do restaurace, neušel mu jakýsi zvláštní odstín skrývaného nadšení, které jevil obličej i celá postava Stěpana Arkaďjiče. Oblonskij si svlékl svrchník a v klobouku na ucho vešel do jídelny, udíleje rozkazy přehorlivým tatarským sklepníkům ve fracích a s ubrousky pod paží. Ukláněl se vpravo i vlevo svým známým, neboť zde se našli jako všude jinde a radostně ho vítali, až došel k pultu, zajedl vodku rybičkou, oslovil našminkovanou Francouzku za kancelářským stolkem, která byla samá mašlička, kraječka a kudrlinka, a cosi jí řekl, až se upřímně rozesmála. Levin si nedal vodku jen proto, že ta Francouzka, stvořená snad ze samých cizích vlasů, poudre de riz a vinaigre de toilette¹, na něho působila urážlivě. Rychle se jí vyhnul jako nějaké nečistotě. Celá jeho duše překypovala vzpomínkami na Kitty a v očích mu zářil úsměv vítězného štěstí.

„Sem, Jasnosti, račte sem, tady Vaši Jasnost nebude nikdo rušit,“ šveholil zvlášť horlivý starý Tatar s bledým obličejem a širokými kyčlemi, nad kterými mu vlály šosy fraku. „Račte, Jasnosti,“ řekl Levinovi, jelikož z úcty k Stěpanovi Arkaďjiči si hleděl i jeho hosta.

V mžiku prostřel čistý ubrus přes jiný ubrus na kulatém stole pod bronzovým nástěnným svícnem, přistrčil židle potažené aksamitem a stoupl si s ubrouskem a s jídelním lístkem v ruce před Oblonského, očekávaje rozkazy.

„Kdyby si Vaše Jasnost přála separé, za chvilku se uvolní. Je tam Jeho Jasnost kníže Golicyn s dámou. Došly čerstvé ústřice.“

„Á, ústřice!“

Oblonskij se zahloubal.

„Neměli bychom změnit program, Levine?“ řekl a zastavil prst na jídelním lístku. A jeho tvář jevila vážné pochybnosti. „Jsou ty ústřice dobré? Na to pozor!“

„Jsou to flensburské, Jasnosti, ostendské nemáme.“

„No dobře, flensburské, ale jestli jsou čerstvé?“

„Včera přišly, prosím.“

„Tak neměli bychom začít ústřicemi, a potom změnit celý program? Co myslíš?“

„Mně je to jedno. Já bych nejradši zelňačku a kaši. Ale to tady nemají.“

„Kaši à la russe si račte přát?“ řekl Tatar, skláněje se nad Levinem jako chůva nad děťátkem.

„Ne, vážně, jen vyber, co chceš, jistě to bude dobré. Já jsem se vyběhal na ledě a jsem teď při chuti. A nemysli si,“ dodal, když na Oblonském zpozoroval výraz nelibosti, „že bych neuměl ocenit tvůj výběr. Rád se dobře najím.“

„Bodejť ne! Říkej si co chceš, je to jedna z životních rozkoší,“ pravil Stěpan Arkaďjič. „Tak nám dej, kamaráde, dvacet, nebo ne, to bude málo, takových třicet ústřic, polévku zeleninovou…“

„Printanière,“ pohotově vpadl Tatar. Ale Oblonskij mu nechtěl dopřát to potěšení, aby jídla jmenoval francouzsky.

„Zeleninovou, chápeš? Potom platejsa s hustou omáčkou, pak… rostbíf, ale aby byl dobrý. A snad kapouna, no a nějakou konzervu.“

Sklepník si vzpomněl, že Stěpan Arkaďjič nemá ve zvyku nazývat jídla podle francouzského lístku, a už po něm neopakoval. Ale neodepřel si potěšení zopakovat podle lístku celou objednávku: soupe printanière, turbot sauce Beaumarchais, poularde à l’estragon, Macédoine de fruits… Hbitě jako na drátkách odložil lístek v deskách, popadl další, tentokrát vinný lístek a podal jej Oblonskému.

„A co budeme pít?“

„Co chceš, jenom ne moc. Šampaňské,“ řekl Levin.

„Jak to? Nejdřív? Ale snad máš pravdu. Chutná ti s bílou pečetí?“

„Cachet blanc,“ vpadl Tatar.

„Dobře, tak tuhle značku nám dej k ústřicím a pak uvidíme.“

„Služebník. Jaké si budete přát stolní víno?“

„Dej nám nuit. Anebo ne, raději klasické chablis.“

„Služebník. Sýr bude libo váš?“

„No ano, parmazán. Nebo máš raději jiný?“

„Ne, mně je to jedno,“ pravil Levin a už se neubránil úsměvu. Tatar s vlajícími šosy vyrazil a za pět minut se přihnal s mísou rozevřených ústřic na perleťových škeblích a s lahví mezi prsty.

Stěpan Arkaďjič zmuchlal naškrobený ubrousek, zastrčil si cípy za vestu, dal si pohodlně ruce a pustil se do ústřic.

„Docela ujdou,“ říkal, stříbrnou vidličkou odlupoval z perleťové škeble slizké ústřice a polykal jednu za druhou. „Docela ujdou,“ opakoval, upíraje zamžené blýskající oči na Levina a zase na sklepníka.

Levin jedl i ústřice, ačkoli bílý chléb se sýrem mu byl milejší. Ale se zalíbením pozoroval Oblonského. I Tatar, který mezitím odzát­koval láhev a naléval perlivé víno do tenkých sklenic s širokým otvorem, si jenom narovnával nákrčník a usměvavě, s patrným uspokojením na něho pohlížel.

„Tobě ústřice moc nechutnají?“ řekl Stěpan Arkaďjič a vyprázdnil svou sklenku. „Nebo máš starosti? Řekni!“

Přál si, aby Levin byl veselý. Levin ovšem nebyl nijak smutný, ale byl nesvůj. Srdce mu překypovalo a zde v restauraci, mezi salónky, kde se obědvalo s dámami, uprostřed toho ruchu a shonu na něho padala úzkost a tíseň. Ten bronz, zrcadla, plynová světla, tatarští sklepníci, všecko na něho působilo urážlivě. Bál se, aby nepošpinil, čím přetékalo jeho srdce.

„Já? Ano, mám starosti. A pak, všecko tu na mě padá,“ řekl. „Ne­umíš si představit, jak mně, venkovanovi, je to všecko divné, třeba nehty toho pána, co jsem ho viděl u tebe…“

„Ano, všiml jsem si, že nehty chudáka Griněviče tě velice zaujaly,“ smál se Oblonskij.

„Nemohu si pomoci. Zkus se vžít do mého postavení, dívej se na věc z hlediska venkovana. My na venku hledíme mít ruce v takovém stavu, aby se jimi dalo dobře pracovat. Proto si stříháme nehty a někdy si vykasáme rukávy. Ale zdejší lidé si schválně nechávají narůst nehty, dokud vůbec drží, a místo knoflíčků do manžet si navěsí nějaké talířky, aby už nemohli dělat rukama zhola nic.“

Stěpan Arkaďjič se vesele usmíval. „Ano, to je známka toho, že hrubou práci nepotřebuje. Pracuje duševně…“

„Snad. Ale stejně je mi to divné, zrovna jako je mi divné teď, že my venkované se snažíme co nejrychleji najíst, abychom mohli jít za prací, kdežto my dva se tu snažíme co nejdéle se nenajíst, a proto pojídáme ústřice…“

„Inu ovšem,“ skočil mu do řeči Stěpan Arkaďjič. „Ale to je účelem kultury: udělat si ze všeho požitek.“

„No, má-li tohle být účelem, radši bych byl divochem.“

„To jsi tak jako tak. Vy Levinové jste všichni divoši.“

Levin vzdychl. Vzpomněl si na bratra Nikolaje, ozvalo se v něm svědomí, zesmutněl a zasmušil se. Ale Oblonskij obrátil řeč na téma, které ho ihned rozptýlilo.

„Tak co, půjdeš dnes k našim, totiž ke Ščerbackým?“ zeptal se. Odstrčil prázdné krabaté škeble, sáhl po sýru a významně blýskl očima.

„Ano, určitě půjdu,“ odvětil Levin. „Ačkoli se mi zdálo, že Její Jasnost mě zvala dost váhavě.“

„Co tě napadá! Hlouposti! To už je její způsob… Tak nám, kamaráde, přines polévku! Je to její způsob grande dame. Přijdu taky, ale musím ještě na zkoušku zpěvu k hraběnce Baninové. No řekni, nejsi divous? Jak si mám vysvětlit, žes najednou zmizel z Moskvy? Ščerbackých se mě na tebe ustavičně ptali, jako bych to musel vědět. Ale já vím jen jedno: že vždycky děláš, co nikdo nedělá.“

„Ano,“ začal Levin zvolna a rozechvěle. „Máš pravdu, jsem divous. Jenže to nebylo nic divokého, když jsem odjel, ale divoké je to, že jsem teď přijel. Přijel jsem teď…“

„Ty jsi tak šťastný!“ zvolal Stěpan Arkaďjič, když se Levinovi podíval do očí.

„Proč?“

„Bujné koně poznávají podle cejchů na bocích, a já ty, kdo lásku mají, dobře poznám po očích,“ zadeklamoval Stěpan Arkaďjič verš z Puškina. „Máš celý život před sebou.“

„A ty snad už máš život za sebou?“

„Ne, to sice ne, ale tebe čeká budoucnost, kdežto já mám jen přítomnost – tu a tam.“

„Copak?“

„Ale, je to špatné. No, ale nechci mluvit o sobě, a stejně ani nejde všecko vysvětlit,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „Tak povídej, proč jsi přijel do Moskvy… Tumáš, odnes to,“ zavolal na sklepníka.

„Tušíš něco?“ ozval se Levin. Nespouštěl z přítele oči, hluboko světélkující.

„Tuším, ale nemohu o tom začít. Už z toho můžeš poznat, zda tuším správně, či nikoli,“ řekl Stěpan Arkaďjič a s jemným úsměvem hleděl na Levina.

„Co mi na to povíš?“ pravil Levin třaslavým hlasem. Cítil, jak se mu chvěje každý sval v obličeji. „Co si o tom myslíš?“

Oblonskij pomalu dopil svou sklenku chablis a nespustil z Levina oko.

„Já? Nic, pranic bych si tak nepřál jako tohle. To je to nejlepší, co by se mohlo stát.“

„Ale nemýlíš se? Víš, o čem mluvíme?“ vypravil ze sebe Levin a zrovna se vpíjel zrakem do svého společníka. „Myslíš, že je to možné?“

„Myslím, že ano. Proč by to mělo být nemožné?“

„Ne, vážně si myslíš, že to je možné? Jen mi řekni všecko, co si myslíš! No, co když, co když mě čeká zamítavá odpověď? Jsem skoro přesvědčen…“

„Proč myslíš?“ řekl Stěpan Arkaďjič, usmívaje se jeho rozčilení.

„Někdy se mi to tak zdá. Vždyť to bude hrozné pro mě i pro ni.“

„No, pro děvče na tom rozhodně není nic hrozného. Každá je pyšná, když dostane nabídku k sňatku.“

„Ano, každá, jen ne ona.“

Oblonskij se usmál. Znal dobře Levinovy city, věděl, že se pro něho všechny dívky na světě dělí na dva druhy. První druh tvoří všecky dívky na světě kromě ní, a tyto dívky mají všecky lidské chyby a jsou to docela obyčejné dívky. Další druh, to je ona jediná, bez chyby a vysoko nade vším lidským.

„Počkej, vezmi si omáčku,“ řekl a zadržel Levinovi ruku, když chtěl odstrčit omáčník. Levin si poslušně vzal omáčku, ale nenechal Stěpana Arkaďjiče jíst.

„Ne, počkej. Pochop, že je to pro mě otázka života a smrti. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. A nemohu o tom mluvit s nikým než s tebou. Sice jsme si ve všem cizí, máme různé záliby, názory a vůbec. Ale vím, že mě máš rád a rozumíš mi, a proto tě mám taky hrozně rád. Jenom tě snažně prosím, buď naprosto upřímný.“

„Říkám ti, co si myslím,“ pravil Stěpan Arkaďjič s úsměvem. „Ale řeknu ti ještě víc. Moje manželka je úžasná žena…,“ vzdychl si při vzpomínce, jak to mezi nimi dvěma vypadá, a po chvilce mlčení pokračoval: „Má dar jasnozřivosti. Prohlédne lidi skrz naskrz. Ale kdyby jen to – ona ví, co se stane, hlavně pokud se týká sňatků. Například předpověděla, že Šachovská si vezme Brentelna. Žádný tomu nechtěl věřit, a nakonec to tak dopadlo. A ona je na tvé straně.“

„Totiž, jak to?“

„Tak, že tě má nejenom ráda, ale říká, že Kitty bude dozajista tvou ženou.“

Při těch slovech se Levinův obličej náhle rozzářil v úsměvu, který nemívá daleko k slzám pohnutí.

„Ona to říká!“ zvolal Levin. „Vždycky jsem tvrdil, že tvá žena je poklad. A už dost, už o tom nebudeme mluvit,“ dodal a vstal.

„Dobře, ale sedni si.“

Avšak Levin neměl stání. Dvakrát přešel pevným krokem pokojíček, zamžikal, aby nebylo vidět, že slzí, a teprve potom usedl opět ke stolu.

„Pochop,“ začal znovu, „že to není láska. Byl jsem zamilován, ale tohle je něco jiného. Neuchvátil mě můj cit, ale jakási vnější síla. Vždyť jsem tenkrát odjel, protože jsem usoudil, že to není možné, víš, jako štěstí, které na světě nikoho nemůže potkat. Ale rval jsem se sám se sebou a vidím, že takhle nemohu žít. A musí se rozhodnout…“

„Proč jsi tedy odjížděl?“

„Ach počkej! Bože, těch myšlenek! A těch otázek! Poslyš. Vždyť ty si neumíš představit, cos pro mne vykonal tím, co jsi mi řekl. Jsem tak šťastný, že jsem až protivný. Na nic nemyslím. Dnes jsem se dověděl, že bratr Nikolaj… víš, je tady… a na něho jsem taky zapomněl. Zdá se mi, že je taky šťastný. Je to nějaké šílenství. Ale jedna věc je strašná… Ty jsi ženatý, znáš ten pocit… Je strašné, že my starší lidé, kteří už máme něco za sebou… ne lásku, ale neřesti… se najednou sbližujeme s čistou, nevinnou bytostí. Je to odporné, a proto si musím připadat jako člověk nehodný.“

„Inu, ty těch neřestí na svědomí mnoho nemáš.“

„Ale přece,“ řekl Levin. „Přece ,s odporem čtu ve své knize života, chvěji se, kinu a trpce želím…‘ Už je to tak.“

„Co naplat, tak je to na světě zařízeno.“

„Mám jedinou útěchu jako v té modlitbě, která se mi vždycky líbila: nikoli po zásluze odpusť mi, leč pro milosrdenství své. I ona mi může jen odpustit.“