VII

Příští den byla neděle. Stěpan Arkaďjič se stavil ve Velkém divadle na zkoušce baletu a odevzdal Máše Čibisovové, hezounké tanečnici, nedávno angažované na jeho přímluvu, korálky, které jí včera slíbil, a v zákulisní denní tmě se mu poštěstilo políbit ji na hezounkou rozzářenou tvářičku. Nepřišel jen s dárkem, také si s ní musel umluvit schůzku po představení. Vyložil jí, že na začátek baletu nemůže přijít, ale slíbil, že přijde na poslední jednání a pak spolu pojedou na večeři. Z divadla zajel Stěpan Arkaďjič do Ochotného rjadu, osobně vybral ryby a chřest k obědu a v poledne už byl u Dusseaua, kde měl navštívit tři lidi, šťastnou náhodou ubytované v jednom hotelu: Levina, který přijel nedávno z ciziny a ubytoval se zde, nového představeného, který právě nastoupil tento vyšší úřad a byl v Moskvě na inspekci, a švagra Karenina, jehož chtěl stůj co stůj přivést k obědu.

Oblonskij rád dobře poobědval, ale ještě raději obědy pořádal, obědy nijak okázalé, leč vybrané co do jídel a pití i co do výběru hostí. Program dnešního oběda se mu velice zamlouval. Budou mít pečené okouny, chřest a jako zlatý hřeb – znamenitý, ale jednoduchý rostbíf a vhodná vína, to pokud jde o jídlo a pití. Mezi hosty bude Levin a Kitty, a aby to nebylo nápadné, přijde také sestřenice a Ščerbackij mladší a jakožto zlatý hřeb Sergej Koznyšov a Alexej Alexandrovič. Sergej Ivanovič je Moskvan a filozof, Alexej Alexandrovič – Petrohraďan a praktik. Pak ještě pozve známého nadšence a blázínka Pescova, liberála, mluvku, hudebníka, historika a přeroztomilého padesátiletého mladíka, který bude omáčkou nebo příkrmem ke Koznyšovovi a Kareninovi. Bude je provokovat a popichovat.

Druhá splátka za les už došla a ještě nebyla utracena, Dolly byla poslední dobou velice milá a hodná a představa oběda těšila Stěpana Arkaďjiče po všech stránkách. Byl v nejlepším rozmaru. Vyskytovaly se i dvě okolnosti poněkud nemilé, avšak obě se utápěly v moři dobromyslného veselí, které bouřilo v nitru Stěpana Arkaďjiče. Jaké to byly dvě okolnosti? Za prvé při včerejším setkání s Kareninem na ulici zpozoroval, že švagr s ním jedná suše a stroze, a když si v duchu spojil výraz obličeje Alexeje Alexandroviče i fakt, že k nim nepřišel ani o sobě nedal vědět, s řečmi, které slyšel o Anně a Vronském, tušil, že mezi manželi něco není v pořádku.

To byla jedna nemilá věc. Dále bylo poněkud nemilé, že nový představený měl už jako všichni noví představení pověst hrozného člověka, který vstává v šest hodin ráno, dře jako kůň a stejnou dřinu vyžaduje od svých podřízených. Kromě toho se proslýchalo, že nový představený je neohrabaný jak medvěd a je prý stoupencem zcela opačného směru, než k jakému náležel jeho předchůdce a až dosud i Oblonskij. Včera se Stěpan Arkaďjič dostavil do úřadu ve stejnokroji a nový představený byl velice vlídný a rozhovořil se s ním jako se starým známým. Proto pokládal Stěpan Arkaďjič za svou povinnost učinit mu zdvořilostní návštěvu v parádním tříčtvrtečním kabátě. Představa, že by ho nový představený mohl nevlídně přijmout, byla tou druhou nepříjemnou věcí. Stěpan Arkaďjič však instinktivně tušil, že všecko se vystříbří báječně. Všichni jsme jen lidé, tvorové chybující. Proč bychom se měli vztekat a hádat se? Tak uvažoval, když vcházel do hotelu.

„Buď zdráv, Vasiliji,“ oslovil známého sluhu, když kráčel s kloboukem na ucho po chodbě. „Ty sis nechal narůst licousy? Levin je v čísle sedm, ne? Ukaž mi, kde to je, prosím tě. A zjisti mi, jestli by mě přijal hrabě Aničkin,“ zeptal se na nového představeného.

„Prosím,“ s úsměvem odpověděl Vasilij. „Pán už u nás dlouho nebyl.“

„Byl jsem tu včera, jenže jsem šel druhým vchodem. Tohle je číslo sedm?“

Levin stál s tverským sedlákem uprostřed pokoje a zrovna měřil loktem čerstvou medvědí kůži, když Oblonskij vešel.

„Ale, toho jste zastřelili?“ zvolal Stěpan Arkaďjič. „Krásný kus! To je medvědice? Zdravím tě, Archipe!“

Stiskl sedláčkovi ruku a posadil se na židli, ale svrchník ani klobouk si neodložil.

„Tak si přece odlož a sedni si na chvíli!“ řekl Levin a sundal mu klobouk.

„Ba ne, nemám kdy, přišel jsem jenom na okamžíček,“ řekl Stěpan Arkaďjič. Rozepnul si kabát, ale pak si ho nakonec svlékl a zdržel se celou hodinu, aby mohl s Levinem porozprávět o lovu a různých nejdůvěrnějších věcech.

„Tak povídej, prosím tě, cos dělal v cizině? Kdes byl?“ řekl Stěpan Arkaďjič, když vesničan odešel.

„Ale byl jsem v Německu, v Prusku, ve Francii, v Anglii, ale ne v hlavních městech, nýbrž v průmyslových, a viděl jsem mnoho nového. A jsem rád, že jsem se tam podíval.“

„Ano, znám tvůj názor na dělnický problém.“

„Vůbec ne, v Rusku nemůže být řeči o dělnické otázce. V Rusku máme problém vztahu dělného lidu k půdě. Mají ho i v cizině, jenže tam je to spravování toho, co se zkazilo, ale u nás…“

Oblonskij Levina pozorně poslouchal.

„Ano, ano!“ říkal. „Dost možná, že máš pravdu. Ale mám radost, žes tak plný optimismu. Lovíš medvědy, pracuješ a horuješ. Ščerbackij mi totiž říkal jak se s tebou tenkrát setkal, žes nějak malomyslný a pořád prý mluvíš o smrti…“

„Inu, na smrt nepřestávám myslit,“ řekl Levin. „Je to pravda, že bych už měl umřít. A že je to všecko nesmysl. Upřímně řečeno, na mé myšlence a práci mi sice hrozně záleží, ale v podstatě, jen se nad tím zamysli: vždyť celý ten náš svět je maličká plíseň usazená na nepatrné planetě. Ale my si myslíme, že můžeme dokázat něco velikého, nějaké myšlenky, činy! To všecko je zrnko písku.“

„Ale to, hochu, neříkáš nic nového.“

„Jistě. Ale víš, když si to člověk jasně uvědomí, nějak mu všecko připadá nicotné. Když pochopíš, že ne-li dnes, tedy zítra umřeš, všecko je tak nicotné. A já svou myšlenku pokládám za velice důležitou, ale zatím je stejně nicotná, i kdyby se dala uskutečnit. A tak člověk žije a rozptyluje se lovem nebo prací, jen aby nemusel myslet na smrt.“

Stěpan Arkaďjič se jemně a laskavě usmíval, když Levina poslouchal.

„Inu ovšem! Tak ses nakonec přidal ke mně. Pamatuješ, jak ses do mne obouval, že vyhledávám životní rozkoše? O moralisto, přísný nebuď tak!“

„Ne, přece je na životě pěkné, že…,“ Levin nevěděl, jak dál. „Vlastně nevím. Vím jenom, že brzo umřem.“

„Ale proč brzo?“

„A víš, když myslíme na smrt, má pro nás život méně půvabu, ale zato jsme klidnější.“

„Naopak, ke konci je to ještě veselejší. Ale už musím jít,“ řekl Stěpan Arkaďjič a snad podesáté vstal.

„Ale ne, počkej ještě!“ zdržoval ho Levin. „Kdypak se teď zase uvidíme? Zítra odjíždím…“

„Já jsem ale! Proto jsem přišel… Určitě dnes přijď ke mně na oběd. Přijde tvůj bratr a taky můj švagr Karenin.“

„On je tady?“ řekl Levin a chtěl se zeptat na Kitty. Slyšel, že byla počátkem zimy v Petrohradě u sestry, choti diplomata, a nevěděl, zda se vrátila, či nikoli. Ale rozmyslil se a na nic se nevyptával. Ať už tam bude, či nebude, je to jedno.

„Tak přijdeš?“

„To víš.“

„Tak v pět, v tmavém.“

Oblonskij vstal a šel dolů k novému představenému. Tušení ho nezklamalo. Z hrozného nového představeného se vyklubal velice přívětivý muž, a Stěpan Arkaďjič s ním posvačil a zapovídal se tak, že se dostal ke Kareninovi až po třetí hodině.