XX

Alexej Alexandrovič se rozloučil s Betsy v sále a ubíral se k ženě. Ležela, ale jakmile zaslechla jeho kroky, honem si sedla do původní polohy a ulekaně se na něho dívala. Viděl, že plakala.

„Jsem ti velice vděčen za důvěru,“ mírně opakoval rusky větu, kterou prve vyslovil před Betsy francouzsky, a sedl si vedle ní. Kdykoli mluvil rusky a tykal jí, Annu to tykání nesnesitelně dráždilo. „A jsem ti velice vděčen za tvé rozhodnutí. Také se domnívám, když už hrabě Vronskij odjíždí, že nemá význam, aby k nám chodil. Ačkoli…“

„Ale to už jsem přece řekla, nač to opakovat?“ náhle ho přerušila Anna podrážděně, neboť už se nedovedla včas opanovat. Nemá to význam, pomyslila si, aby člověk přišel dát sbohem ženě, kterou miluje, pro kterou chtěl zahynout a zničit se a která bez něho nemůže žít. Nemá to význam! Sevřela rty a sklopila blýskající oči na jeho ruce s naběhlými žilami, které pomalu mnuly jedna druhou.

„Už o tom nikdy nemluvme,“ dodala o něco klidněji.

„Nechal jsem na tobě, aby sis tu věc rozhodla, a velice rád vidím…,“ užuž začal Alexej Alexandrovič.

„Že mé přání se shoduje s vaším,“ dopověděla rychle, podrážděna, že muž mluví tak pomalu, zatímco ona ví předem, co jí řekne.

„Ano,“ přisvědčil. „A kněžna Tverská se naprosto nemístně vměšuje do složitých rodinných problémů. Zvlášť ona…“

„Vůbec tomu nevěřím, co se o ní povídá,“ prudce ho přerušila Anna. „Vím, že mě má upřímně ráda.“

Alexej Alexandrovič vzdychl a odmlčel se. Nervózně si hrála se střapci u županu, pohlížejíc na muže s trapným pocitem fyzického odporu, který si vyčítala, ale který nemohla překonat. Přála si teď jedinou věc: být zbavena jeho odporné přítomnosti.

„Poslal jsem teď pro doktora,“ řekl Alexej Alexandrovič.

„Nic mi není. K čemu doktora?“

„Ne, ale maličká pláče a kojná prý má málo mléka.“

„Tak proč jsi mě nenechal kojit, když jsem tak zoufale prosila? Je to taky (Alexej Alexandrovič pochopil, co znamená slovo „taky“), je to taky dítě a oni je umoří.“ Zazvonila a poručila, aby jí dítě přinesli. „Prosila jsem, abych ji směla sama kojit, ale to jsem nesměla, a teď mi bude někdo něco vyčítat!“

„Nevyčítám…“

„Ne, vyčítáte mi to! Bože můj! Proč jsem neumřela!“ A rozeštkala se. „Odpusť mi, jsem rozčilená a snad jednám špatně,“ vzpamatovala se. „Ale odejdi…“

Ne, tak to nemůže zůstat, řekl si Alexej Alexandrovič rozhodně, když opustil manželčin pokoj.

Viděl, jak je společensky znemožněn, jak ho žena nenávidí, jak mocná je ona tajemná hrubá síla, která v rozporu s jeho duševním rozpoložením řídí jeho život a vyžaduje splnění své vůle a změnu jeho vztahu k ženě – to vše dnes bylo zřejmé, jako dosud nikdy. Viděl jasně, že celá společnost i žena od něho cosi vyžaduje, ale co vlastně, to pochopit nemohl. Cítil, že proto se v jeho nitru rodí zloba, mařící jeho klid i všecku záslužnost jeho obětavých skutků. Soudil, že pro Annu by bylo lepší přerušit styky s Vronským, ale když všichni shledávali, že to není možné, byl dokonce ochoten znova ty styky trpět, jen aby neuvalil hanbu na děti, aby je neztratil ani neměnil své postavení. Bylo to sice ohavné, ale přece jen lepší než úplný rozchod, kterým by se Anna octla v beznadějně potupné situaci, zatímco on sám by ztratil všechno, co miloval. Ale připadal si bezmocný. Věděl předem, že všichni jsou proti němu a nedovolí mu udělat, co se mu nyní jevilo tak přirozené a dobré, ale donutí ho k tomu, co je ohavné, ale co oni pokládají za žádoucí.