XX

Vronskij měl zvlášť šťastný život proto, že si vytvořil souhrn pravidel, která neomylně stanovila, co se patří a co nepatří. Sbírka těch pravidel zahrnovala nepatrný okruh okolností, ale zato byla pravidla neomylná a Vronskij z toho okruhu nikdy nevybočil a také nikdy ani na okamžik nezakolísal, měl-li vykonat, co bylo třeba. Pravidla neomylně stanovila, že musí zaplatit falešnému hráči, kdežto krejčí počká, že mužům se lhát nemá, kdežto ženám může, že nikdo nesmí být klamán, ale manžel ano, že nesmíme odpouštět urážky a smíme se jich dopouštět atd. Všechna ta pravidla byla snad nerozumná i nepěkná, ale byla neomylná, a když je Vronskij dodržoval, cítil, že je klidný a může chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Teprve v poslední době, totiž ve svém poměru k Anně, Vronskij cítil, že souhrn jeho pravidel nepřihlíží ke všem okolnostem, a do budoucna se mu jevily obtíže a pochyby, ke kterým už nenalézal vodítko.

Jeho nynější vztah k Anně a k jejímu manželu byl prostý a jasný. Byl jasně a přesně vymezen v souhrnu pravidel, jimiž se Vronskij řídil.

Anna byla řádná žena, která mu darovala svou lásku, Vronskij ji miloval, a tedy pro něho byla ženou hodnou stejné, ne-li větší úcty než zákonitá manželka. Spíše by si dal ruku useknout, než by si dovolil nejen urazit ji jediným slůvkem, pouhou narážkou, ale neprokázat jí úctu, jakou vůbec může žena očekávat.

Ve vztahu ke společnosti měl rovněž jasno. Všichni to mohli vědět, mohli to tušit, ale nikdo o tom nesměl mluvit. Jinak by rázně přiměl mluvky k mlčení a donutil by je vážit si pomyslné cti ženy, kterou miloval.

Vztah k jejímu muži byl nejjasnější. Od chvíle, co se Anna zamilovala do Vronského, domníval se, že jedině on má na ni nezadatelné právo. Manžel tu byl zbytečný a jen překážel. Byl nesporně v žalostném postavení, ale co se dalo dělat? Manžel měl jediné právo, totiž žádat zadostiučinění se zbraní v ruce, a k tomu byl Vronskij odhodlán od první chvíle.

Avšak poslední dobou vznikly mezi ním a Annou nové vnitřní vztahy, které ho děsily svou neurčitostí. Právě včera mu oznámila, že je těhotná. A tušil, že její zpráva i to, co od něho očekává, si od něho žádá něco, co není přesně vymezeno v souhrnu pravidel, kterými se v životě řídil. Byl vskutku nenadále zaskočen a v první chvíli, kdy mu řekla o svém stavu, mu srdce pravilo, že ji má požádat, aby opustila muže. Vyslovil to, ale jak teď o tom přemýšlel, viděl jasně, že by bylo lépe obejít se bez toho, a když si to říkal, zároveň se bál, zda by to nebyla špatnost.

Jestliže jí řekl, aby opustila muže, tedy by měla spojit svůj život s jeho životem. Je k tomu připraven? Jak s ní teď ujede, když nemá peníze? Dejme tomu, že by to nějak zařídil… Ale jak s ní může odjet, když je ve službě? Jesliže to vyslovil, měl by být připraven, totiž měl by mít peníze a zažádat do výslužby.

Zamyslil se. Otázka, má-li odejít do výslužby, či nikoli, ho přivedla k jinému, skrytému celoživotnímu zájmu, o kterém věděl jen on a který mu byl nade vše, i když se jím tajil.

Kariéra byla dávnou touhou jeho dětství a mládí, touhou, kterou ani sobě nepřiznával, ale která byla tak mocná, že i dnes zápasila tato vášeň s jeho láskou. Jeho první kroky ve společnosti i ve službě byly úspěšné, avšak přede dvěma roky se dopustil hrubé chyby. Aby prokázal svou nezávislost a nějak se vyšinul, vzdal se nabízeného místa v naději, že tím získá na vážnosti; ale ukázalo se, že se příliš odvážil, a nakonec se na něho zapomnělo. Vpravil se volky nevolky do úlohy člověka nezávislého a vedl si v ní velmi vytříbeně a moudře, jako by se na nikoho nezlobil, nepociťoval žádnou křivdu a jen si přál, aby ho nechali na pokoji, poněvadž je mu dobře. Ale ve skutečnosti ho dobrá nálada opustila už loni, kdy odjel do Moskvy. Cítil, že pověst člověka, který by dokázal všecko, ale přitom nic nechce, že ta pověst pomalu vyprchává, že si mnoho lidí začíná myslit, že by stejně nedokázal nic než být poctivý, dobrý hoch. Poměr s Kareninovou, který natropil tolik povyku, vzbudil všeobecnou pozornost a dodal mu nového lesku, utišil na nějaký čas sžíravého červa ctižádosti, ale před týdnem se ten červ zase probudil s čerstvými silami. Vronského kamarád z dětství, člověk ze stejných kruhů a stejné společnosti, spolužák z vojenského gymnázia Serpuchovskoj, který absolvoval zároveň s ním, s kterým soupeřil ve škole, v tělocviku, v nezbednostech i ve ctižádostivých tužbách, tento Serpuchovskoj se v minulých dnech vrátil ze Střední Asie, kde získal dvě hodnosti a vyznamenání, zřídka udílené generálům tak mladým.

Sotvaže přijel do Petrohradu, už se o něm mluvilo jako o vycházející hvězdě první velikosti. Ač stejně starý s Vronským a jeho spolužák, byl generálem a čekal jmenování, jež mohlo ovlivnit státní záležitosti, kdežto Vronskij byl sice nezávislý, oslňující mladý muž a byl milován rozkošnou ženou, ale byl pouhým rotmistrem, jemuž bylo ponecháno na vůli, aby byl nezávislý podle libosti. „Jistěže nezávidím Serpuchovskému, ani mu nemohu závidět. Ale jeho povýšení svědčí o tom, že stačí vyčkat času a člověk jako já může dosáhnout kariéry velmi brzo. Před třemi lety byl na tom stejně jako já. Odejdu-li do výslužby, spálím za sebou všechny mosty. Když zůstanu u vojska, nic neztratím. Sama říkala, že nechce na svém postavení nic měnit. A když mám její lásku, nemohu Serpuchovskému závidět.“ A Vronskij si pomalu zakroutil knír, vstal od stolu a přešel pokojem. Oči mu svítily zvlášť živě a byl v neochvějné, klidné radostné náladě, která se ho zmocňovala vždy, když si udělal jasno. Vše bylo jako po každém účtování čisté a jasné. Oholil se, dal si studenou lázeň, oblékl se a vyšel ven.