XXIV

Ano, mám v sobě cosi protivného, odpuzujícího, přemýšlel Levin, když vyšel od Ščerbackých a zamířil pěšky k bratrovi. Říkal si, že se nehodí mezi lidi. Prý hrdost. I ne, ani hrdost nemá. Kdyby měl nějakou hrdost, nedostal by se do takové situace. A tu si představil Vronského, šťastného, dobrého, rozumného a klidného Vronského, který na tom jistě nikdy nebyl tak hrozně jako on dnes večer. Ano, musela si zvolit jeho. Je to v pořádku a Levin si nemá na koho ani nač stýskat. Všecko si zavinil sám. Jakým právem se mohl domnívat, že by chtěla spojit svůj život s jeho životem? Kdo vlastně je? A co je? Bezvýznamný člověk, o kterého vůbec nikdo nestojí. A tu si vzpomněl na bratra Nikolaje a radostně setrval u té vzpomínky. Nemá Nikolaj pravdu, že je všecko na světě špatné a ohavné? Sotva asi soudí a soudili o bratru Nikolajovi spravedlivě. Jistěže, z hlediska Prokofije, který ho viděl otrhaného a opilého, je to člověk zasluhující opovržení. Jenže Levin ho zná jinak. Zná ho po stránce duševní a ví, že jsou si podobní. A místo aby ho jel vyhledat, šel na oběd a sem. Levin přistoupil k svítilně, přečetl si bratrovu adresu, kterou měl v náprsní tašce, a zavolal si drožku. Celou dlouhou cestu za bratrem si živě vybavoval v paměti všechny události z Nikolajova života, které znal. Vzpomínal, jak bratr ještě na fakultě a rok po absolutoriu žil přes úsměšky svých kolegů jako mnich, přísně dodržoval všecky náboženské obřady, pobožnosti a posty a vyhýbal se všem rozkoším, zejména ženám; a jak ho potom něco popadlo, sblížil se s těmi nejhnusnějšími lidmi a dal se do nejpustšího hýření. Vzpomínal pak na případ s hošíkem, kterého si bratr vzal z venkova k sobě na vychování a jednou ho v záchvatu zlosti tak zbil, že byl obžalován pro ublížení na těle. Vzpomínal pak na případ s falešným hráčem, s kterým Nikolaj prohrál peníze, vystavil mu směnku a potom ho žaloval a dokazoval, že ten muž ho podvedl. (Byly to peníze, které zaplatil Sergej Ivanovič.) Potom si Levin vzpomněl, jak byl bratr přes noc na policii pro výtržnost. Vzpomínal, jak Nikolaj vedl trapný proces proti svému bratrovi Sergejovi Ivanoviči za to, že prý mu nevyplatil podíl z matčina statku; a na poslední případ, jak Nikolaj nastoupil službu v Západním kraji a tam se octl před soudem za to, že zbil stařešinu… To vše bylo prahanebné, avšak Levinovi to zdaleka nepřipadalo tak hanebné, jak se to asi jevilo těm, kdo Nikolaje Levina neznali, neznali jeho životní příběh, neznali jeho srdce.

Levin si pamatoval, jak tenkrát, když Nikolaj prožíval období zbožnosti, postů, řeholnictví a služeb božích, když v náboženství hledal pomoc, uzdu pro svou vášnivou povahu, nikdo ho nepovzbudil, naopak, všichni se smáli, on sám také. Dobírali si ho, říkali mu Noe, mnich; a když ho něco posedlo a změnil se, nikdo mu nepomohl a všichni se k němu s hrůzou a štítivě otočili zády.

Levin cítil, že přes svůj nezřízený život není Nikolaj v podstatě, v jádře o nic horší než lidé, kteří jím pohrdají. Nemohl za to, že se narodil s takovou nezkrotnou povahou a nějak duševně zatížen. Ale vždycky si přál být dobrý. A Levin mu všecko řekne, přiměje ho, aby také všecko řekl, a dokáže mu, že ho má rád, a proto mu rozumí. Umínil si to, když po desáté hodině přijížděl k hostinci, označenému v adrese.

„Nahoře, číslo dvanáct a třináct,“ sdělil Levinovi vrátný.

„Je doma?“

„Snad bude.“

Dveře do pokoje číslo dvanáct byly pootevřeny a proužkem světla se valil hustý kouř z laciného slabého tabáku a bylo odtamtud slyšet neznámý hlas; avšak Levin hned poznal, že i bratr je zde; zaslechl ho, jak pokašlává.

Když vcházel do dveří, neznámý hlas říkal:

„Všecko záleží na tom, jak rozumně a uvědoměle bude ta věc vedena.“

Konstantin Levin nahlédl do dveří a uviděl, že to říká vlasatý mladý muž v dlouhém ruském kabátě a že na pohovce sedí mladá žena, trochu poďobaná od neštovic, ve vlněných šatech bez manžet a bez límečku. Bratra nebylo vidět. Konstantina píchlo u srdce, když pomyslil, v jakém cizím prostředí, mezi cizími lidmi bratr žije. Nikdo ho nezaslechl, a když si teď zouval galoše, poslouchal, co říká pán v ruském kabátě. Mluvil o jakémsi podniku.

„Vzal je čert, ty privilegované třídy,“ ozval se bratr a znovu si odkašlal. „Mášo! Sežeň něco k večeři a dej nám vodku, jestli zbyla, nebo pro ni pošli.“

Žena vstala, odešla za přepážku a tu spatřila Konstantina.

„Je tu nějaký pán, Nikolaji Dmitriči,“ řekla.

„Co si přeje?“ ozval se zlostný hlas Nikolaje Levina.

„To jsem já,“ odpověděl Konstantin Levin, vcházeje dovnitř.

„Kdo já?“ opáčil Nikolaj ještě zlostněji. Bylo slyšet, jak prudce vstal, až o něco zavadil, a Levin před sebou uviděl ve dveřích obrovskou, hubenou, přihrblou postavu bratra s jeho velkýma ulekanýma očima, postavu tak dobře známou, a přece zarážející svou zdivočelostí a neduživostí.

Nikolaj byl ještě hubenější než před třemi lety, kdy ho Konstantin Levin viděl naposledy. Měl na sobě krátký kabát. Ruce i široké kosti se zdály ještě větší. Vlasy mu prořídly, rovné kníry stejně jako kdysi zakrývaly rty, tytéž oči podivně a naivně hleděly na příchozího.

„A, Kosťa!“ pravil náhle, když poznal bratra, a oči mu radostně zasvítily. Ale vzápětí se ohlédl po mladém muži a udělal křečovitý pohyb, který Konstantin tak dobře znal, pohyb hlavou a krkem, jako by ho škrtil nákrčník. A v pohublé tváři se mu objevil docela jiný výraz, divoký, trpitelský a krutý.

„Psal jsem vám i Sergeji Ivanovičovi, že vás neznám a nechci znát. Co chceš, co chcete?“

Byl docela jiný, než jak si ho Konstantin představoval. Na nejprotivnější a nejhorší stránky jeho povahy, pro které s ním bylo tak těžko vyjít, Konstantin Levin zapomněl, když na něho myslil; a když teď uviděl jeho tvář a zejména to křečovité otáčení hlavy, zas si všecko připamatoval.

„Nic od tebe nechci,“ odpověděl nesměle. „Prostě jsem přišel, abych tě viděl.“

Bratrova nesmělost Nikolaje zřejmě obměkčila. Škubl rty.

„Ach tak?“ řekl. „Tak pojď dál, posad se u nás. Budeš večeřet? Mášo, přines tři porce. Nebo ne, počkej. Víš, kdo to je?“ otočil se k bratrovi a ukázal mu na pána v krojovém kabátě. „To je pan Krickij, můj přítel ještě z Kyjeva, vynikající člověk. To se ví, pronásleduje ho policie, protože není žádný lump.“

A Nikolaj se podle svého zvyku rozhlédl po všech přítomných. Když zpozoroval, že žena stojící ve dveřích chce odejít, zavolal na ni: „Počkej, co jsem ti řekl!“ A neuměle a nesouvisle, jak to dobře znal Konstantin, začal bratrovi vykládat příběh Krického a opět se rozhlížel po všech přítomných. Líčil, jak Krického vyhnali z univerzity za to, že zřídil spolek pro podporu chudých studentů a nedělní školy, jak se potom stal učitelem na národní škole a jak ho odtamtud rovněž vyhnali, a pak byl pro něco souzen.

„Vy jste z kyjevské univerzity?“ řekl Levin Krickému, aby přerušil nastalé trapné mlčení.

„Ano, byl jsem na kyjevské univerzitě,“ zlostně zamračen řekl Krickij.

„A tahle žena,“ přerušil ho Nikolaj Levin a ukázal na ni, „to je má životní družka Marja Nikolajevna. Přivedl jsem si ji z vykřičeného domu,“ a při těch slovech škubl krkem. „Ale mám ji rád a vážím si jí a žádám od každého, kdo se chce se mnou stýkat,“ dodal zvýšeným hlasem a zamračil se, „aby ji měl v lásce a úctě. Je docela jako má žena, docela. Tak, teď víš, s kým máš tu čest. A jestli si myslíš, že se nějak snižuješ, tak se můžeš sebrat a jít.“

A jeho zrak opět zatékal pátravě po všech přítomných.

„Proč bych se měl snížit, nechápu.“

„Mášo, tak objednej večeři. Třikrát, a k tomu vodku a víno. Ne, počkej… Nebo ne… Běž.“