XXV

Do surovského okresu nevedla dráha ani tam nejezdila pošta a Levin jel vlastním povozem.

V půli cesty se zastavil u bohatého sedláka, kde chtěl opatřit koně. Svěží lysý staroch s širokým ryšavým vousem, na tvářích šedivým, otevřel vrata a přitiskl se k veřeji, aby trojspřeží mohlo projet. Vykázal kočímu místo pod kolnou na velkém, čistém, umeteném dvoře se začouzenými trámy a Levina pozval do parádní světnice. Čistě oblečená mladice v galoších naboso vytírala podlahu v nové síňce. Polekala se psa, který vběhl za Levinem, že až vykřikla, ale hned se zasmála svému leknutí, jakmile se dověděla, že pes jí nic neudělá. Rukou ve vykasaném rukávě ukázala Levinovi na dveře do světnice, znova se shýbla, takže schovala hezký obličej, a dál drhla podlahu.

„Budete chtít čaj?“ zeptala se.

„Ano, prosil bych.“

Parádní světnice byla velká, měli tu kachlová kamna a přístěnek. Pod svatými obrazy stál malovaný stůl, lavice a dvě židle. U vchodu byla almárka s nádobím. Okenice zavřené, mouchy skoro žádné a tak čisto, že Levin poručil Lasce, aby si lehla do kouta u dveří. Bál se, aby nezašlapala podlahu, protože celou cestu běžela a brouzdala se v kalužích. Levin si obhlédl světnici a šel pak dozadu na dvůr. Švarná mladice v galoších běžela před ním ke studni pro vodu, až se jí prázdná vědra na váhách houpala.

„Hezky zčerstva!“ vesele na ni zavolal starý a šel k Levinovi. „Jedete k Nikolaji Ivanoviči Svijažskému, milostpane? Taky se u nás občas staví,“ začal sdílně a opřel se o zábradlí na schůdkách.

Uprostřed starochova výkladu o jeho známosti se Svijažským vrata opět zaskřípala a do dvora vjeli oráči s rádly a bránami. Koně zapřažení do rádel a bran byli statní, dobře živení. Oráči zřejmě patřili do rodiny, dva byli mladí, měli kartounové haleny a čepice se štítkem, druzí dva byli najatí, ti zas měli haleny z konopného plátna. Jeden byl starý, druhý mladý chasník. Staroch odešel od schůdků, přistoupil ke koním a vypřahal je.

„Kde jste orali?“ zeptal se Levin.

„Proorávali brambory. Taky máme kus pole. Valacha nepouštěj, Fedote, dej ho ke žlabu a zapřáhnem jiného.“

„Táto, říkal jsem, ať vemou radlice, už je donesli?“ zeptal se velký statný chasník, patrně hospodářův syn.

„Tamhle je máš v saních,“ odpověděl starý. Svinul odepjaté opratě do kotouče a hodil je na zem. „Přichystej to, než se naobědvají.“

Švarná mladice šla do síňky, prohýbajíc se pod plnými vědry. Odněkud se vyrojily další ženské, mladé, hezké, středních let i staré, nehezké, s dětmi i bez dětí.

V komíně zahučel samovar. Čeledíni i hospodářovi synové opatřili koně a šli k obědu. Levin vyndal z vozu svůj proviant a pozval hospodáře na čaj.

„Už jsem měl,“ řekl starý zřejmě polichocen. „Leda abych neurazil.“

Při čaji se Levin dověděl celou historii staříkova hospodářství. Starý si před deseti lety propachtoval od statkářky sto dvacet děsjatin, loni je koupil, a ještě jich měl v pachtu od sousedního statkáře tři sta. Menší část pozemků, těch nejhorších, pronajímal a zhruba čtyřicet děsjatin obdělával sám se svou rodinou a dvěma najatými dělníky. Starý si stěžoval, že se mu nedaří. Ale Levin chápal, že si stěžuje jen pro formu a že hospodářství utěšeně vzkvétá. Kdyby se mu nedařilo, nebyl by koupil půdu po sto pěti rublech, neoženil by tři syny a synovce, nepořídil by si dvakrát po vyhoření nové stavení, a to pokaždé lepší než předchozí. Přes hospodářovy stesky bylo vidět, že si právem zakládá na své zámožnosti, že je pyšný na své syny, synovce, snachy, koně, krávy a zvlášť na to, že celé hospodářství prospívá. Z řeči Levin poznal, že starý není ani proti novotám. Sázel hodně brambor. Brambory, jak je Levin viděl cestou, mu už odkvétaly a nasazovaly plody, kdežto Levinovi teprve začínaly kvést. Brambořiště oral pluhem, vypůjčeným od statkáře. Pěstoval pšenici. Jistá maličkost, že totiž pleje pšenici a zadinou krmí koně, Levina zvlášť zaujala. Kolikrát už se díval, jak to skvělé krmivo přichází nazmar, a chtěl je dát sbírat, ale nikdy to nešlo. Ale tady u sedláka se to dělalo a nemohl si krmivo dost vynachválit.

„Co by taky ženské dělaly? Snesou žito na hromádky na cestu a vůz si pro to přijede.“

„My statkáři zas máme věčné potíže s dělníky,“ řekl Levin a podal hospodáři sklenici s čajem.

„Uctivě děkuju,“ ozval se hospodář. Vzal si sklenici, ale cukr nechtěl, ukázal na ohryzaný kousek, který mu zbyl. „Kdepak hospodařit s dělníky!“ řekl. „To by jeden přišel na mizinu. Vemte si třeba Svijažského, jaké má pozemky, jedna radost, ale taky si úrodu nemůžou moc pochvalovat. Nedohlídá se.“

„Ale ty si přece najímáš dělníky?“

„My jsme sedláci a všecko si mezi sebou spravíme. Když někdo neumí dělat, může jít. Zastanem to sami.“

„Tatínku, Finogen potřebuje kolomaz,“ řekla mladice, která vstoupila dovnitř.

„Tak je to, vzácný pane!“ řekl starý, vstal, dlouze se pokřižoval, poděkoval Levinovi a odešel.

Když šel Levin do kuchyně pro kočího, uviděl tam všecky mužské členy rodiny u stolu. Ženské je obsluhovaly vstoje. Mladý, statný hospodářův syn s ústy plnými kaše vyprávěl něco k smíchu a všichni se hlasitě smáli a zvlášť vesele hospodyňka v galoších, která mu přilévala polévku.

Dost možná, že příjemná tvář hospodyňky v galoších značně posílila dojem spořádanosti, kterým na Levina statek zapůsobil, ale byl to dojem tak silný, že se ho nemohl zbavit. A celou cestu od starého sedláka až k Svijažskému co chvíli vzpomínal na to hospodářství, jako by v tom dojmu bylo něco, co zasluhovalo zvláštní pozornosti.