XIV

Levin přijížděl v tom nejlepším rozmaru k domu, když zaslechl od hlavního vchodu rolničky.

Ano, někdo jede z nádraží, zrovna přijel moskevský vlak… Ale kdo by to mohl být? Co když je to bratr Nikolaj? Řekl přece: možná pojedu do lázní a možná přijedu k tobě. V první chvíli se Levin zalekl, bylo mu nemilé, že bratrova přítomnost naruší šťastnou jarní náladu. Ale zastyděl se za ten pocit, v duchu už rozevřel náruč a už se s pohnutím těšil a přál si nyní z duše, aby to byl bratr. Pobídl koně, a když minul akáty v aleji, viděl přijíždět trojspřežní povoznické saně ze stanice a v nich pána v kožichu. Kéž by to byl nějaký milý člověk, s kterým by se dalo pohovořit!

„Ale!“ radostně zvolal Levin, zvedaje obě ruce. „To je návštěva! To mám radost!“ volal, když poznal Oblonského.

Teď se najisto doví, jestli se vdala anebo kdy se bude vdávat…

A toho krásného jarního dne Levin najednou cítil, že vzpomínka ho už nebolí.

„Nečekal jsi mě, viď?“ řekl Stěpan Arkaďjič. když vylézal ze saní. Měl kousky bláta na nose, na tváři a obočí, ale veselím a zdravím jen sršel.

„Přijel jsem se na tebe podívat, to za prvé,“ řekl, objal Levina a políbil ho. „Za druhé si chci vyjít na sluky, ze třetí musím prodat les v Jergušově.“

„Výborně! A co říkáš tomu jaru? Jak jsi sem vůbec mohl dojet na saních?“

„Vozem je to ještě horší, Konstanine Dmitriči,“ ozval se známý vozka.

„Mám ohromnou radost, žes přijel,“ s upřímným, radostným dětským úsměvem řekl Levin.

Zavedl Oblonského do pokoje pro hosty, kam byly za ním doneseny jeho věci: vak, puška v pouzdře, taška na doutníky. Nechal ho, aby se umyl a převlékl, a šel zatím do kanceláře, kde si chtěl promluvit o orbě a o jeteli. Agafja, které vždy leželo na srdci dobré jméno domácnosti, ho v předsíni uvítala dotazy, co s obědem.

„Dělejte, jak uznáte za vhodné, hlavně aby to bylo co nejdřív,“ řekl jí a šel za správcem.

Když se vrátil, Stěpan Arkaďjič, umytý, načesaný a rozzářený v úsměvu, zrovna vycházel ze dveří a ubírali se společně nahoru.

„Jsem tak rád, že jsem se k tobě konečně dostal! Teď poznám, v čem vězí všechny ty tajuplné věci, které tu provádíš. Ale ne, vážně ti závidím. Takový dům a všecko tak skvělé! Taková slunná pohoda,“ řekl Stěpan Arkaďjič; zapomněl, že vždycky není jaro a jasné dny jako dnes. „A tvá hospodyně je báječná! Našinci by sice byla milejší rozkošná komorná v zástěrce, ale k tvému mnišskému životu a přísnému slohu se to vlastně hodí.“

Oblonskij sdělil příteli mnoho zajímavých novinek i zprávu pro Levina zvláště zajímavou, že totiž jeho bratr Sergej Ivanovič se chystá letos v létě k němu na venkov.

Ani slovem se nezmínil o Kitty a vůbec o Ščerbackých; jenom vyřídil pozdrav od ženy. Levin mu byl vděčný za jeho diskrétnost a měl z hosta velkou radost. Jako vždy se mu za celou tu dobu osamění nahromadila spousta myšlenek a pocitů, které nemohl sdělovat lidem ve svém okolí, a vyléval teď Stěpanovi Arkaďjiči srdce. Byla tu poetická radost zjara i hospodářské nezdary a plány, myšlenky i postřehy o knihách, které četl, a zejména hlavní myšlenka spisu, jehož základ, ačkoli si to Levin neuvědomoval, tvořila kritika všech dosavadních spisů z oboru zemědělství. Stěpan Arkaďjič, vždy milý a vše chápající z pouhých narážek, byl za této návštěvy zvlášť milý a Levin na něm zpozoroval i nový rys, projev úcty a jakési něhy, a to mu lichotilo.

Snažení Agafji a kuchaře, aby byl oběd zvlášť dobrý, mělo za následek jen to, že oba vyhladovělí přátelé, když zasedli k předkrmům, pojedli chleba s máslem, uzenou rybu a naložené hříbky, a pak ještě, že Levin poručil polévku bez pirožků, jimiž chtěl kuchař hosta obzvlášť překvapit. Ale třebaže byl Oblonskij zvyklý na jiné obědy, shledal všecko výtečným. Bylinný likér, chléb i máslo, a především uzená ryba i hříbky a polévka z mladých kopřiv, slepice na smetaně i bílé krymské víno – všecko bylo výtečné a úžasné.

„Ohromné, ohromné,“ řekl Stěpan Arkaďjič, když si po pečeni zapálil tlustou cigaretu. „Připadám si u tebe tak nějak, jako když jsem vystoupil z parníku, a po všem tom hluku a trmácení se octl na tichém břehu. Říkáš tedy, že máme zkoumat přímo dělnický živel a řídit se jím při volbě metod hospodaření. Víš přece, že v tom jsem laik. Ale myslím, že teorie a její uplatnění v praxi bude mít vliv i na dělníka.“

„Ano, jenže počkej: nemluvím o politické ekonomii, mám na mysli nauku o zemědělství. Ta musí být jako přírodní vědy a měla by si všímat daných jevů i dělníka s jeho ekonomickým, etnografickým…“

V té chvíli přišla Agafja se zavařeninou.

„No, Agafjo Michajlovno,“ řekl jí Stěpan Arkaďjič a políbil si konečky buclatých prstů, „ta vaše uzená ryba a ten likér, to je dobrota…! Ale neměli bychom se už pomalu chystat, Kosťo?“ dodal.

Levin pohlédl z okna, slunce klesalo za holé vrcholky lesních stromů. „Ano, nejvyšší čas,“ pravil. „Kuzmo, zapřáhni do kolesky!“ A už pádil dolů.

Stěpan Arkaďjič pak dole sám pečlivě stáhl plátěný povlak z lakovaného pouzdra, otevřel je a chystal si drahou pušku nového tvaru. Kuzma už tušil pěkné spropitné, a proto se od Stěpana Arkaďjiče ani nehnul a obouval mu ponožky i boty, což mu Oblonskij milerád dopřál.

„Kosťo, nařiď, kdyby přijel obchodník Rjabinin – vzkázal jsem mu, aby dnes přijel –, ať jde dál a počká…“

„Copak prodáváš les Rjabininovi?“

„Ano, ty ho znáš?“

„Jakpak ne. Měl jsem s ním co dělat ‚vyloženě a úplně‘.“ Oblonskij se rozesmál. „Vyloženě a úplně“ byly obchodníkovy oblíbené výrazy.

„Ano, mluví hrozně komicky. Copak, už víš, kam půjde pán?“ dodal a poplácal Lasku, která kňučela, vrtěla se kolem Levina a lízala mu ruku, boty i pušku.

Koleska už stála před domem, když vyšli ven.

„Dal jsem zapřáhnout, ačkoli to není daleko. Nebo že bychom šli pěšky?“

„Ne, radši pojedem,“ řekl Stěpan Arkaďjič a přistoupil ke kolesce. Nasedl, zabalil si nohy do tygří pokrývky a zapálil si doutník. „Jak to můžeš vydržet bez kouření? Doutník, to je ani ne tak rozkoš, jako spíš koruna a známka rozkoše. Tomuhle říkám život! Nádhera! Takhle bych chtěl žít!“

„A co ti brání?“ s úsměvem pravil Levin.

„Ba ne, tys šťastný člověk. Máš všecko, co máš rád. Miluješ koně – máš je –, psy – máš je –, lov – máš ho –, hospodářství – máš ho.“

„Snad proto, že se těším z toho, co mám, neželím toho, co nemám,“ řekl Levin a vzpomněl si přitom na Kitty.

Stěpan Arkaďjič pochopil, podíval se na něho, ale neřekl nic.

Levin byl Oblonskému vděčen, že svým obvyklým taktem postřehl, jak se bojí mluvit o Ščerbackých, a proto se o nich nezmiňoval. Ale teď už by se Levin rád dověděl vše, co ho tak trápilo, jenže se neodvážil začít.

„Povídej, jak se tobě vede,“ řekl. Napadlo ho, že to od něho není hezké, myslit jen na sebe.

Stěpanovi Arkaďjiči vesele zasvítily oči.

„Vždyť ty přece neuznáváš, že bychom mohli mít rádi housky, když máme svou dávku chleba, podle tebe je to hřích. A já zas ne­uznávám život bez lásky,“ vyložil si Levinovu otázku po svém. „Co se dá dělat, jiný už nebudu. A na mou věru, jiným to působí tak málo zla a mně tolik potěšení…“

„Copak, máš něco nového?“ zeptal se Levin.

„Mám, hochu! Víš, znáš typ ossianovských žen… žen, které se nám zjevují ve snách… Ty ženy existují ve skutečnosti… a jsou strašlivé. Víš, žena, to je takový objekt, který můžeš studovat, nevím jak, ale pokaždé tu bude něco úplně nového.“

„Pak je lépe nestudovat.“

„I ne. Nějaký matematik řekl, že rozkoš není v objevení pravdy, ale v hledání.“

Levin poslouchal mlčky a přes všechnu snahu se nedokázal vžít do přítelovy duše a pochopit jeho city a půvab studia takových žen.