XII

Ještě první dobu po návratu z Moskvy, kdy se Levin při každé vzpomínce na zahanbující odmrštění chvěl a červenal, ještě v té době si říkal: Zrovna tak jsem se červenal, chvěl se a považoval všecko za ztracené, když jsem dostal pětku z fyziky a musel jsem opakovat druhý ročník. Stejně tak jsem myslil, že jsem ztracen, když jsem sestře zbabral při, kterou mi svěřila. No a? Dnes po letech na to vzpomínám a divím se, že mě to mohlo trápit. Stejné to bude i s tímhle zármutkem. Uběhne nějaký čas a budu k tomu lhostejný.

Ale uběhly tři měsíce a ještě nebyl lhostejný a vzpomínka ho bolela stejně jako v prvních dnech. Nemohl se uklidnit, protože tak dlouho toužil po rodinném životě, cítil se pro něj tak zralý, a přece nebyl ženat a manželství bylo ještě méně na dosah než kdy jindy. Sám bolestně pociťoval, jako to cítili všichni v jeho okolí, že v jeho letech není dobře býti člověku samotnému. Pamatoval si, jak jednou před odjezdem do Moskvy řekl čeledínovi Nikolajovi, naivnímu chlapisku, s kterým rád rozprávěl: „Co tomu říkáš, Nikolaji, chci se ženit.“ A Nikolaj si pospíšil s odpovědí, jako by šlo o věc, o které nemůže být nejmenších pochyb: „Však už máte čas, Konstantine Dmitriči.“ Ale dnes mu byl sňatek vzdálenější než kdykoli jindy. Místo bylo obsazeno, a pokud si teď na tom místě představoval některou ze známých dívek, cítil, že by to bylo zhola nemožné. Nadto pociťoval mučivý stud při vzpomínce, jak byl odmítnut a jakou úlohu při tom hrál. I když si říkal, že jeho vina to není, ta vzpomínka stejně jako jiné, obdobné zahanbující vzpomínky ho rozechvívala a styděl se za ni. V minulosti se jako leckterý člověk dopustil špatností, kterých si byl vědom a pro které by ho mělo trápit svědomí. Ale vzpomínka na špatné činy ho zdaleka nesoužila tolik jako tyto nicotné, a přece zahanbující vzpomínky. Ty rány se nikdy nezacelily. A k těm vzpomínkám se dnes řadila prohra a to, v jakém světle se asi jevil ostatním tenkrát večer. Ale čas a práce konaly své dílo. Tíživé vzpomínky byly stále více zatlačovány nenápadnými, ale přitom významnými událostmi venkovského života. Každým týdnem vzpomínal na Kitty méně a méně. Netrpělivě očekával zprávu, že se vdala anebo se v nejbližších dnech vdává. Doufal, že taková zpráva ho dokonale vyléčí, jako když se vytrhne zub.

Mezitím nastalo jaro, krásné a náhlé, bez marného čekání a bez jarního šálení, jedno z těch vzácných jar, z kterých se vespolek radují rostliny, zvířata i lidé. To krásné jaro povzbudilo Levina ještě víc a posílilo ho v úmyslu odříci se celé minulosti a zařídit si bezpečně a nezávisle svůj osamělý život. Třebaže mnohé z plánů, s kterými se vrátil na venkov, ani nesplnil, přece to hlavní, to jest mravný život, zachoval. Nepociťoval stud, který ho obvykle soužil po každém pádu, a mohl se lidem směle dívat do očí. Ještě v únoru dostal od Marji Nikolajevny dopis. Psala, že zdravotní stav bratra Nikolaje se horší, ale že se nechce léčit, a proto jel Levin za bratrem do Moskvy a podařilo se mu ho přemluvit, aby se poradil s lékařem a jel do ciziny do lázní. Skvěle se mu podařilo přemluvit bratra, půjčit mu peníze na cestu a přitom ho nepopudit, takže v tom byl sám se sebou spokojen. Kromě hospodářství, které na jaře vyžadovalo zvláštní pozornost, a kromě četby začal Levin letos v zimě ještě spisovat práci o hospodářství, jehož základ spočíval v tom, že povaha zemědělského dělníka má být pojímána jako absolutní daná veličina, stejně jako podnebí a vlastnosti půdy, takže všechny teze zemědělské nauky mají být vyvozovány nejen z faktických údajů o půdě a podnebí, nýbrž z faktických údajů o půdě, podnebí a jistém neměnném charakteru zemědělského dělníka. Přes osamocení či právě pro ně měl tedy život vrchovatě naplněný a jen zřídka pociťoval neukojenou touhu sdělit myšlenky, které mu táhly hlavou, také někomu jinému než Agafje, ačkoli se často stávalo, že i s ní rokoval o fyzice, o teorii hospodářství a zejména o filozofii. Filozofie byla oblíbeným námětem Agafji Michajlovny.

Jaro se opozdilo. V posledních týdnech půstu bylo jasné mrazivé počasí. Ve dne byla na slunci obleva a v noci teplota klesala až na sedm stupňů. Sníh tak umrzl, že se jezdilo cesta necesta. Velikonoce byly pod sněhem. Pak najednou v Pondělí velikonoční zavál teplý vítr, přihnaly se mraky a tři dny a tři noci pršelo, jen se lilo, padal teplý déšť. Ve čtvrtek se vítr ztišil a snesla se hustá šedá mlha, zahalující tajemství přeměn, které se dály v přírodě. V mlze se spustily vody, rozpukly a hnuly se ledy, kalné zpěněné proudy běžely rychleji a zrovna před nedělní povodní navečer mlha spadla, mraky se rozprchly do beránků, vyčasilo se a nastalo pravé jaro. Zrána vyšlo prudké slunce, které brzo pohltilo ledové škraloupy, a všechen vlahý vzduch se zachvěl ve výparech oživlé půdy. Zazelenala se loňská tráva i vyrážející jehličky té letošní, nalily se pupence na kalinách, rybízu i lepkavých vonných břízách a na jívě, obsypané zlatými jehnědami, zabzučela první včela. Nad sametem osení a ojíněnými strnisky zatrylkovali neviditelní skřivánci, nad dolinami a bažinami, plnými neopadlé hnědé vody, zakníkaly čejky, ve výši prolétli jeřábi a husy zakejhaly jaru na pozdrav. Na pastvinách zabučel oblezlý dobytek, jen tu a tam ještě s nevyměněnou srstí, jehňata s křivýma nožkama se rozdováděla kolem bečících pelichajících matek, čiperní kluci se rozběhli po schnoucích pěšinách s otisky bosých nohou, na rybníce zabrebentily veselé hlasy ženských bílících plátno a sekery zabušily ve dvorech, kde si chlapi chystali pluhy a brány. Jaro už bylo tady.