IX

Anna šla s hlavou sklopenou a hrála si se střapci na kápi. Tvář měla ozářenou ostrým jasem, ale nebyl to jas veselý, spíše připomínal hrozivou zář požáru za temné noci. Jakmile spatřila muže, vztyčila hlavu a usmála se jako v polosnu.

„Ty ještě neležíš? Světe, div se!“ řekla. Shodila kápi, ale ani se nezastavila a šla dál do budoáru. „Už je pozdě, Alexeji Alexandroviči,“ ozvala se za dveřmi.

„Anno, musím s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ podivila se, vrátila se a pohlédla na něho. „Copak? O čem?“ zeptala se a sedla si. „Tak dobře, promluvíme si, když už to musí být. Ale radši bychom měli jít spát.“

Anna říkala, co jí slina na jazyk přinesla, a jak se tak poslouchala, sama se divila své schopnosti lhát. Jak prostá, přirozená byla její slova a jak pravděpodobné bylo, že se jí prostě chce spát! Měla pocit, že je obrněná neprostupným krunýřem lži. Cítila, že jakási neviditelná síla jí pomáhá a povzbuzuje ji.

„Anno, musím tě varovat,“ řekl.

„Varovat? A před čím?“

Tvářila se tak prostě, tak vesele, že kdo ji neznal, jako ji znal muž, nebyl by zpozoroval ani ve znění, ani ve smyslu jejích slov nic nepřirozeného. Ale on ji znal, věděl, jak si pokaždé všimla, kdykoli šel spát o pět minut později, a ptala se po příčině, věděl, že všechny své radosti, veselí i žaly mu hned sdělovala – a když teď zpozoroval, že Anna nechce vidět jeho duševní stav, že mu nechce říci o sobě ani slovo, znamenalo to pro něj mnoho. Viděl, že hlubiny její duše, které před ním kdysi bývaly vždy otevřeny, jsou mu teď uzavřeny. Nejen to, z jejího tónu poznal, že Anna ani není v rozpacích, ale zrovna jako by mu říkala: ano, jsou uzavřeny, a tak to musí být a bude nadále. Bylo mu teď jako člověku, který se vrátil domů a našel svůj dům zamčený. Ale snad se klíč ještě najde?

„Chci tě varovat,“ pravil tiše, „abys svou nerozvážností a lehkomyslností nezavdala podnět k lidským řečem. Tvůj dnešní nápadně živý rozhovor s hrabětem Vronským (pevně, klidně a zřetelně vyslovil to jméno) vzbudil pozornost.“

Mluvil a díval se na její rozesmáté oči, nyní pro něho tak nevyzpytatelné a děsivé, ale když mluvil, uvědomoval si veškerou bezúčelnost a prázdnotu svých slov.

„Tohle děláš vždycky,“ odpověděla, jako by mu vůbec nerozuměla a ze všeho, co řekl, schválně pochopila jen to poslední. „Jednou ti vadí, že jsem smutná, podruhé, že jsem veselá. Dobře jsem se bavila. To se tě nemile dotýká?“

Alexej Alexandrovič se zachvěl a zaklesl prsty do sebe, až mu zapraštělo v kloubech.

„Ach, prosím tě, přestaň s těma rukama, nesnáším to!“

„Anno, já tě nepoznávám,“ řekl Alexej Alexandrovič tiše, ale přemohl se a zdržel se obvyklého pohybu rukou.

„Ale co je vlastně?“ ozvala se s tím nejupřímnějším komickým údivem. „Co mi chceš?“

Alexej Alexandrovič chvilku mlčel a mnul si čelo a oči. Poznal, že místo aby provedl svůj úmysl, totiž varoval svou ženu před společenskou chybou, bezděčně se znepokojuje o to, co je věcí jejího svědomí, a potýká se s nějakou pomyslnou hradbou.

„Chci ti něco říci,“ pokračoval chladně a klidně, „a prosím tě, abys mě vyslechla. Jak víš, pokládám žárlivost za cit urážlivý a ponižující a nikdy bych se tím citem neřídil. Ale jsou určité zákony slušnosti, které nelze přestupovat beztrestně. Dnes bych si ani nevšiml, ale mám-li soudit z toho, jakým dojmem to působilo na společnost, tedy si všichni všimli, že ses nechovala a nepočínala sis docela tak, jak by bylo žádoucí.“

„Vůbec nechápu,“ řekla Anna a pokrčila rameny. Je mu to jedno, pomyslila si. Ale všimla si toho společnost a to ho znepokojuje. „Nejsi zdráv, Alexeji Alexandroviči,“ dodala, vstala a chtěla zmizet za dveřmi. Avšak Alexej Alexandrovič pokročil kupředu, jako by ji chtěl zadržet.

Vypadal nehezky, mračil se, takhle ho Anna ještě nikdy neviděla. Zůstala stát, zaklonila hlavu a hbitou rukou si začala vyndávat vlásničky.

„No prosím, čekám, co mi povíš,“ řekla klidně a posměšně. „A čekám dokonce se zájmem, protože bych ráda pochopila, oč jde.“ Mluvila a divila se svému přirozenému, klidnému, jistému tónu i volbě slov, kterých užívala.

„Nemám právo zabývat se dopodrobna tvými city a vůbec to pokládám za zbytečné, ba škodlivé,“ začal Alexej Alexandrovič. „Když se nimráme ve svých citech, často vyhrabeme něco, co by jinak zůstalo bez povšimnutí. Tvé city jsou věcí tvého svědomí. Ale mám závazek k tobě, k sobě i k bohu, a proto tě musím upozornit na tvé povinnosti. Naše životy jsou spojeny, a to ne lidmi, ale bohem. Ten svazek by mohl zpřetrhat jen zločin, a takový zločin mívá za následek těžký trest.“

„Nic nechápu. Ach bože, a zrovna se mi chce tak hrozně spát!“ řekla. Rychle si prohrabovala vlasy, aby našla zbylé vlásničky.

„Anno, prosím tě, nemluv tak,“ řekl mírně. „Snad se mýlím, ale věř mi, že všecko, co říkám, říkám zrovna tak pro sebe, jako pro tebe. Jsem tvůj muž a miluji tě.“

Na okamžik sklopila tvář a posměšná jiskřička v jejím zraku pohasla. Ale slovo „miluji“ ji zase pobouřilo. Že ji miluje? Copak je schopen milovat?

Kdyby nebyl slyšel, že existuje láska, nikdy by toho slova ani nepoužil. Nemá potuchy, co je láska.

„Na mou duši nechápu, Alexeji Alexandroviči,“ pravila. „Řekni mi přesně, co myslíš…“

„Dovol, nech mě domluvit. Miluji tě. Ale o sobě nechci mluvit. Především tu jde o našeho syna a o tebe. Opakuji, je docela možné, že se ti moje slova budou zdát úplně zbytečná a nemístná. Snad byla vyvolána tím, že se mýlím. V tom případě tě prosím za prominutí. Ale cítíš-li sama, že jsou třeba minimálně oprávněná, prosím tě, aby ses zamyslila, a jestli ti tvé srdce velí, aby ses mi svěřila…“

Alexej Alexandrovič ani nepozoroval, že říká něco zcela jiného, než co měl připraveno.

„Co bych ti svěřovala? A pak…,“ náhle řekla prudce a stěží se ubránila úsměvu, „opravdu bychom už měli jít spát.“

Alexej Alexandrovič vzdychl, neřekl už ani slovo a odebral se do ložnice.

Když vešla do ložnice, už ležel. Měl pevně sevřené rty a nedíval se na ni. Anna ulehla na své lůžko a každou chvíli čekala, že se s ní dá ještě jednou do řeči. Bála se toho a zároveň si to přála. Ale muž mlčel. Dlouho čekala bez hnutí, až na něho vůbec zapomněla. Myslila na jiného, viděla ho před sebou a cítila, jak jí srdce při té myšlence překypuje vzrušením a hříšnou radostí. Vtom uslyšela pravidelné, klidné hvízdání nosem. Alexej Alexandrovič se v první chvíli asi polekal toho hvízdotu a zarazil se. Ale po dvojím vydechnutí se hvízdání ozvalo znova, klidně a pravidelně.

„Pozdě, už je pozdě,“ zašeptala s úsměvem. Dlouho ležela nehybně, s otevřenýma očima, a zdálo se jí, že sama vidí ve tmě jejich lesk.