XXXII

Levin to už dávno postřehl: jste-li před některými lidmi nesví pro jejich přílišnou povolnost a poníženost, pak je přímo nesnesitelné, když jsou příliš nároční a hašteřiví. Levin tušil, že tak nějak to dopadne i s bratrem. A Nikolaj opravdu se svou mírností dlouho nevydržel. Už příští ráno byl podrážděný a zuřivě útočil na bratra, kterého se dotýkal na nejcitlivějších místech.

Levin si připadal provinile a nemohl to napravit. Cítil, kdyby se oba nepřetvařovali, ale mluvili, jak se říká, od srdce, totiž to, co si oba myslí a jak cítí, že by se jenom podívali jeden druhému do očí a Konstantin by říkal jenom „umřeš, umřeš, umřeš“, zatímco Nikolaj by odpovídal pouze „vím, že umřu, ale bojím se, bojím“. A nic jiného by neříkali, kdyby mluvili od srdce. Ale takto se nedalo žít, a proto se Konstantin pokoušel o věc, o kterou se pokoušel celý život, ale která se mu nedařila, zatímco mnoha lidem (jak pozoroval) se dařila znamenitě, o věc, bez které se nedá žít: pokoušel se mluvit něco jiného, než co si myslil, a ustavičně cítil, že to zní falešně, že bratr ho při tom přistihuje a zlobí se proto.

Třetího dne vyzval Nikolaj bratra, aby mu znova vyložil svůj plán, a nejenže jej začal odsuzovat, ale schválně jej zaměňoval s komunismem.

„Jenom jsi převzal cizí myšlenku, ale znetvořil jsi ji a chtěl bys ji aplikovat na něco, na co se aplikovat nedá.“

„Ale vždyť ti říkám, že to s tím nemá nic společného. Oni ne­uznávají oprávněnost soukromého vlastnictví, kapitálu, dědictví, kdežto já ten základní stimul neodmítám (Levinovi bylo samotnému odporné, že užívá takových slov, ale od té doby, co se oddal své práci, bezděčně začal stále častěji a častěji užívat cizích slov) a chci pouze regulaci práce.“

„To je ono, převzal jsi cizí myšlenku, oklestil jsi z ní všecko, v čem záleží její síla, a teď bys mě chtěl přesvědčit, že je to něco nového,“ řekl Nikolaj a zlostně škubal krkem.

„Ale moje myšlenka nemá nic společného…“

„U nich,“ řekl Nikolaj Levin se zlobným zábleskem v očích a s ironickým úsměvem, „u nich najdeme alespoň půvab, abych tak řekl geometrický – půvab jasnosti, nepochybnosti. Možná že je to utopie. Ale připusťme, že lze z celé minulosti udělat tabulam rasam¹. Není-li vlastnictví, není-li rodiny, pak i práce vypadá jinak. Ale v tvé myšlence není nic…“

„Proč to směšuješ? Nikdy jsem nebyl komunista.“

„Ale já jsem byl a shledávám, že je to předčasné, ale rozumné a že to má budoucnost, stejně jako křesťanství v prvních stoletích!“

„Jenom se domnívám, že k pracovní síle musíme přistupovat z přírodovědeckého hlediska, totiž prostudovat ji, poznat její vlastnosti a…“

„Ale to je naprosto zbytečné. Ta síla si sama nalézá podle stupně svého vývoje určitý způsob činnosti. Všude byli otroci, potom pachtýři. A my máme práci za polovic sklizně, máme pacht, máme nádenickou práci – co tedy chceš?“

Levin se při těch slovech náhle rozhorlil, protože se v skrytu duše obával, že je to pravda – že vskutku chce balancovat mezi komunismem a určitými formami a že je to sotva možné.

„Chci způsob, jak pracovat produktivně, pro mne i pro dělníka. Chci zřídit…,“ začal zprudka.

„Nic nechceš zřídit. Prostě, jako jsi to dělal celý život, chceš být originální, chceš ukázat, že nevykořisťuješ rolníky jen tak, ale s ideou.“

„Když si to myslíš, nech mě být!“ odpověděl Levin. Cítil, že se mu sval v levé tváři nezadržitelně škube.

„Nikdy jsi neměl ani nemáš žádné přesvědčení a jenom chceš hovět své samolibosti.“

„No dobře, dobře, nech mě být!“

„Taky že nechám! Už jsem to měl dávno udělat a táhni ke všem čertům! A moc lituju, že jsem vůbec přijel!“

Levin se potom snažil bratra uklidnit, ale Nikolaj nechtěl nic slyšet, říkal, že bude mnohem lépe, když se rozejdou, a Konstantin viděl, že bratrovi se prostě stal život nesnesitelným.

Nikolaj už se doopravdy chystal k odjezdu, když k němu Konstantin zase přišel a s přemáháním ho prosil za odpuštění, urazil-li ho nějak.

„Jaká velkomyslnost!“ řekl Nikolaj a usmál se. „Chceš-li být mermomocí spravedlivý, mohu ti dopřát to potěšení. Jsi v právu, ale já přece pojedu!“

Až krátce před odjezdem se s ním Nikolaj políbil, náhle se na něho nějak podivně vážně podíval a řekl:

„Jenom na mě nevzpomínej ve zlém, Kosťo!“ A hlas se mu chvěl.

Byla to jediná slova, řečená upřímně. Levin pochopil, že těmi slovy je míněno: „Vidíš a víš, že je to se mnou špatné a možná už se neuvidíme.“ Levin to pochopil a z očí mu vytryskly slzy. Políbil bratra ještě jednou, ale nic mu nemohl a nedokázal říci.

Třetí den po bratrově odjezdu i Levin odjížděl do ciziny. Ve vlaku se setkal se Ščerbackým, bratránkem Kitty, a velice ho překvapil svou zasmušilostí.

„Co je ti?“ ptal se ho Ščerbackij.

„Ale nic, jen tak. Svět mě netěší.“

„Jak to? Nech ty Mylhúzy být a pojeď se mnou do Paříže. Uvidíš, jak je tam veselo!“

„Ne, to už není pro mne. Já abych pomýšlel na smrt.“

„To jsou mi věci!“ se smíchem řekl Ščerbackij. „Já chci teprve začínat.“

„Také jsem si to donedávna myslil, ale teď vím, že brzo umřu.“ Levin říkal, co si v poslední době opravdu myslil. Ve všem spatřoval jen smrt anebo její blízkost. Ale dílo, do kterého se pustil, ho upoutávalo tím víc. Vždyť musel nějak dožívat život, dokud smrt nepřišla. Vše bylo zahaleno v tmách, ale v těch tmách cítil, že jedinou vedoucí nití je jeho práce, a proto se jí chopil posledními silami a držel se jí.