XXXIV

Kníže Ščerbackij nedokončil léčebnou kúru, jel z Karlových Varů do Badenu a Kissingenu za známými Rusy, aby se – jak říkal – nalokal ruského ovzduší, a pak už se vrátil k rodině.

Manželé měli na život v cizině názory zcela protichůdné. Kněžna považovala všecko za skvělé a přes své význačné postavení v ruské společnosti dělala ze sebe v cizině evropskou dámu, kterou nebyla, neboť byla ruská paní každým coulem, a tak hrála, což jí bylo trošku trapné. Kníže naopak považoval v cizině všecko za špatné, evropský způsob života nesl nelibě, přidržoval se svých ruských zvyků a schválně se hleděl projevovat v cizině jako Evropan ještě méně, než jím byl ve skutečnosti.

Kníže se vrátil zhublý, s váčky pod očima, ale v nejlepším rozmaru. Jeho veselý rozmar se ještě zlepšil, když viděl, že Kitty se docela zotavila. Zvěst o jejím přátelství s paní Stahlovou a s Váreňkou i kněžnino pozorování, že se s Kitty stala jakási změna, obojí knížete rozrušilo a vzbudilo v něm obvyklou žárlivost na cosi, co mu dceru může odcizit, a trochu strach, aby neunikla jeho vlivu do jakýchsi sfér pro něho nedosažitelných. Ale nemilé zvěsti utonuly v moři dobromyslnosti a veselí, kterým se vyznačoval vždy a které zvlášť vzrostlo po léčbě v Karlových Varech.

Nazítří po příjezdu šel kníže ve svém dlouhém svrchníku, se svými ruskými vráskami a odulými tvářemi podepřenými škrobeným límečkem v nejveselejším rozmaru s dcerou na promenádu.

Bylo nádherné jitro. Úpravné domy vesele vyhlížely ze zahrádek, německé služky, baculaté z piva, s červenými tvářemi a s červenýma rukama se vesele činily a slunko svítilo, až se srdce smálo. Ale jak se blížili k pramenům, stále častěji potkávali pacienty, a ti se v obvyklém, spořádaném německém životním prostředí zdáli ještě žalostnější. Kitty už ten protiklad nezarážel. Jasné slunce, veselý svit pestrého kvítí, zvuky hudby, vše jí bylo přirozeným rámcem pro všechny známé tváře a změny k horšímu či k lepšímu, které sledovala. Ale knížeti se jas a svit červencového jitra i orchestr, který vyhrával veselý moderní valčík, a zvlášť ty podsadité služky, všecko se mu jevilo jako nemožnost a zrůdnost vedle těch unylých, ploužících se mrtvol, shromážděných ze všech končin Evropy.

Přestože se pyšnil a skoro omládl, když se vedl s milovanou dcerou, byl teď nějak nesvůj a skoro se styděl za svůj pevný krok, za své silné, tukem obalené údy. Bylo mu skoro jako člověku, který se octl bez šatů ve společnosti.

„Představ mě svým novým přátelům, představ mě jim,“ říkal dceři a svíral jí loktem ruku. „Dokonce jsem si oblíbil ten tvůj ošklivý Soden za to, že tě tak uzdravil. Jenom to tady máte smutné, moc smutné. Kdo je to?“

Kitty mu jmenovala známé i neznámé osoby, které potkávali. Přímo u vchodu do parku potkali slepou m-me Bertheovou s průvodkyní a kníže byl potěšen, když se stará Francouzka zatvářila dojatě, jakmile uslyšela Kittin hlas. Ihned se s přepjatou francouzskou zdvořilostí dala do řeči, velebila knížete, že má tak hodnou dceru, do očí vynášela Kitty až do nebes a říkala jí poklad, skvost a anděl útěchy.

„No, tak je druhý anděl,“ pravil kníže s úsměvem. „Ona říká anděl číslo jedna m-lle Váreňce.“

„Och! M-lle Váreňka, to je opravdový anděl, allez¹,“ přitakala m-me Bertheová.

V ochoze potkali Váreňku. Šla rychle proti nim a nesla elegantní červenou kabelku.

„Vidíte, přijel mi tatínek,“ řekla jí Kitty.

Váreňka prostě a přirozeně, jako dělala všecko, udělala jakýsi pohyb, cosi mezi úklonou a pukrletem, a hned se s knížetem rozhovořila, jako mluvila se všemi, nenuceně a prostě.

„To víte, už vás znám, velice dobře vás znám,“ pravil kníže s úsměvem, z kterého Kitty radostně zjistila, že se její družka otci zalíbila. „Kam máte tak naspěch?“

„Mamá je tady,“ pravila Váreňka ke Kitty. „Celou noc nespala a lékař jí doporučil, aby si vyjela ven. Nesu jí ruční práci.“

„Tak tohle je anděl číslo jedna!“ řekl kníže, když Váreňka odešla.

Kitty viděla, že má chuť trošku si Váreňku dobrat, ale že to naprosto nedokáže, protože se mu Váreňka líbí.

„Tak to uvidíme všecky tvoje přátele,“ dodal, „i madame Stahlovou, pokud se jí uráčí mě poznat.“

„Copak ty se s ní znáš, tati?“ zeptala se Kitty ustrašeně, neboť zpozorovala, jak otci při zmínce o madame Stahlové vzplanulo v očích výsměšné světýlko.

„Znal jsem se trošku s jejím mužem a s ní, ještě než se dala k pie-tistům.“

„Kdo to jsou pietisté, tatínku?“ otázala se Kitty už poděšena, že to, čeho si na paní Stahlové tak hluboce váží, má svůj název.

„Ani sám pořádně nevím. Jenom vím, že za všecko děkuje pánubohu, za každé neštěstí, děkuje pánubohu i za to, že jí umřel muž. No, a vypadá to směšně, protože špatně žili.“

„Kdo to je? Takový ubohý zjev!“ zeptal se, když zpozoroval na lavičce menšího pacienta v hnědém kabátě a bílých kalhotách, které mu dělaly podivné faldy na vyzáblých, kostnatých nohou.

Muž pozvedl slaměný klobouk nad řídkými kadeřavými vlasy a odhalil vysoké, chorobně zarudlé, otlačené čelo.

„To je Petrov, malíř,“ odpověděla Kitty a začervenala se. „A tohle je jeho paní,“ dodala ukazujíc na Annu Pavlovnu, jež zrovna ve chvíli, kdy se blížili, šla jako naschvál pro děcko, které uteklo na pěšinu.

„Vypadá tak uboze a přitom tak mile!“ řekl kníže. „Proč jsi k němu nešla? Nechtěl ti něco říci?“

„No, tak půjdem,“ řekla Kitty a plna odhodlání se otočila. „Jak se vám dnes daří?“ ptala se Petrova.

Petrov vstal opíraje se o hůl a nesměle pohlédl na knížete.

„To je má dcera,“ pravil kníže. „Dovolte, abych se představil.“

Malíř se uklonil a usmál se, až se mu bílé zuby podivně zablýskly.

„Včera jsme vás čekali, slečno,“ řekl Kitty.

Při těch slovech zavrávoral a opakoval ten pohyb, aby naznačil, že to bylo úmyslně.

„Chtěla jsem přijít, ale Váreňka říkala, že Anna Pavlovna vzkazuje, že nikam nepojedete.“

„Jak to, že ne?“ řekl Petrov celý rudý, a hned se rozkašlal. Ohlížel se po ženě. „Aneto, Aneto!“ pronesl hlasitě a na tenkém bílém krku se mu napjaly tlusté žíly jako provazy.

Anna Pavlovna přišla k nim.

„Jak jsi mohla vzkázat slečně, že nikam nejedem?“ zasípěl podrážděně, hlas už mu vypověděl.

„Dobrý den, slečno!“ pravila Anna Pavlovna se strojeným úsměvem, tolik vzdáleným tomu, jak jednala kdysi. „Velice mě těší,“ oslovila knížete. „Vaše Jasnost už byla netrpělivě očekávána.“

„Jak jsi mohla slečně vzkázat, že nikam nejedem?“ zasípěl malíř ještě jednou a ještě zlostněji, neboť ho zřejmě popouzelo, že hlas mu vypovídá a že nemůže dodat své řeči patřičného důrazu, jak by chtěl.

„Ach bože můj! Myslela jsem, že nepojedeni,“ odpověděla žena mrzutě.

„Jak to, když…“ Rozkašlal se a mávl rukou.

Kníže se poroučel a odcházeli s dcerou pryč.

„Och!“ vzdychl těžce. „Chudáci!“

„Ano, tatínku,“ ozvala se Kitty. „Ale musíš vědět, že mají tři děti, žádné služebnictvo a skoro žádné prostředky. On něco dostává z Akademie,“ vykládala živě, aby v sobě utlumila rozčilení, které se jí zmocnilo z podivné změny v chování Anny Pavlovny.

„A tamhle je madame Stahlová.“ Kitty ukázala na pojízdné křeslo, v kterém cosi leželo pod slunečníkem, obloženo polštáři, a na sobě mělo cosi šedého a bleděmodrého.

Byla to paní Stahlová. Za ní stál zasmušilý, statný německý sluha, který ji vozil. Vedle ní stál světlovlasý švédský hrabě, kterého Kitty znala podle jména. Několik pacientů okounělo poblíž křesla, dívali se na tuto dámu jako na nějaký div.

Kníže pokročil blíž. A Kitty rázem zahlédla v jeho očích posměšné světýlko, které ji přivádělo do rozpaků. Přistoupil k madame Stahlové a promluvil na ni onou výtečnou francouzštinou, kterou dnes mluví už tak málo lidí, nesmírně uctivě a roztomile.

„Nevím, zda si na mne vzpomínáte, ale musím se k vám přihlásit, abych vám mohl poděkovat, že jste tak laskavá k mé dceři,“ pravil. Smeknutý klobouk si nechal v ruce.

„Jeho Jasnost kníže Alexandr Ščerbackij,“ pravila madame Stahlová, upírajíc na něho nebeské zraky, v kterých Kitty postřehla nelibost. „Velmi mě těší. Tolik jsem si oblíbila vaši slečnu dceru.“

„Zdraví vás pořád zlobí?“

„Ale už jsem si zvykla,“ řekla madame Stahlová a seznámila knížete se švédským hrabětem.

„Ale vy jste se velice málo změnila,“ řekl jí kníže. „Neměl jsem tu čest vás vidět asi deset nebo jedenáct let.“

„Ano, bůh na nás sesílá kříž a dává nám sílu, abychom jej unesli. Člověk se začasté diví, nač se ten život tak vleče… Z druhé strany!“ mrzutě okřikla Váreňku, která jí balila nohy do plédu jinak, než paní Stahlové vyhovovalo.

„Snad proto, abychom konali dobré skutky,“ pravil kníže a oči mu jen hrály.

„K tomu nejsme povoláni, abychom to posuzovali,“ řekla paní Stahlová, když zpozorovala ten odstín v jeho výrazu. „Tu knihu mi tedy pošlete, milý hrabě? Srdečné díky,“ obrátila se k mladému Švédovi.

„Á, pan plukovník!“ zvolal kníže, když zahlédl moskevského známého, stojícího poblíž. Uklonil se paní Stahlové a odcházel s dcerou a s moskevským plukovníkem, který se k nim připojil.

„Tohle má být naše šlechta, Jasnosti!“ rádoby posměšně řekl plukovník, ježto měl paní Stahlové za zlé, že nebyli představeni.

„Pořád stejná,“ ozval se kníže.

„A vy jste ji, Jasnosti, znal, ještě než ochuravěla, totiž než ulehla?“

„Ano. Pamatuju se, jak ulehla.“

„Prý už deset roků nevstává.“

„Nevstává, protože je kratinožka. Má nemožnou postavu.“

„Tatínku, to snad ne!“ zvolala Kitty.

„Zlí jazykové to tvrdí, miláčku. Ale tvoje Váreňka si užije,“ dodal. „Och tyhle nemocné milostpaničky!“

„Ba ne, tati!“ zaníceně odporovala Kitty. „Váreňka ji zbožňuje. A pak, ona koná tolik dobra! Zeptej se koho chceš! Ji a Aline Stahlovou znají všichni.“

„Možná,“ řekl a stiskl jí loktem ruku. „Ale lepší je, když se dobro koná tak, že se můžeš zeptat koho chceš, a žádný o tom neví.“

Kitty se odmlčela, ale nebylo to proto, že by neměla co říci; nechtěla však ani otci vyjevit své tajné myšlenky. Ale podivná věc, přestože byla tak odhodlána nepodrobit se otcovu názoru, nepovolit mu přístup do své svatyně, cítila náhle, že božská podoba madame Stahlové, kterou celý měsíc nosila v srdci, nenávratně zmizela, jako mizí figura, složená z pohozených šatů, sotvaže pochopíme, jak ty šaty leží. Zbyla jen žena s krátkýma nohama, která leží, protože má nemožnou postavu, a šikanuje trpělivou Váreňku za to, že ji špatně přikrývá plédem. A žádné úsilí fantazie už nemohlo vzkřísit dřívější madame Stahlovou.