XXXV

Kníže nakazil svou veselou náladou členy rodiny a známé, ba německého pana domácího, u kterého Ščerbackých bydlili.

Když se s Kitty vrátil z promenády, pozval na kávu plukovníka, Marii Jevgenijevnu i Váreňku, pak dal vynést stůl a křesla do zahrady pod kaštan a prostřít tam k svačině. Pan domácí i sluhové oživli jeho veselím. Znali jeho štědrost a za malou půlhodinku se churavý hamburský lékař, bydlící nahoře, závistivě díval na tu veselou ruskou společnost zdravých lidí, shromážděnou pod kaštanem. V zeleném loubí, házejícím chvějivé kruhovité stíny, u stolu pokrytého bílým ubrusem a plného konvic, chleba, másla, sýrů a studené zvěřiny, seděla paní kněžna v čepečku s fialovými stuhami a rozdávala šálky a chlebíčky. Na druhém konci seděl kníže, důkladně si popřával a hlasitě a vesele vykládal. Rozložil vedle sebe nákupy, vyřezávané truhličky, hračky a všelijaké nožíky na papír, kterých nakoupil celou haldu ve všech lázních, a rozdával je všem i služce Lieschen a panu domácímu, s kterým žertoval svou komickou chatrnou němčinou a ujišťoval ho, že Kitty neuzdravily léčivé prameny, nýbrž jeho znamenitá strava, zejména polévka ze sušených švestek. Kněžna si muže dobírala pro jeho ruské zvyky, ale byla tak rozjařená a veselá, jako nebyla za celý lázeňský pobyt. Plukovník se jako vždy usmíval vtipům, které dělal kníže, ale v názoru na Evropu, kterou podle vlastního domnění pilně studoval, byl při kněžně. Dobrácká Marie Jevgenijevna se prohýbala smíchy, kdykoli kníže řekl něco komického, a Váreňka, což Kitty ještě nikdy nezažila, přímo umdlévala tichým, ale nakažlivým smíchem.

To vše Kitty bavilo, ale klidná být nemohla. Nemohla rozřešit otázku, kterou jí bezděčně dal otec svým veselým názorem na její přátele a na život, který si tolik zamilovala. K otázce se přidružila i změna v jejím vztahu k Petrovovým, jež se dnes tak nápadně a nemile projevila. Všem bylo veselo, ale Kitty nemohla být veselá a to ji trápilo ještě víc. Bylo jí asi jako v dětství, když bývala za trest zavřena do svého pokoje a odtamtud poslouchala, jak se sestry vesele smějí.

„K čemu jsi nakoupil takovou spoustu, no řekni!“ pravila kněžna s úsměvem, podávajíc muži šálek kávy.

„Člověk si vyjde na procházku, přijde ke krámku a už ho pobízejí: Erlaucht, Excellenz, Durchlaucht.¹ A jak slyším Durchlaucht, to se ví, už neodolám a deset tolarů je pryč.“

„To všecko jenom z dlouhé chvíle,“ řekla kněžna.

„To se ví, že z dlouhé chvíle. Je mi taková dlouhá chvíle, milá zlatá, že bych se ukousal.“

„Jak může být Vaší Jasnosti dlouhá chvíle? V Německu je teď tolik zajímavostí,“ namítla Marie Jevgenijevna.

„Ale já už všecky zajímavosti znám. Polévku ze švestek znám, klobásy s hrachem taky. Znám všecko.“

„Ne, ale říkejte, co chcete, Jasnosti, mají tu zajímavé instituce…,“ řekl plukovník.

„Ale co je na nich zajímavého? Jsou všichni spokojení, i když to nestojí za zlámanou grešli. Na všecky vyzráli. No, ale proč bych měl já být spokojen? Na nikoho jsem nevyzrál, jenom abych se sám zouval a ještě abych jim sám strkal boty za dveře. Ráno vstávat, honem honem oblékat a do salónu pít mizerný čaj. Doma, to je jiná! Člověk se klidně probudí, trošku si zanadává a zabručí, pak se pořádně probere, všecko si rozmyslí, nemá nikam naspěch.“

„Ale čas jsou peníze, na to Vaše Jasnost zapomněla,“ řekl plukovník.

„Jak kdy! Jednou byste dal celý měsíc za šesták a jindy je půlhodina k nezaplacení. Nemám pravdu, Kátěnko? Co jsi taková mrzutá?“

„Nejsem.“

„Kampak spěcháte? Nechoďte ještě,“ obrátil se k Váreňce.

„Musím domů,“ řekla Váreňka. Vstala a zvonivě se rozesmála. Když se utišila, rozloučila se a šla si do stavení pro klobouk. Kitty šla za ní. I Váreňka se jí teď jevila jinak. Nebyla horší, avšak byla jiná, než jak si ji představovala dříve.

„Ach, už dávno jsem se tak nenasmála!“ řekla Váreňka a už si brala slunečník a kabelku. „Máte roztomilého tatínka!“

Kitty mlčela.

„Kdy se uvidíme?“ tázala se Váreňka.

„Mamá se chtěla podívat k Petrovovým. Budete tam taky?“ zkoušela Kitty Váreňku.

„Ano. Mají odjet, tak jsem jim slíbila, že jim pomůžu balit.“

„To přijdu taky.“

„Ne, co byste tam dělala?“

„Proč? Proč? Proč?“ vyhrkla Kitty, oči doširoka rozevřené, a chytila se Váreňčina slunečníku, aby jí neutekla. „Ne, počkejte, proč?“

„Tak. Přijel vám pan otec, a pak, oni se před vámi necítí dost volně.“

„Ne, řekněte mi, proč nechcete, abych chodila často k Petrovovým? Viďte, že si to nepřejete? Proč?“

„To jsem neřekla,“ pravila Váreňka klidně.

„Ne, prosím vás, povězte mi to!“

„Mám vám říct všecko?“

„Ano, všecko, všecko!“ přitakala Kitty.

„Ale není na tom nic tak mimořádného, jenomže Michail Alexejevič (tak se malíř jmenoval) chtěl původně odjet dřív, a teď se mu nechce odtud,“ řekla Váreňka s úsměvem.

„Tak dál, dál!“ hartusila Kitty a mračila se na Váreňku.

„No a nevím proč, ale Anna Pavlovna řekla, že prý se mu odtud nechce proto, že jste tu vy. Jistě to bylo nemístné, ale oni se kvůli tomu, kvůli vám pohádali. Víte sama, jak jsou tihle pacienti nervózní.“

Kitty se mračila stále víc a mlčela a Váreňka mluvila sama, jen aby ji uchlácholila a uklidnila; viděla, že dojde k výbuchu, nevěděla čeho – zda pláče, nebo slov.

„Proto byste tam raději neměla chodit… A víte, nezlobte se…“

„Dobře mi tak, dobře mi tak!“ vychrlila ze sebe Kitty a vytrhla Váreňce slunečník. Ani se nepodívala přítelkyni do očí.

Váreňka se stěží ubránila úsměvu, když viděla dětinský hněv své přítelkyně, ale nechtěla ji urazit.

„Jak to, dobře? Nerozumím,“ pravila.

„Dobře mi tak, protože to všecko bylo pokrytectví, protože je to všecko strojené a nejde to od srdce. Co mi bylo po cizím člověku? A tak jsem nakonec zavdala podnět k hádce a dopadá to tak, že jsem dělala něco, oč se mě žádný neprosil. Protože je to samé pokrytectví! Pokrytectví, nic než pokrytectví!“

„Ale proč byste byla pokrytecká?“ tiše řekla Váreňka.

„Bože, taková hloupost, něco tak ohavného! Co jsem z toho měla… Všecko je to pokrytectví!“ opakovala a rozevírala a zavírala slunečník.

„Ale proč vlastně?“

„Aby se člověk dělal lepší před lidmi i před sebou a před bohem, aby všecky oklamal. Ne, teď už se k tomu nepropůjčím! Ať jsem radši špatná, ale aspoň nebudu lhářka ani podvodnice!“

„Ale kdo je podvodnice?“ řekla Váreňka vyčítavě. „Říkáte to, jako když…“

Ale Kitty měla svůj záchvat prchlivosti. Nedala jí domluvit.

„Já nemluvím o vás, o vás vůbec ne. Vy jste dokonalá. Ano, ano, vím, že jste vtělená dokonalost. Ale co se dá dělat, když já jsem špatná? Nic by se nebylo stalo, kdybych nebyla špatná. Tak ať jsem špatná, ale nebudu pokrytecká. Co je mi po Anně Pavlovně? Ať si žijí, jak chtějí, a já si taky budu žít, jak chci. Nemohu být jiná… A to všecko není to pravé, není to ono!“

„Ale co?“ v údivu řekla Váreňka.

„Všecko. Nemohu žít jinak, než jak mi káže srdce, ale vy žijete podle pravidel. Zamilovala jsem si vás docela prostě, ale vy mě asi jenom proto, abyste mě spasila, abyste mě mohla poučit!“

„Křivdíte mi.“

„Ale já nikoho nemyslím, mluvím jenom o sobě.“

„Kitty!“ ozval se matčin hlas. „Pojď sem, pojď ukázat papá, jaké máš korálky.“

Kitty s hrdou tváří, aniž se s přítelkyní udobřila, vzala ze stolu krabičku s korály a šla k matce.

„Co je ti, že jsi taková červená?“ řekli jí oba rodiče zároveň.

„Nic,“ odpověděla, „hned přijdu.“ A běžela zpátky.

Ona je ještě tady, pomyslila si. Co jí řekne, bože, bože! Co to udělala, co říkala! Proč jí ublížila? Co má dělat? Co jí řekne?

Kitty zůstala stát u dveří.

Váreňka seděla v klobouku a se slunečníkem v ruce u stolu a prohlížela si pero, které Kitty zlomila. Vztyčila hlavu.

„Váreňko, odpusťte, odpusťte mi!“ zašeptala Kitty. „Nevím, co jsem mluvila. Já…“

„Nechtěla jsem vás zarmoutit, věřte mi,“ pravila Váreňka s úsměvem.

Příměří bylo uzavřeno. Ale s otcovým příjezdem se pro Kitty změnil celý svět, v kterém žila dosud. Nezřekla se všeho, co poznala, pochopila však, že klamala sama sebe, když se domnívala, že může být tím, čím chtěla být… Nějak procitla; uvědomila si plně, jak je těžké bez pokrytectví a bez chlubivosti se udržet na výši, ke které se chtěla povznést; kromě toho si uvědomila všechnu tíhu toho světa zármutku, nemocí, umírajících, světa, v kterém žila; úsilí, jež musela vynaložit, aby to vše měla ráda, bylo jí teď mukou, a chtěla se co nejdříve dostat na čerstvý vzduch, do Ruska, do Jergušova, kam – jak věděla z dopisu – už přijela sestra Dolly s dětmi.

Ale její láska k Váreňce neochabla. Při loučení ji Kitty snažně prosila, aby přijela k nim do Ruska.

„Přijedu, až se vdáte,“ řekla Váreňka.

„Já se nikdy nevdám.“

„Tak to nikdy nepřijedu.“

„No tak se vdám jenom proto. Ale nezapomeňte, co jste slíbila!“ řekla Kitty.

Lékařova předpověď se splnila. Kitty se vrátila domů do Ruska uzdravena. Nebyla už tak bezstarostná a veselá jako dříve, ale byla klidná. Moskevské trápení se stalo vzpomínkou.