XXIV

Noc, kterou Levin strávil v kopce sena, nezůstala pro něho bez následků. Hospodářství se mu zprotivilo a pozbylo pro něho veškeré zajímavosti. Přes znamenitou sklizeň nikdy neměl, či alespoň nikdy se mu nezdálo, že by měl tolik nezdarů a tolik neshod s rolníky jako letos, a příčinu nezdarů i té nevraživosti teď dokonale chápal. Rozkoš, kterou zažil v práci, nastalé sblížení s rolníky, závist, kterou pociťoval k nim a k jejich životu, touha vpravit se do toho života, touha, která už nebyla té noci blouzněním, ale záměrem, o jehož podrobnostech uvažoval – to vše natolik změnilo jeho názor na zavedené hospodářství, že už v něm nemohl nalézt někdejší půvab a nemohl zůstat slepý k svému nepěknému vztahu k rolníkům, který byl základem všeho podnikání. Stáda zušlechtěných krav, stejných jako Pávička, všechny pohnojené a pluhem zorané pozemky, devět stejných dílů osázených vrbovím, devadesát děsjatin hluboko zaorané mrvy, řádkovací secí stroje – to všechno by bylo hezké, kdyby to dělal sám anebo společně se sobě rovnými lidmi, kteří by pro něho měli porozumění. Ale teď jasně viděl (práce na knize o zemědělství, v němž měl být hlavním článkem hospodářství dělník, mu v tom hodně pomohla), že jeho hospodářství není než lítý, rozhořčený boj mezi ním a dělníky, v němž je na jedné, totiž na jeho straně neustálé vypjaté úsilí o to, aby bylo všecko předěláno podle vzoru pokládaného za nejlepší, kdežto na druhé straně je přirozený pořádek věcí. A v tom boji viděl, že při největším vypětí sil z jeho strany a bez nejmenšího úsilí, či dokonce úmyslu na straně druhé se dosahuje pouze toho, že hospodářství je beze ztrát i bez zisku a že se docela zbytečně kazí skvělé nářadí, nádherný dobytek i půda. Ale především se docela zbůhdarma plýtvalo vynaloženou energií, a nejen to, dnes, kdy se mu odhalil smysl jeho hospodaření, nutně musel poznat, že jeho energie sleduje účel zcela nedůstojný. V čem vlastně boj záležel? Bil se o každý groš (a nemohl jinak – stačilo, aby ochabl ve své energii, a už by se mu nedostávalo peněz na výplatu dělníkům), kdežto oni usilovali o to, aby mohli pracovat klidně a příjemně, totiž tak, jak byli zvyklí. Šlo mu o to, aby každý dělník odpracoval co nejvíce, přitom aby o všecko dbal, aby se snažil nerozbít mlýnek, pohrabovačku, mlátičku, aby myslil na to, co dělá. Ale dělník chtěl pracovat co možná příjemně, odpočívat si a především pracovat bezstarostně a nedbale, bezmyšlenkovitě. Letos v létě to Levin viděl na každém kroku. Posílal sekáče, aby pokosili jetel na sušení, a vybral k tomu špatné děsjatiny prorostlé trávou a pelyňkem a nevhodné na semeno – a oni mu posekali nejlepší jetel na semeno, vymlouvali se, že jim to poručil správce, a utěšovali ho, že to bude krásné seno. Avšak Levin věděl, že to je tím, že tyto děsjatiny se dají snadněji kosit. Posílal na louku obraceč sena, ale polámali jej už při prvních řádcích, protože dělníka nebavilo sedět na kozlíku pod mávajícími křídly stroje. A Levinovi říkali: „Nedělejte si starosti, ženské to zobracejí na to šup.“ Pluhy byly nevyhovující, protože dělníka nenapadlo spustit zvednuté krojidlo a tahal pluh násilím, takže týral koně a ničil půdu. A Levin měl při tom zůstat klidný. Pouštěli koně do pšenice, poněvadž žádný dělník nechtěl být nočním hlídačem, přes zákaz se v noční hlídce střídali, a když potom Vaňka po celodenní práci usnul, litoval svého prohřešku: „Jak pán myslí.“ Tři nejlepší jalůvky byly překrmeny, protože je vyhnali nenapojené do mladého jetele, nikdo nechtěl věřit, že se z jetele nadmuly, a Levinovi pro útěchu vyprávěli, jak sousedům padlo ve třech dnech sto dvanáct kusů. To všechno se nedělo proto, že by to někdo myslil zle s Levinem nebo s jeho hospodářstvím. Naopak věděl, že ho lidé mají rádi, že o něm říkají „pán ze sebe nic nedělá“ (což je nejvyšší chvála). Dělo se to pouze proto, že by rádi pracovali vesele a bezstarostně a jeho zájmy jim byly nejen cizí a nepochopitelné, ale byly fatálně protichůdné jejich zcela oprávněným zájmům. Levin byl už dávno nespokojen se svým vztahem k hospodářství. Viděl, že mu do jeho loďky zatéká, ale nenalézal ani nehledal trhlinu, snad aby se schválně oklamal. Ale teď už se obelhávat nemohl. Hospodářství, jak je vedl, už ho nezajímalo, ba co víc, bylo mu odporné a už se mu nemohl věnovat.

K tomu přistupoval fakt, že třicet verst od něho žila Kitty Ščerbacká, s kterou by se tak rád setkal, ale nemohl. Když byl u Darji Alexandrovny Oblonské, zvala ho, aby zase přijel. Měl přijet a znova se ucházet o ruku její sestry, která by nyní jeho nabídku přijala, jak Darja Alexandrovna naznačovala. Když Levin uviděl Kitty Ščerbackou, pochopil, že ji nikdy nepřestal milovat. Ale nemohl jet k Oblonským, když věděl, že je u nich. Jeho nabídka k sňatku a její odmítnutí stavělo mezi ně nepřekonatelnou hráz. Nemohu ji žádat, aby se stala mou ženou jen proto, že nemůže být ženou toho, koho chtěla, říkal si. To pomyšlení v něm vyvolávalo chlad a nevraživost. Nedokázal by s ní mluvit bez výčitky, dívat se na ni beze zloby a ona by ho nenáviděla ještě víc, jinak to ani nemohlo dopadnout. A pak, jak by mohl teď, po tom, co mu řekla Darja Alexandrovna, jít k nim? Dovedl by se tvářit, že nic neví? A má ji velkomyslně odpustit, vzít ji na milost. Má před ní vystoupit v úloze člověka, který jí odpouští a milostivěji dopřává svou lásku! Proč mu to Darja Alexandrovna říkala? Mohl by ji potkat náhodou, a pak by všecko přišlo samo sebou, ale teď to není, není možné!

Darja Alexandrovna poslala Levinovi psaníčko, v kterém ho prosila o dámské sedlo pro Kitty. „Slyšela jsem, že takové sedlo máte,“ psala. „Doufám, že nám je přivezete osobně.“

To už bylo nesnesitelné. Jak mohla inteligentní, taktní žena takto ponižovat svou sestru! Levin napsal deset dopisů, ale všechny roztrhal, a nakonec poslal sedlo vůbec bez odpovědi. Napsat, že přijede – nesměl, protože přijet nemohl; napsat, že nemůže přijet, protože mu něco brání anebo že odjíždí jinam, bylo ještě horší. Poslal sedlo bez odpovědi, s vědomím, že provedl hanebnost, načež hned příští den svěřil správci hospodářství, které ho tak omrzelo, a rozjel se do vzdáleného okresu k příteli Svijažskému, který měl v okolí nádherné bažiny se spoustou sluk a nedávno mu psal, aby už konečně splnil svůj dávný úmysl a navštívil ho. Slučí bažiny v surovském okrese Levina už dávno lákaly, ale pro samé starosti v hospodářství cestu stále odkládal. Ale nyní rád unikl Ščerbackým a především svému hospodářství, jel rád na lov, který mu byl v každém žalu nejlepší útěchou.