XXV

„Tak vidíš,“ pokračoval Nikolaj Levin. Usilovně vraštil čelo a trhal sebou, zřejmě nevěděl, co říci a co udělat. „Víš…“ Ukázal na jakési železné tyče v koutě, převázané motouzem. „Vidíš tohle? To je zárodek nového podniku, který chceme založit. Má to být výrobní družstvo…“

Konstantin téměř neposlouchal. Díval se na bratrův nezdravý, souchotinářský obličej a bylo mu ho stále víc a víc líto, takže se nemohl přimět, aby poslouchal, co mu vykládá o družstvu. Viděl, že celé družstvo není než spásnou kotvou před pohrdáním sebou samým. Nikolaj Levin pokračoval:

„Víš, že kapitál utiskuje dělníka. Naši pracující, rolníci, nesou celou tíhu práce a jsou na tom tak, že se nemohou vymanit z toho zvířeckého postavení, i kdyby se dřeli sebevíc. Všechny zisky ze mzdy, kterými by mohli zlepšit své poměry, dopřát si volno, a tudíž i vzdělání, všechny ty přebytky ze mzdy jim berou kapitalisté. A společnost se utvářila tak, že čím víc budou pracovat, tím víc budou vydělávat obchodníci a statkáři, kdežto oni budou věčně dělat tažný dobytek. A tohle zřízení musí být změněno,“ uzavřel a tázavě pohlédl na bratra.

„Ano, zajisté,“ přisvědčil Konstantin. Pozoroval, jak bratrovi vystoupila červeň pod vysedlými lícními kostmi.

„A tak chceme zřídit zámečnické družstvo, v kterém celá výroba, zisk a především výrobní nástroje budou společné.“

„A kde bude to družstvo?“ otázal se Konstantin Levin.

„Ve vsi Vozdremě v kazaňské gubernii.“

„Ale proč na vsi? Na venkově je myslím práce i tak dost. K čemu na vsi zámečnické družstvo?“

„K tomu, že rolníci teď jsou stejní otroci, jako byli dřív, a právě proto je tobě a Sergejovi Ivanoviči nemilé, že je chce někdo z toho otroctví vysvobodit,“ řekl Nikolaj Levin, podrážděn námitkou.

Konstantin Levin vzdychl a prohlížel si mezitím pokoj, špinavý a ponurý. Jeho povzdech zřejmě Nikolaje popudil ještě víc.

„Však já znám aristokratické názory vás dvou. Vím, že Sergej Ivanovič uplatňuje všechny duševní síly k tomu, aby omluvil stávající zlo.“

„Ne, proč vlastně mluvíš o Sergeji Ivanovičovi?“ s úsměvem prohodil Levin.

„O Sergeji Ivanovičovi? Proto!“ při jméně Sergeje Ivanoviče náhle vzkřikl Nikolaj Levin. „Proto, že… Ale nač o tom mluvit? Jenom jednu věc… Proč jsi ke mně přišel? Ty tím opovrhuješ, tak dobře, jen si jdi spánembohem, jdi si!“ křičel a vstával ze židle. „Jdi, jdi!“

„Vůbec tím neopovrhuju,“ řekl Konstantin Levin nesměle. „Ani se nehádám.“

V té chvíli se vrátila Máša. Nikolaj Levin se po ní zlostně ohlédl. Rychle k němu přistoupila a cosi mu pošeptala.

„Nejsem zdráv a každá maličkost mě hned rozčilí,“ vypravil ze sebe Nikolaj. Těžce oddychoval, až se pomalu uklidnil. „A pak mi tu budeš povídat o Sergeji Ivanovičovi a o jeho článku. To je přece takový nesmysl, takové žvásty, takový sebeklam. Co může napsat o spravedlnosti člověk, který neví, co to je? Četl jste jeho článek?“ obrátil se ke Krickému a zase usedl ke stolu, na kterém odstrčil zpola vysypané cigarety, aby měl dost místa.

„Ne, nečetl,“ ponuře odvětil Krickij, který se patrně nechtěl účastnit debaty.

„Pročpak?“ podrážděně houkl Nikolaj Levin tentokrát na Krického.

„Protože nepovažuji za nutné plýtvat časem na takové věci.“

„Totiž dovolte, jak víte, že je to plýtvání časem? Mnoha lidem je ten článek nepřístupný, totiž je nad jejich chápání. Ale u mě je to něco jiného, vidím mu až do žaludku a vím, proč je to slabé.“

Všichni se odmlčeli. Krickij pomalu vstal a vzal si čepici. „Nebudete večeřet? Tak sbohem. Zítra přijďte se zámečníkem.“

Sotvaže Krickij odešel, Nikolaj Levin se usmál a mrkl na bratra.

„Taky za moc nestojí,“ řekl. „Vždyť to vidím…“

Ale v té chvíli ho Krickij zavolal ze dveří.

„Copak ještě?“ řekl Nikolaj a šel za ním na chodbu. Když Levin osaměl s Mášou, dal se s ní do řeči.

„Už jste s bratrem dlouho?“

„No, už druhý rok. Je na tom moc špatně se zdravím. Hodně pije,“ řekla.

„Totiž jak to, pije?“

„Pije vodku a to mu dělá zle.“

„A moc pije?“ zašeptal Levin.

„Ano,“ řekla a plaše se ohlížela po dveřích, v kterých se objevil Nikolaj Levin.

„O čem jste mluvili?“ Mračil se a těkal ulekanýma očima z jednoho na druhého.

„O ničem,“ v rozpacích odpověděl Konstantin.

„Když mi to nechcete říct, tak si to nechte. Ale ty se s ní nemáš co bavit. Je to děvka a ty jsi pán,“ řekl a zase škubl krkem.

„Vždyť to vidím, všecko jsi pochopil a zhodnotil a s politováním shlížíš na mé poklesky,“ opět začal zvýšeným hlasem.

„Nikolaji Dmitriči, Nikolaji Dmitriči,“ opět zašeptala Marja Nikolajevna a přistoupila k němu.

„No dobře, dobře! Ale co je s tou večeří? Á, už je to tady,“ pokračoval, jakmile spatřil sluhu s podnosem. „Dej to semhle,“ řekl zlostně a hned sáhl po vodce, nalil si sklenku a dychtivě ji vyprázdnil. „Napij se, nechceš?“ obrátil se k bratrovi už veselejším tónem. „Necháme Sergeje Ivanoviče plavat. Stejně mám radost, že tě vidím. Říkej si co chceš, přece nejsme cizí lidi. Tak se přece napij. Povídej, co pořád děláš!“ pokračoval a přitom lačně žvýkal kus chleba a naléval si druhou skleničku. „Jak žiješ?“

„Žiju sám na vsi jako dřív a hospodařím,“ odvětil Konstantin. S hrůzou pozoroval, jak hltavě bratr jí a pije, a snažil se neprozradit svou pozornost.

„Proč se neoženíš?“

„Nemám příležitost,“ odpověděl Konstantin a začervenal se.

„Jak to? Copak já, se mnou je konec! Zkazil jsem si celý život. Už jsem řekl a říkám znova: kdybych byl dostal svůj podíl tenkrát, když jsem ho potřeboval, celý můj život by dnes vypadal jinak.“

Konstantin Dmitrič pospíšil zavést řeč jinam.

„A víš, že tvůj Váňuška dělá u mě v Pokrovském účetního?“

Nikolaj škubl krkem a zamyslil se.

„Vypravuj mi, co se děje v Pokrovském. Dům ještě pořád stojí? A co břízy a naše učebna? A zahradník Filip opravdu ještě žije? Tak dobře si pamatuju na altán a na kanapíčko! Poslyš, ne abys v domě prováděl nějaké změny, radši se brzo ožeň a zařiď všecko tak, jak to bylo dřív. Přijedu pak k tobě, jestli budeš mít hodnou ženu.“

„Přijeď ke mně teď,“ řekl Levin. „Žili bychom si tak krásně!“

„Přijel bych k tobě, kdybych věděl, že se tam nesetkám se Sergejem Ivanovičem.“

„Nesetkáš se s ním. Žiju docela nezávisle na něm.“

„Ano, ale říkej si co chceš, máš na vybranou, buď on, nebo já,“ řekl Nikolaj a bojácně se přitom díval bratrovi do očí. Ta bojácnost Konstantina dojala.

„Chceš-li znát celý můj názor na tu věc, řeknu ti, že ve sporu mezi tebou a Sergejem Ivanovičem nejsem ani při tobě, ani při něm. Žádný z vás nemá pravdu. Ty nemáš pravdu spíš po vnější stránce, kdežto on spíš po stránce vnitřní.“

„Ach, tys to pochopil, pochopil jsi to?“ radostně zvolal Nikolaj.

„Ale mně osobně, abys věděl, víc záleží na tvém přátelství, protože…“

„Proč? Proč?“

Konstantin nemohl říci, že mu na tom záleží proto, že Nikolaj je nešťastný a potřebuje přítele. Ale Nikolaj pochopil, že Konstantin mínil právě toto. Zaškaredil se a znova sáhl po vodce.

„Už máte dost, Nikolaji Dmitriči!“ řekla Máša a natáhla kyprou obnaženou ruku po láhvi.

„Pusť! Dej pokoj! Zbiju tě!“ rozkřikl se.

Máša se mírně, dobrácky usmála, až se jejím úsměvem nakazil i Nikolaj, a nakonec jí láhev nechal.

„Myslíš, že ona ničemu nerozumí?“ řekl. „Ona tomu všemu rozumí líp než my všichni dohromady. Viď, že má v sobě něco dobrého a milého?“

„Vy jste předtím nikdy nebyla v Moskvě?“ otázal se jí Konstantin, aby něco řekl.

„Ale nevykej jí. Ona se toho bojí. Žádný kromě smírčího soudce, když byla souzena pro to, že chtěla odejít z domu hanby, žádný jí jaktěživo nevykal. Můj ty bože, co je to na světě za nesmysly!“ zvolal náhle. „Ty nové instituce, smírčí soudcové, samospráva, takové neřádstvo!“

A vyprávěl o svých konfliktech s novými institucemi.

Konstantin Levin ho poslouchal a popírání smyslu všech veřejných institucí, popírání, které často nepokrytě sdílel, slyšel teď z bratrových úst nějak nerad.

„Na onom světě to všecko pochopíme,“ pravil žertem.

„Na onom světě? Ne, nemám rád onen svět! Nemám, ne,“ řekl Nikolaj a upřel na bratra ulekané zdivočelé oči. „Snad se člověku zdá, že by bylo dobré odejít z toho hnusu a zmatku, vlastního i cizího, ale já se smrti bojím, hrozně se bojím smrti.“ Zachvěl se. „Tak se přece napij. Chceš šampaňské? Nebo někam půjdem. Pojďme k cikánům! Víš, moc jsem si oblíbil cikány a ruské písně.“

Už se mu pletl jazyk, už přeskakoval z jedné věci na druhou. Konstantin ho s Mášinou pomocí přemluvil, aby nikam nechodil, a uložil ho spát nadobro opilého.

Máša Konstantinovi slíbila, že v případě potřeby napíše a že Nikolajovi domluví, aby jel k bratrovi.