XVII

Oblonskij, kapsu napěchovanou bankovkami, které mu dal obchodník za tři měsíce napřed, přišel nahoru. Záležitost s lesem byla skončena, peníze v kapse, lov se zdařil, sám byl v růžové náladě, a proto zvlášť toužil rozptýlit Levinovy chmury. Byl by rád ukončil den u večeře stejně příjemně, jak jej začal.

Levin měl vskutku špatnou náladu, a přestože chtěl být k milému hostu vlídný a laskavý, nedokázal se přemoci. Zpráva, že Kitty se nevdala, na něho pomalu začínala opojně působit.

Kitty není vdaná a stůně, stůně láskou k člověku, který jí pohrdl. Ta urážka skoro padala na něho. Vronskij jí pohrdl, kdežto ona pohrdla jím, Levinem. Vronskij měl tedy právo opovrhovat Levinem, a proto byl jeho nepřítel. Ale na to všecko Levin nemyslil. Nejasně tušil, že je v tom pro něho cosi urážlivého, a nezlobil se teď na to, co ho rozladilo, ale chytal se všeho, co se mu naskytlo. Hloupý prodej lesa, podvod, spáchaný na Oblonském a v jeho domě, to všecko ho popouzelo.

„Tak už je to odbyto?“ řekl nahoře Stěpanovi Arkaďjiči na uvítanou. „Chceš večeřet?“

„Ano, to si dám říct. Na venkově jsem obdivuhodně při chuti! Proč jsi nepozval Rjabinina?“

„Ale, ať jde do háje!“

„Ty s ním ale zacházíš!“ řekl Oblonskij. „Ani ruku jsi mu nepodal. Proč bys mu nemohl podat ruku?“

„Proto, že nepodám ruku lokajovi, a přitom lokaj je stokrát lepší než on.“

„Tys mi ale zpátečník! A co splývání stavů?“

„Koho to baví, aťsi spánembohem splývá, ale mně je to odporné.“

„Vidím, žes opravdu zpátečník.“

„Na mou věru jsem nikdy neuvažoval, kdo jsem. Jsem Konstantin Levin, a dost.“

„A to Konstantin Levin, který má náladu pod psa,“ s úsměvem řekl Oblonskij.

„Ano, pod psa, a víš proč? Z toho tvého, s prominutím, hloupého obchodu…“

Stěpan Arkaďjič se dobromyslně zamračil jako člověk, kterému někdo nevinně ubližuje a kazí mu náladu.

„Ale jdi!“ řekl. „Kdypak se stane, aby někdo něco prodal a neřeklo se mu hned nato: To má mnohem větší cenu. Ale když prodává, nikdo mu nenabídne víc… Ne, vidím, že máš na toho nešťastného Rjabinina spadeno…“

„Možná že mám. Ale víš proč? Zase řekneš, že jsem zpátečník nebo nějakou podobnou lichotku. Ale přece mě mrzí a bolí, když vidím, jak na všech stranách chudne šlechta, ke které náležím, a přes všecko splývání stavů jsem rád, že k ní náležím. A chudnutí neplyne z přepychového života, to by ještě nevadilo. Žít po pansku, to už přináleží šlechtě a jen šlechtici to dovedou. Teď rolníci kolem nás skupují pozemky a to mě nemrzí. Pán nic nedělá, rolník pracuje a vytlačuje zahálčivého člověka. To je v pořádku. A mám z rolníků radost. Ale je mi líto, když vidím to zbídačení, zaviněné jakousi, nevím jak to nazvat, nevědomostí. Pachtýř, Polák, koupil tamhle od paní, která žije v Nice, za babku nádherný statek. Nebo se obchodníkům propachtuje za rubl děsjatina pozemku, která má cenu deseti rublů. A tys docela zbytečně daroval tomu taškáři třicet tisíc.“

„Ale jak na to? Měl jsem si spočítat každý strom?“

„Docela jistě. Ale tys nepočítal a Rjabinin ano. Rjabininovy děti budou mít prostředky k živobytí a vzdělání, ale tvoje asi sotva!“

„No, promiň mi, ale to počítání je dost ubohé. My máme svoje zaměstnání, oni zas svoje a potřebují si vydělat. Ale co, věc už je hotová, a dost. Vida, sázená vajíčka, to já nejradši. A Agafja nám dá ten báječný likérek…“

Stěpan Arkaďjič usedl ke stolu a dal se do žertování s Agafjou, ujišťoval ji, že takový oběd a večeři už dávno neměl.

„Vidíte, vy mi to aspoň pochválíte,“ řekla Agafja, „ale Konstantin Dmitrič, ať mu dáte, co chcete, třeba suchou kůrku, sní to a jde po svých.“

Levin se marně snažil přemoci, mračil se a byl zamlklý. Chtěl se Stěpana Arkaďjiče na něco zeptat, ale nemohl se odhodlat a nenašel vhodnou formu ani chvíli, nevěděl, jak a kdy otázku vyslovit. Stěpan Arkaďjič už odešel dolů do svého pokoje, svlékl se, opět se umyl, vzal si nabíranou noční košili a ulehl, ale Levin pořád otálel u něho v pokoji, mluvil o různých malichernostech a nebyl s to se zeptat.

„To je pozoruhodné, jaké se teď vyrábí mýdlo.“ Rozbalil a prohlížel si kus voňavého mýdla, které pro hosta připravila Agafja, ale které Oblonskij nepoužíval. „Podívej, vždyť je to umělecký výtvor.“

„Ano, všecko se dnes všemožně zdokonaluje,“ řekl Stěpan Arka­ďjič a líně, sladce zívl. „Například divadla a ty zábavní… ááá!“ zíval: „Všude mají elektrické světlo… áá!“

„Ano, elektrické světlo,“ řekl Levin. „Tak. No, a kde je teď Vronskij?“ zeptal se a najednou odložil mýdlo.

„Vronskij?“ opáčil Stěpan Arkaďjič a potlačil zívnutí. „Ten je v Petrohradě. Odjel brzo po tobě a pak už v Moskvě ani jednou nebyl. A víš, Kosťo, řeknu ti pravdu,“ pokračoval, opřel se loktem o stůl a podepřel si dlaní svůj hezký růžový obličej, v kterém svítily rozkošnické, dobrácké, rozespalé oči jako hvězdy. „Zavinil sis to sám. Zalekl ses soka. Ale já, jak jsem ti říkal už tenkrát, já nevím, kdo z vás měl větší šance. Proč jsi na to nešel energicky? Říkal jsem ti tenkrát, že…“ Zívl jen čelistmi, neotevřel ústa.

„Ví, anebo neví, že jsem ji požádal o ruku?“ myslil si Levin, jak se tak na Oblonského díval. Ano, tváří se nějak chytrácky, diplomaticky. Levin mlčky hleděl Stěpanovi Arkaďjiči přímo do očí a cítil, jak rudne.

„Jestli tenkrát něco cítila, bylo to okouzlení zjevem,“ pokračoval Oblonskij. „Víš, ten dokonalý aristokratismus a budoucí společenské postavení, to na ni nedělalo dojem, to spíš na matku.“

Levin se zaškaredil. Urážka, které se mu dostalo, když byl odmrštěn, ho pálila v srdci jako čerstvá, právě utržená rána. Byl doma a stěny domova člověku pomáhají.

„Počkej, počkej,“ skočil Oblonskému do řeči. „Říkáš aristokratismus. Ale dovol mi otázku, v čem záleží ten aristokratismus Vronského nebo číkoli, takový aristokratismus, aby bylo možné mnou pohrdnout? Ty považuješ Vronského za aristokrata, ale já ne. Člověk, jehož otec se vyšinul svou mazaností, jehož matka měla poměr s kdekým… Ne, promiň, ale považuju za aristokrata sebe a lidi mně podobné, kteří se mohou v minulosti prokázat třemi, čtyřmi generacemi rodin na nejvyšším stupni vzdělanosti (nadání a rozum, to už je jiná věc) a kteří nikdy nikomu neprovedli žádnou špinavost, nikdy nikoho nepotřebovali a žili tak, jako žil můj otec a můj děd. A znám hodně takových lidí. Tobě se zdá přízemní, když počítám stromy v lese, a dáváš třicet tisíc darem Rjabininovi. Ale dostaneš pachtovné a nevím co ještě, kdežto já nedostanu nic, a proto si vážím toho, co jsem zdědil a co bylo získáno prací… Aristokrati jsme my, a ne ti, kdo mohou existovat jen z milodarů od mocných tohoto světa a dají se koupit za šesták.“

„Ale na koho se rozčiluješ? Já s tebou souhlasím,“ řekl Stěpan Arkaďjič upřímně a vesele, přestože tušil, že Levin do počtu těch, koho lze koupit za šesták, zahrnuje i jeho. Levinův temperament se mu opravdově líbil. „Na koho se rozčiluješ? Sice leccos není pravda, co říkáš o Vronském, ale o tom nemluvím. Říkám ti rovnou, že bych na tvém místě jel se mnou do Moskvy a…“

„Ne, nevím, jestli víš, nebo nevíš, ale mně je to jedno. A něco ti řeknu. Požádal jsem Katěrinu Alexandrovnu o ruku a byl jsem odmítnut, a teď je to pro mne skličující a trapná vzpomínka.“

„Pročpak? Nesmysl!“

„Ale nechme toho. Promiň, prosím tě, jestli jsem byl k tobě hrubý,“ řekl Levin. Nyní, kdy vše vyslovil, byl zase stejný jako po ránu. „Nezlobíš se na mě, Stivo? Nezlob se, prosím tě.“ S úsměvem vzal Oblonského za ruku.

„Ale kdepak, vůbec ne, ani nemám proč. Jsem rád, že jsme se domluvili. Ale víš, ranní lov bývá dobrý. Neměli bychom jít? Nespal bych a rovnou z lovu bych jel na nádraží.“

„Výborně.“