XVI

Když se vraceli domů, vyptal se Levin podrobně na Kittinu nemoc i jaké mají Ščerbackých plány, a třebaže by se k tomu styděl přiznat, přece ho těšilo, co se dověděl. Těšilo i proto, že dosud byla naděje, a ještě víc proto, že měla bolest ta, jež tak velkou bolest způsobila jemu. Ale když začal Oblonskij o příčinách Kittiny nemoci a vyslovil jméno Vronského, Levin ho přerušil: „Nemám právo znát rodinné podrobnosti a upřímně řečeno mě ani nezajímají.“

Stěpan Arkaďjič se sotva znatelně usmál, když zpozoroval okamžitou, tak dobře známou proměnu v Levinově obličeji, který byl najednou o to chmurnější, oč veselejší byl před chvílí.

„Už máš s Rjabininem všecko vyjednáno?“ otázal se Levin. „Ano, všecko. Cena je skvělá, osmatřicet tisíc. Osm na ruku, zbytek do šesti let. Dalo mi to práci. Nikdo nechtěl dát víc.“

„To znamená, že jsi mu dal les zadarmo,“ zabručel Levin. „Proč zadarmo?“ s dobráckým úsměvem řekl Stěpan Arkaďjič, neboť už věděl, že teď bude Levin všecko vidět černě.

„Proto, že les má cenu nejméně pět set rublů za děsjatinu.“

„Och, tihle venkovští hospodáři!“ komicky vzdychl Stěpan Arkaďjič. „Ten váš opovržlivý tón vůči našinci, lidem z města! Ale když se má jednat, vždycky to provedeme líp. Věř mi, že jsem si to dobře spočítal a les byl prodán velmi výhodně, až mám strach, aby si to ten člověk nakonec nerozmyslil. Vždyť to není stavební dříví,“ řekl Stěpan Arkaďjič a slovem stavební chtěl Levina dokonale přesvědčit, že jeho pochybnosti nejsou oprávněné, „ale spíš palivové. A může to dělat nejvýš třicet sáhů na děsjatinu, a on mi dal po dvou stech.“

Levin se pohrdavě usmál. Znal ten zvyk, vlastní nejen Oblonskému, ale všem lidem z města, kteří se podívají dvakrát za deset roků na venkov, pochytí tam dva tři výrazy a už jich užívají, ať se hodí, nebo nehodí, a jsou pevně přesvědčeni, že už snědli všecku moudrost. „Stavební, může to dělat třicet sáhů.“ Hází slovy, a přitom ničemu nerozumí.

„Nebudu tě poučovat, jak a co máš psát v úřadě,“ řekl Levin, „a kdyby na to přišlo, zeptal bych se tě. Ale ty sis tak jistý, že rozumíš lesu. Je to celá věda a je těžká. Spočítal sis stromy?“

„Jak to, spočítal stromy?“ řekl Stěpan Arkaďjič se smíchem, protože si tolik přál spravit příteli náladu. „Hvězd sečíst roje, písky cest snad moh by rozum osvícený¹…“

„No ano, ale osvícený rozum Rjabininův může. A každý kupec při koupi počítá, pokud mu něco nedají zadarmo, jako jsi to udělal ty. Tvůj les znám. Chodím tam každý rok na lov. Tvůj les má cenu pěti set rublů hotově, ale on ti dává dvě stě na splátky. Čili jsi mu daroval takových třicet tisíc.“

„No, nebudem to přehánět,“ žalostně řekl Stěpan Arkaďjič. „A proč mi nikdo nenabídl víc?“

„Proto, že má tajnou dohodu s kupci. Dal jim odstupné. Já jsem se všemi měl co dělat, už je znám. Vždyť to nejsou obchodníci, ale handlíři. Ani ho nenapadne uzavírat obchod, z kterého by měl deset patnáct procent, ale čeká, až dostane za dvacet kopejek rubl.“

„Ale jdi! Máš špatnou náladu.“

„Vůbec ne,“ temně řekl Levin, když už přijížděli k domovu. Před domem už stál vozík, důkladně pobitý železem a potažený kůží, se statným, širokými řemeny důkladně zapřaženým koněm. Ve vozíku seděl důkladně vypasený a důkladně přepásaný příručí, který dělal Rjabininovi kočího. Sám Rjabinin byl už ve stavení a setkal se s přáteli v předsíni. Rjabinin byl velký, hubený muž středních let, měl kníry, nápadnou vyholenou bradu a vypoulené zakalené oči. Na sobě šosatý modrý kabát s knoflíky vzadu pod pasem, vysoké boty, shrnuté na kotnících a hladké na lýtkách, a přes boty velké galoše. Otřel si šátkem kolem dokola obličej, přitáhl si kabát, ač mu i tak velmi dobře padl, a s úsměvem vítal příchozí, podávaje Stěpanovi Arkaďjiči ruku, jako by chtěl cosi chytit.

„Vy už jste tady,“ řekl Oblonskij a podal mu ruku. „Výborně.“

„Služebník, poslouchám rozkazy Vaší Jasnosti, třebas je cesta moc špatná. Vyloženě celou cestu jsem šel pěšky, ale jen když jsem tu včas. Má poklona, uctivost, Konstantine Dmitriči,“ obrátil se k Levinovi a chtěl se zmocnit i jeho ruky. Avšak Levin se mračil, dělal, že podávanou ruku nevidí, a vyndával sluky. „Pán je velký nimrod. Copak je tohle?“ dodal Rjabinin a pohrdavě se díval na sluky. „Tak to asi bude, tento, k jídlu?“ A odmítavě zavrtěl hlavou, jako by silně pochyboval, že takový podnik stojí za to.

„Chceš jít do pracovny?“ řekl Levin Stěpanovi Arkaďjiči francouzsky, a jen se mračil. „Jděte do pracovny, tam si můžete promluvit.“

„Beze všeho, jak je libo, prosím,“ s opovržlivým vědomím vlastní důstojnosti řekl Rjabinin, jako by chtěl dát najevo, že někdo by mohl být v nesnázích, ale že pro něho nikdy žádné nesnáze neexistují.

Když vešli do pracovny, Rjabinin se ze zvyku rozhlédl, asi hledal svatý obraz, ale když jej spatřil, neudělal si křížek. Změřil si skříně a police s knihami, usmál se stejně pochybovačně, jako když šlo o sluky, a odmítavě zavrtěl hlavou, neboť tady už za nic nepřipouštěl, že by takovýhle podnik stál za to.

„Donesl jste prosím peníze?“ zeptal se Oblonskij. „Posaďte se.“

„O peníze by nebylo. Přijel jsem se na vás podívat a domluvit se.“

„O čempak? Ale posaďte se přece.“

„Beze všeho,“ řekl Rjabinin, sedl si a co možná nepohodlně se opřel o lenoch křesla. „Vaše Jasnost by měla slevit. Nebo mě budete mít na svědomí. Peníze mám úplně přichystané, do kopejky. Na peníze vás nenechám čekat.“

Levin mezitím dal pušku do skříně a už chtěl odejít, ale když zaslechl ta slova, zůstal stát.

„Beztak jste les dostal zadarmo,“ řekl. „Škoda že ke mně nepřišel dřív, jinak bych určil cenu já.“

Rjabinin vstal a mlčky a s úsměvem si Levina změřil.

„Konstantin Dmitrič ráčí být tuze opatrný na peníze,“ řekl s úsměvem Oblonskému. „Člověk od něho úplně nic nekoupí. Smlouvali jsme o pšenici, nabízel jsem pěkné peníze.“

„Proč bych vám dával ze svého zadarmo? Přece jsem nic nenašel na cestě ani neukradl.“

„I propánakrále, dneska to vyloženě nejde, krást. Dneska máme úplně na všecko veřejné soudy, dneska se všecko vede slušně, kdepak krást. Řekli jsme si to poctivě. Pán chce za les moc, to bych prodělal. Prosím, aby trošku slevil.“

„Ale dohodli jste se vlastně, nebo ne? Jestli ano, nemáte co smlouvat, a jestli ne,“ řekl Levin, „já ten les koupím.“

Úsměv náhle zmizel z Rjabininovy tváře. Objevil se v ní jestřábí, dravčí, tvrdý výraz. Hbitými kostnatými prsty si rozepnul kabát, až se mu odkryla košile, kterou měl volně přes kalhoty, měděné knoflíky u vesty i řetízek od hodinek, a rychle vytáhl tlustou starou náprsní tašku.

„Račte prosím, les je můj,“ řekl, rychle se pokřižoval a natáhl ruku. „Peníze na dřevo a les je můj. Takhle obchoduje Rjabinin a neškrtí každý groš,“ spustil. Mračil se a mával taškou.

„Být tebou, nepospíchal bych,“ ozval se Levin.

„Proboha,“ s údivem řekl Oblonskij, „vždyť jsem dal své slovo.“

Levin odešel a práskl dveřmi. Rjabinin se podíval na dveře a s úsměvem zakroutil hlavou.

„To mládí, to mládí, vyloženě jako děcko. Na mou čest, kupuju ten les jaksi tento, jenom pro tu slávu, že ho jaksi koupil od Oblonského Rjabinin, a ne někdo jiný. A to ještě je u boha, jestli z toho budu něco mít. Věřte mi, jako je bůh nade mnou. Račte prosím. Sepíšem smlouvičku…“

Za hodinu už si obchodník pečlivě zapnul plášť i háčky na kabátě, a v kapse smlouvu, nasedl do svého důkladně pobitého vozíku a jel domů.

„Och tihle páni!“ řekl příručímu. „Jeden si nevybere.“

„To víte,“ řekl příručí, podal mu opratě a zapínal koženou přikrývku. „A jak jste pochodil, Michaile Ignaťjiči?“

„Inu, tak všelijak…“