XVI

Kněžna seděla v křesle mlčky a usmívala se. Kníže usedl vedle ní. Kitty stála u jeho křesla a pořád ho držela za ruku. Všichni mlčeli.

Kněžna první označila všecko pravým jménem a převedla všechny myšlenky a city na otázky praktické. A všem se to v první chvíli zdálo stejně divné, skoro bolestné.

„Kdy tedy? Musíme oslavit zasnoubení. A kdy bude svatba? Co myslíš, Alexandře?“

„Zeptej se jeho.“ Starý kníže ukázal na Levina. „On je rozhodující osoba.“

„Kdy?“ opakoval Levin a začervenal se. „Když už se mě ptáte, tedy dnes zasnoubení a zítra svatba.“

„Ale prosím tě, mon cher, nemluv hlouposti!“

„Tak za týden.“

„On se snad zbláznil.“

„Ne, pročpak?“

„Ale prosím tě!“ radostně se usmívajíc tomu spěchu, řekla matka. „A co výbava?“

Snad u toho nebude výbava a všecko to ostatní, pomyslil si Levin s hrůzou. Ale může vlastně výbava nebo slavnostní zasnoubení a to všecko – může to zkalit jeho štěstí? Nic je nemůže zkalit! Podíval se na Kitty a poznal, že zmínka o výbavě se jí vůbec, ani trochu nedotkla. Asi to tak musí být.

„Vždyť se v tom nevyznám, jenom jsem vyslovil své přání,“ omlouval se.

„Uvážíme to. Teď se mohlo slavit zasnoubení. Tak.“

Kněžna přistoupila k muži, políbila ho a chtěla odejít; ale zadržel ji, objal ji a něžně jako zamilovaný mladík ji s úsměvem několikrát políbil. Starouškové asi byli jednu chvilku celí popletení a dost dobře nevěděli, zda jsou znova zamilovaní oni, nebo jen dcera. Když knížecí manželé odešli, přistoupil Levin k své nevěstě a vzal ji za ruku. Už ovládl své pohnutí a mohl mluvit. Měl toho mnoho na srdci. Ale řekl jí něco docela jiného, než co říci chtěl.

„Věděl jsem, že to tak bude! Sice jsem nikdy nedoufal. Ale v hloubi duše jsem byl o tom vždycky přesvědčen. Věřím, že to bylo předurčení.“

„A já?“ řekla Kitty. „I tenkrát…“ Zarazila se a pak zase pokračovala, odhodlaně na něho hledíc upřímnýma očima, „i tenkrát, když jsem zašlapala svoje štěstí. Měla jsem vždycky ráda jen vás, ale byla jsem poblouzněná. Musím vám říct… Můžete na to zapomenout?“

„Snad to bylo k něčemu dobré. Musíte mi mnoho odpustit. Musím vám říci…“

Šlo o jednu z věcí, které jí chtěl říci. Rozhodl se, že jí hned v prvních dnech řekne dvě věci – že není tak bezúhonný jako ona, a za druhé, že je nevěřící. Bylo to bolestné, ale soudil, že jí musí říci obojí.

„Ne, teď ne, až později!“ řekl.

„Dobře, později, ale určitě mi to řekněte. Nebojím se ničeho. Musím vědět všecko. Už je rozhodnuto.“

Dopověděl:

„Rozhodnuto, že si mě vezmete, ať jsem, jaký jsem, nezřeknete se mě? Ano?“

„Ano, ano!“

Jejich rozhovor přerušila mademoiselle Linon, která s úsměvem sice líčeným, ale něžným přišla blahopřát milované žákyni. Ještě neodešla a už tu bylo s přáním služebnictvo. Potom se dostavili příbuzní a nastal blažený zmatek, z kterého se Levin nedostal až do druhého dne po svatbě. Levin byl pořád nesvůj, nudil se, ale šťastné napětí stále rostlo. Ustavičně cítil, že se od něho žádá leccos, co nezná, konal tedy všecko, co mu řekli, a to všecko ho naplňovalo štěstím. Myslil si, že jeho zásnuby nebudou mít nic společného s jinými zásnubami, že obvyklý způsob zásnub by zkalil jeho výjimečné štěstí. Ale nakonec dělal totéž co jiní a jeho štěstí se tím jen stupňovalo a bylo stále výjimečnější, nemělo obdoby.

„Teď se najíme bonbónů,“ říkala m-lle Linon – a Levin jel pro bonbóny.

„No, mám velkou radost,“ blahopřál mu Svijažskij. „Doporučuji vám, abyste květiny kupoval u Fomina.“

„To má být?“ A Levin jel k Fominovi.

Bratr ho upozorňoval, že si musí vypůjčit, protože bude mít mnoho vydání, například s dárky…

„To musím dávat dárky?“ A Levin ujížděl k Fouldetovi.

U cukráře, u Fomina i u Fouldeta viděl, že je očekáván a vítán, že tam všichni oslavují jeho štěstí stejně jako každý, s kým měl v těchto dnech co dělat. Bylo to úžasné, jak ho měli všichni rádi, ba co víc, všichni ti kdysi nesympatičtí, chladní, lhostejní lidé se před ním skláněli v obdivu, podřizovali se mu ve všem, něžně a taktně se chovali k jeho citu a sdíleli jeho přesvědčení, že je nejšťastnější člověk na světě, poněvadž jeho nevěsta je vrchol dokonalosti. Stejně se vedlo i Kitty. Když si hraběnka Nordstonová dovolila narážku, že jí přála něco lepšího, Kitty se tak rozhorlila a tak přesvědčivě dokázala, že se Levinovi nikdo na světě nevyrovná, že to hraběnka Nordstonová byla nucena uznat a v Kittině přítomnosti už Levina vždycky vítala obdivným úsměvem.

Levinovo slíbené doznání byla jediná nepříjemná událost toho období. Poradil se s knížetem a s jeho svolením odevzdal Kitty svůj deník, v kterém měl zapsáno vše, co ho soužilo. Vlastně už tenkrát psal ten deník pro budoucí nevěstu. Soužily ho dvě věci: že není panic a je nevěřící. Přiznání k nevěrectví přešla mlčky. Byla nábožensky založená, nikdy o náboženských pravdách nepochybovala, ale jeho vnějškové nevěrectví se jí nijak nedotklo. Láska jí otevřela celou jeho duši, v jeho duši viděla, co si přála, ale že se takovému stavu duše říká nevěrectví, to jí bylo lhostejné. Zato nad druhým doznáním hořce plakala.

Levin podstoupil vnitřní boj, než jí svůj deník svěřil. Věděl, že mezi nimi nemůže ani nesmí být tajemství, a proto si řekl, že je to nutné. Ale neuvědomil si, jak to na ni zapůsobí, nevžil se do její situace. Teprve když ten večer přijel před divadlem k nim, vešel k ní do pokoje a spatřil nebohou milou tvářičku, celou uplakanou a nešťastnou nenapravitelným žalem, který jí sám způsobil, pochopil, jaká propast že je mezi jeho ostudnou minulostí a její holubičí čistotou, a zhrozil se, co spáchal.

„Vezměte, vezměte si ty hrozné knihy!“ řekla a odstrčila sešity, ležící před ní na stole. „Proč jste mi je dal! Ale ne, přece je to lepší,“ dodala. Ustrnula se nad jeho zoufalým obličejem. „Ale je to hrozné, hrozné!“

Sklopil hlavu a mlčel. Nevěděl, co říci.

„Neodpustíte mi,“ zašeptal.

„Ne, odpustila jsem, ale je to hrozné!“

Avšak jeho štěstí bylo tak velké, že přiznání je nezkalilo, jen mu dodalo nového odstínu. Odpustila mu; ale od té doby se tím spíš domníval, že jí není hoden, skláněl se před ní mravně ještě hlouběji a ještě více si vážil svého nezaslouženého štěstí.