IV

Petrohradská vyšší společnost je vlastně jen jedna. Všichni se mezi sebou znají, dokonce se vzájemně navštěvují. Ale v té velké společnosti jsou menší skupiny. Anna Arkaďjevna Kareninová měla přátele a úzké styky ve třech rozličných kroužcích. První byl úřední, oficiální okruh jejího muže, složený z jeho kolegů a podřízených, zcela různě a roztodivně sjednocených a rozdělených společenskými podmínkami. Anna si teď stěží dovedla vybavit pocit takřka zbožné úcty, kterou v první době chovala k těmto osobám. Teď už je všecky znala, jako se znají lidé v okresním městě; věděla, jaké má kdo zvyky a slabé stránky, kde koho tlačí bota; znala jejich vzájemné vztahy i poměr k hlavnímu centru; věděla, kdo se koho drží, jak a proč, s kým a v čem se kdo shoduje nebo neshoduje; avšak ten okruh vládních, mužských zájmů přes domluvy hraběnky Lydie Ivanovny nemohl Annu upoutat a vyhýbala se mu.

Další okruh, k němuž Anna měla blízko, byl ten, jehož prostřednictvím udělal Alexej Alexandrovič kariéru. Středem kroužku byla hraběnka Lydie Ivanovna. Byla to skupinka starých, nehezkých, ctnostných a zbožných žen a moudrých, učených, ctižádostivých mužů. Jeden z moudrých lidí, náležejících k tomu kroužku, jej nazýval „svědomím petrohradské společnosti“. Alexej Alexandrovič si na tom kroužku velice zakládal, a poněvadž Anna uměla tak dobře vyjít s každým, našla si v prvním období svého života přátele i tady. Ale teď, co se vrátila z Moskvy, nemohla ten kroužek vystát. Napadlo ji, že se tam přetvařuje, a právě tak i všichni ostatní, a začala se v té společnosti nudit a být tak nesvá, že pak chodila k hraběnce Lydii Ivanovně co nejméně.

A konečně třetí okruh, kde měla známosti, tvořila opravdová vznešená společnost – svět plesů, hostin, skvělých toalet, svět držící se jednou rukou dvora, aby neklesl k polosvětu, kterým členové těchto kruhů údajně opovrhovali, ale přitom s ním měli záliby nejen podobné, ale stejné. Spojení s tímto okruhem udržovala Anna prostřednictvím kněžny Betsy Tverské, ženy jejího bratrance, která měla sto dvacet tisíc důchodu a která si Annu od první chvíle zvlášť oblíbila, vyznamenávala ji svou přízní a chtěla ji získat pro svou společnost, vysmívajíc se společnosti hraběnky Lydie Ivanovny.

„Až budu stará a ošklivá, budu taky taková,“ říkala, „ale vy, mladá, hezká žena, máte na ten starobinec ještě dost času.“

První dobu se Anna vyhýbala okruhu Betsy Tverské jak mohla, neboť to vyžadovalo výdaje nad její poměry, a také jí byl první okruh milejší. Ale po cestě do Moskvy tomu bylo naopak. Vyhýbala se mravným přátelům a chodila do vznešené společnosti. Tam se setkávala s Vronským a při těch shledáních prožívala vzrušující radost. Zvlášť často se s Vronským setkávala u Betsy, jež byla rozená Vronská, jeho sestřenice. Vronskij byl všude, kde se mohl setkat s Annou, a kdykoli se naskytla možnost, mluvil s ní o své lásce. Nezavdávala mu nejmenší podnět, ale pokaždé, když se s ním setkala, rozněcovalo se v ní stejné duševní oživení, jako tenkrát ve vlaku, když ho spatřila poprvé. Cítila sama, že v jeho přítomnosti jí radost svítí z očí a rty se stahují v úsměvu, a nemohla výraz této radosti udusit.

První dobu Anna upřímně věřila, že Vronskij v ní vzbuzuje nelibost tím, že si ji dovoluje pronásledovat; když však jednou záhy po návratu z Moskvy přišla na večer, kde měl být, ale nebyl, a když se jí zmocnil smutek, jasně pochopila, že klamala sama sebe, že jí to pronásledování nevadí, ba naopak tvoří veškerý smysl jejího života.

Slavná pěvkyně zpívala podruhé a celý velký svět byl v divadle. Vronskij zahlédl ze svého křesla v první řadě sestřenici, a už ani nepočkal na přestávku a vstoupil k ní do lóže.

„Proč jste nepřijel na oběd?“ řekla mu. „Obdivuji se té jasnozřivosti zamilovaných,“ s úsměvem dodala tak, aby slyšel jen on, „ona taky nepřišla. Ale přijďte po divadle.“

Vronskij na ni tázavě pohlédl. Sklonila hlavu. S úsměvem jí poděkoval a usedl vedle ní.

„A jak dobře si pamatuji na vaše úšklebky!“ pokračovala Betsy, neboť nalézala zvláštní potěšení v tom, když mohla sledovat pokroky této vášně. „Kde je tomu všemu konec! Padl jste do tenat, milý hochu.“

„Nepřeji si nic jiného než padnout do tenat,“ odpověděl Vronskij se svým klidným dobromyslným úsměvem. „Jestli si stěžuji, pak jen na to, že jsem nepadl do tenat tak docela. Začínám pozbývat naděje.“

„Jakou byste mohl mít naději?“ řekla Betsy, jako uražena za svou přítelkyni. „Entendons nous¹…“ Ale v očích jí hrála světýlka, mluvící o tom, že oba velmi dobře chápou, jakou naději může mít.

„Žádnou,“ pravil Vronskij a odhalil v smíchu husté zuby. „Dovolíte,“ dodal, vzal jí z ruky kukátko a začal si prohlížet přes její odhalené rameno řadu lóží na druhé straně. „Bojím se, že začínám být směšný.“ Věděl velice dobře, že u Betsy nebo ostatních lidí z vyšších kruhů mu nehrozí riziko, že by se zesměšnil. Věděl velice dobře, že úloha nešťastného nápadníka dívky a vůbec svobodné ženy může být těm lidem směšná, že však úloha člověka, který obtěžuje vdanou ženu a dal by v sázku život, jen aby ji přiměl k cizoložství, že taková úloha má do sebe cosi krásného, velkolepého a nikdy nemůže být směšná; a proto s hrdým, veselým úsměvem, který mu pohrával pod kníry, dal kukátko dolů a pohlédl na sestřenku.

„Ale pročpak jste vlastně nepřijel na oběd?“ řekla a zálibně se na něho dívala.

„To vám musím vypravovat. Neměl jsem čas, a víte, co jsem dělal? Vsadím deset proti jedné, že neuhádnete. Usmiřoval jsem muže s člověkem, který urazil jeho ženu. Namouduši!“

„A usmířil jste je?“

„Skorem.“

„To mi musíte vypravovat,“ řekla a vstala. „Přijďte o přestávce.“

„Nemohu. Jedu do Francouzského divadla.“

„Po Nielsonové?“ s hrůzou se otázala Betsy, ačkoli by nebyla za živý svět rozeznala Nielsonovou od kdejaké sboristky.

„Co se dá dělat? Mám schůzku, pořád v tom jsou ty smiřovačky.“

„Blahoslavení smiřující, neboť oni spaseni budou,“ pravila Betsy, neboť si vzpomněla, že cosi podobného někde slyšela.

„Tak si sedněte a povídejte, jak to bylo.“

A opět usedla.