XVI

Po všech pokojích ve vile chodili domovníci, zahradníci a lokajové a odnášeli zavazadla. Skříně a prádelníky byly dokořán. Dvakrát se běželo k hokynáři pro motouz. Po zemi se válel novinový papír. Dva kufry, vaky a svázané plédy byly odneseny dolů do předsíně. Kočár a dvě drožky stály před domem. Anna, jež při práci se zavazadly pozapomněla na svůj vnitřní neklid, stála u stolu v budoáru a skládala věci do cestovní kabely, když ji Anuška upozornila na rachot přijíždějícího kočáru. Anna vyhlédla oknem a spatřila kurýra Alexeje Alexandroviče. Zvonil u hlavních dveří.

„Jdi se zeptat, co je,“ řekla a klidně, připravena na všecko, usedla s rukama v klíně do křesla. Lokaj přinesl objemnou obálku, nadepsanou rukou Alexeje Alexandroviče.

„Kurýr má počkat na odpověď,“ řekl lokaj.

„Dobře,“ pravila Anna, a jakmile sluha odešel, třesoucími se prsty roztrhla obálku. Vypadl z ní svazek nových bankovek přelepených páskou. Vyndala dopis a četla od konce. „Učinil jsem přípravy k Vašemu návratu z letního bytu, splnění své prosby přikládám mimořádný význam,“ četla. Proběhla řádky následující i předcházející, přečetla si vše a ještě jednou si přečetla celé psaní od začátku. Když dočetla, cítila, jak ji rozráží zima a že ji stihla tak strašná pohroma, jaké se nenadála.

Ráno litovala, že muži všecko řekla, a měla jediné přání: kéž by ta slova zůstala nevyslovena. A tento dopis je za nevyslovená pokládal a skýtal jí, co si přála. Ale nyní jí tento dopis připadal nejhroznější ze všeho, co si vůbec uměla představit.

Má pravdu! Má pravdu, řekla si. Ovšem, on má vždycky pravdu, je křesťan, je velkomyslný. Ano, bídný, odporný člověk. Nikdo kromě Anny to nechápe ani nepochopí; a ona to nedokáže vysvětlit. Lidé říkají: zbožný, morální, poctivý, moudrý člověk. Nevidí však, co viděla ona. Nevědí, jak jí po osm let ničil život, jak rdousil všechno, co v ní bylo živoucí, a nikdy nepomyslil, že je živá žena, která potřebuje lásku. Nevědí, jak ji urážel na každém kroku a byl přitom spokojen sám se sebou. Což se nesnažila, nesnažila se ze všech sil najít smysl života? Nepokoušela se ho milovat, milovat syna, když už nemohla milovat muže? Ale nadešel čas, kdy poznala, že už nemůže klamat sama sebe, že je plná života, že to není její vina, že ji bůh stvořil takovou, jaká je, že musí milovat a žít. A co nyní? Kdyby ji zabil, kdyby zabil jeho, všecko by podstoupila, všecko by odpustila, ale ne, on…

Jak se mohlo stát, že netušila, co muž udělá? Udělá, co odpovídá jeho nízké povaze. Zůstane v právu, ale ji, zničenou, zničí ještě horším a hanebnějším způsobem… „Jistě se domyslíte sama, co očekává Vás a Vašeho syna,“ vybavila se jí slova z dopisu. Má to být pohrůžka, že jí syna vezme, a podle jejich hloupého zákona je to asi možné. Ale neví snad, proč to muž říká? Nevěří ani její lásce k synovi, anebo jí pohrdá (však si ji vždycky dobíral), pohrdá tímto jejím citem, ale ví, že Anna syna neopustí, že nemůže opustit syna, že bez syna by nemohla žít ani s tím, koho miluje, ale kdyby ho opustila a utekla od něho, zachovala by se jako nejbídnější ničemnice – to ví a ví také, že něco takového Anna nedokáže.

„Náš život musí plynout jako dříve,“ vybavila se jí další věta z dopisu. Ten život byl mukou již dříve, byl hrozný v poslední době. Jaký bude nyní? A on to všecko ví, ví, že Anna nemůže mít výčitky svědomí proto, že dýchá, že miluje. Ví, že z toho nevzejde nic než lež a klam. Ale chce ji dál trýznit. Zná ho, ví, že plave ve lži a libuje si v ní jak ryba ve vodě. Ale ne, ona mu nedopřeje ten požitek, roztrhá pavučinu lží, kterou ji chce opříst. Ať se děje, co se děje. Všecko je lepší než lež a klam!

Ale jak na to? Bože, bože. Byla někdy některá žena tak nešťastná?

„Ne, udělám tomu konec!“ zvolala a vyskočila, potlačujíc pláč. A přistoupila k psacímu stolu, aby mu napsala jiný dopis. Ale v hloubi duše už cítila, že nebude s to nic zpřetrhat, že nebude s to vysvobodit se z dosavadní situace, byť i tak falešné a nečestné.

Usedla k psacímu stolu, ale nepsala. Dala ruce na stůl, položila na ně hlavu a rozplakala se a vzlykala, až se jí dmula ňadra, plakala, jako pláčou děti. Plakala nad tím, že její sen o vyjasněném a vyhraněném postavení se zhroutil navždy. Věděla předem, že vše zůstane při starém, že to dokonce bude mnohem horší než dřív. Cítila, že jí záleží na jejím společenském postavení, třebaže se jí ráno zdálo tak malicherné, tušila, že je nedokáže vyměnit za potupné postavení ženy, která opustila muže a syna a žije s milencem; že při vší snaze se nepřemůže. Nikdy nepozná svobodu lásky, ale zůstane provždy hříšnou ženou, vystavenou nebezpečí, že bude kdykoli usvědčena, a podvádějící muže pro hanebný poměr s člověkem cizím a nezávislým, s kterým nemůže spojit svůj život. Věděla, že jiné to nebude, jenže to bylo tak děsivé, že si ani neuměla představit, jak to vše dopadne. A usedavě plakala, jako pláčou potrestané děti.

Zaslechla lokajovy kroky. Rychle se vzchopila a schovávajíc obličej předstírala, že píše.

„Kurýr prosí o odpověď,“ hlásil lokaj.

„Odpověď? Dobře,“ řekla Anna. „Ať počká. Zazvoním.“

„Co mohu napsat?“ přemýšlela. „Co mohu rozhodnout sama? Co vím? Co chci? Co miluji?“ Zase pocítila, jak se jí v mysli všechno rozdvojuje. Zas se zděsila toho pocitu a chopila se první záminky k činnosti, která by mohla zapudit myšlenky na vlastní osobu. Musí vidět Alexeje (tak v duchu říkala Vronskému), jen on jí může povědět, co má dělat. Pojede k Betsy, snad se tam s ním setká. Docela zapomněla, že mu ještě včera řekla, že ke kněžně Tverské nepůjde. Říkal, že tedy nepřijde také. Přistoupila ke stolu a napsala muži: „Váš dopis jsem dostala. A.“ Zazvonila a odevzdala psaní lokajovi.

„Nikam nepojedeme,“ řekla Anušce, která v té chvíli vstoupila.

„Vůbec nepojedem?“

„Ne, nechte věci do zítřka sbalené, a kočár ať počká. Pojedu k paní kněžně.“

„A jaké šaty mám připravit?“