XVIII

Vronskij se ubíral za průvodčím do vozu a u vchodu do kupé zůstal stát, aby vycházející dáma mohla projít. S taktem, vlastním člověku z vyšší společnosti, poznal na první pohled, že tato dáma rovněž náleží k vyšším kruhům. Omluvil se a už chtěl vstoupit dovnitř, ale nedalo mu to a pohlédl na ni ještě jednou – nikoli proto, že byla velmi hezká, ani ho nezaujal půvab a skromná grácie vyzařující z celé postavy, nikoli, avšak ve výrazu jejího spanilého obličeje, jak šla kolem něho, byla jakási lahoda a něha. Když se ohlédl, také otočila hlavu. Jiskrné šedivé oči, přecházející pod hustými řasami až do černa, utkvěly přátelsky a pozorně na jeho tváři, jako by ho poznávala, a vzápětí se přenesly na přicházející zástup, jako by někoho hledaly. I v tom letmém pohledu zachytil Vronskij tajenou živost, která jí pohrávala na tváři a těkala mezi jiskrnýma očima a sotva patrným úsměvem, který jí zvlnil rudé rty. Snad jakási přemíra citů tolik naplňovala její bytost, že se proti její vůli odrážela v zářícím pohledu a hned zase v úsměvu. Naschvál uhasila světélko v očích, ale svítilo proti její vůli v sotva patrném úsměvu.

Vronskij vstoupil do vozu. Matka, hubená stařenka s černýma očima a s lokýnkami mžourala, jak si prohlížela syna, a mírně se usmívala tenkými rty. Vstala ze sedadla, svěřila komorné kabelku, podala synovi malou hubenou ruku, přitáhla jeho hlavu k sobě a políbila ho na tvář. „Dostal jsi telegram? Jsi zdráv? Chválabohu.“

„Jelo se vám dobře?“ Syn se posadil k matce, ale mimoděk naslouchal ženskému hlasu za dveřmi. Věděl, že je to hlas dámy, s kterou se setkal u vchodu.

„Přece s vámi nesouhlasím,“ říkala.

„Petrohradský názor, milostivá.“

„Ne petrohradský, ale prostě ženský,“ odpověděla dáma. „Poroučím se, dovolte, abych vám políbil ručku.“

„Na shledanou, Ivane Petroviči. A poohlédněte se po bratrovi a pošlete ho za mnou,“ pravila dáma už skoro ve dveřích a znova vstoupila do kupé.

„Už jste našla bratra?“ zeptala se Vronská.

Nyní si Vronskij uvědomil, že je to Kareninová.

„Váš bratr je tady,“ řekl a vstal. „Promiňte, že jsem vás nepoznal, ale naše známost byla tak krátká,“ pokračoval a uklonil se, „že se na mě asi nepamatujete.“

„O ne. Poznala bych vás, protože jsme s vaší paní matinkou mluvily skoro celou cestu jen o vás,“ řekla a konečně povolila živosti, deroucí se na povrch, aby se projevila v úsměvu. „Ale bratr tu pořád není.“

„Tak ho přece zavolej, Aljošo,“ řekla stará hraběnka. Vronskij vyšel na nástupiště a zavolal:

„Oblonskij! Tady!“

Ale Kareninová na bratra nečekala, a sotvaže ho zahlédla, rázným svižným krokem vyšla z vozu. A jakmile k ní bratr přistoupil, objala ho levou rukou kolem krku pohybem, který Vronského překvapil rozhodností i grácií, prudce ho k sobě přivinula a vroucně políbila. Vronskij na ní mohl oči nechat a usmíval se, ani nevěděl čemu. Ale pak si vzpomněl, že matka ho očekává a vrátil se do vozu.

„Velice roztomilá, není-liž pravda?“ řekla hraběnka. „Muž ji usadil ke mně a já jsem byla velice ráda. Celou cestu jsme se spolu bavily. No, a ty prý… vous filez le parfait amour. Tant mieux, mon cher, tant mieux.¹“

„Nevím, nač narážíte, mamá,“ odpověděl syn chladně. „Tak pů­jde­me, mamá.“

Kareninová opět vstoupila. Přišla se rozloučit s hraběnkou. „Tak vidíte, Milosti, už tu máte syna, a já bratra,“ řekla vesele. „A se všemi historkami jsem u konce. Už bych neměla co vyprávět.“

„Ó nikoli,“ namítla hraběnka a vzala Kareninovou za ruku. „Mohla bych s vámi jet kolem světa a nenudila bych se. Patříte k těm milým ženám, s kterými si člověk rád pohovoří i posedí mlčky. A se synáčkem si už nedělejte starosti. Vždyť to nejde, být pořád spolu.“

Kareninová stála nehybně, úžasně zpříma a usmívala se očima.

„Anna Arkaďjevna,“ vysvětlovala hraběnka synovi, „má osmiletého synka, tuším, a ještě nikdy ho nenechala samotného a teď si pořád vyčítá, že ho nechala doma.“

„Ano, pořád jsme s paní hraběnkou mluvily, já o svém synovi a ona zas o svém,“ řekla Kareninová a obličej se jí opět rozjasnil v úsměvu, v laskavém úsměvu, platícím Vronskému.

„Jistě vás to pořádně znudilo,“ hbitě, v letu zachytil míč koketérie, který mu hodila. Ale zřejmě nechtěla pokračovat v tomto tónu a obrátila se ke staré hraběnce:

„Srdečné díky. Ani jsem nezpozorovala, jak ten včerejšek uběhl. Na shledanou, Milosti.“

„Buďte hodně zdráva, drahoušku,“ odvětila hraběnka. „Dovolte, abych vás políbila na vaši hezkou tvářinku. Říkám vám prostě, rovnou, jako stará žena, že jsem si vás zamilovala.“

Jakkoli to byla konvenční fráze, Kareninová zřejmě upřímně uvěřila a byla potěšena. Začervenala se, trošku se shýbla, nastavila hraběnce tvář k políbení, opět se narovnala a pořád s tím úsměvem, vlnícím se mezi rty a očima, podala Vronskému ruku. Stiskl tu podávanou malou ruku, a opětovaný stisk, energický, pevný a smělý, ho naplnil zvláštní radostí. Vyšla rychlým krokem, tak podivně svižným při její dosti plné postavě. „Velice roztomilá,“ opakovala stará paní.

Totéž si myslil i její syn. Provázel ji očima, dokud její graciózní postava nezmizela, a úsměv se mu rozhostil na tváři. Oknem viděl, jak přistoupila k bratrovi, vzala ho za ruku a cosi mu živě vykládala, co zřejmě nemělo nic společného s ním, s Vronským, a to ho zamrzelo.

„Tak co, mamá, jste docela zdráva?“ otázal se.

„Všecko v nejlepším pořádku. Alexandr byl velice milý. A Marie velice zkrásněla. Je teď moc hezká.“

A zase vyprávěla o tom, co ji nejvíce zajímalo, o vnukových křtinách, na kterých byla v Petrohradě, i o zvláštní přízni panovníkově, které se těší starší syn.

„Lavrentij už je tady,“ řekl Vronskij, když vyhlédl z okna, „teď bychom mohli jít, jestli si přejete.“

Starý správce, který jel s hraběnkou, přišel do vozu oznámit, že je vše připraveno, a hraběnka vstala a chystala se k odchodu.

„Půjdeme, dokud není tolik lidí,“ řekl Vronskij.

Služebná vzala kabelku a psíka, správce a posluha ostatní zavazadla. Vronskij vzal matku pod paží. Ale když už vystupovali z vozu, najednou se kolem přehnalo několik lidí s vyděšenými obličeji. I přednosta stanice ve své čepici nezvyklé barvy se přehnal kolem. Lidé u vlaku se valili zpátky.

„Cože? Co? Kde? Skočil tam! Přejelo ho to!“ ozývalo se v davu.

Oblonskij a jeho sestra, kterou vedl pod paží, oba rovněž vyděšeni, se vrátili a zůstali stát před vozem, aby se vyhnuli davu.

Dámy odešly do vozu, kdežto Vronskij a Stěpan Arkaďjič se přidali k zástupu, aby zjistili podrobnosti nehody.

Hlídač, snad že byl opilý anebo příliš zachumlaný v krutém mrazu, neslyšel couvající vlak, a ten ho přejel.

Ještě než se Vronskij a Oblonskij vrátili, zvěděly dámy tyto podrobnosti od správce.

Oblonskij i Vronskij, oba viděli zohavenou mrtvolu. Oblonskij byl zjevně zdrcen. Stahoval obličej a měl slzy na krajíčku.

„Bože, taková hrůza! Ach, Anno, kdybys to viděla! Bože, taková hrůza!“ opakoval.

Vronskij mlčel a jeho hezká tvář byla vážná, ale docela klidná.

„Ach, kdyby Vaše Milost viděla,“ říkal Stěpan Arkaďjič. „A jeho žena je tady… Je na ni hrozný pohled… Vrhla se k mrtvole. Prý živil početnou rodinu. To je strašné!“

„Nedalo by se pro ni něco udělat?“ vzrušeně zašeptala Kareninová.

Vronskij se na ni podíval a už vystupoval z vozu.

„Hned přijdu, mamá,“ dodal ve dveřích.

Když se po chvíli vrátil, Stěpan Arkaďjič už s hraběnkou rozprávěl o nové zpěvačce a hraběnka se netrpělivě ohlížela po dveřích, čekajíc na syna.

„Tak půjdeme,“ řekl Vronskij, jakmile přišel.

Vystoupili společně. Vronskij šel s matkou napřed. Vzadu šla Kareninová s bratrem. U východu dohonil Vronského přednosta stanice.

„Odevzdal jste mému zástupci dvě stě rublů. Sdělte mi laskavě, komu jsou určeny.“

„Vdově,“ odvětil Vronskij a pokrčil rameny. „Nechápu, proč se ještě ptáte.“

„Vy jste jí něco poslal?“ volal zezadu Oblonskij. Stiskl sestře ruku a dodal: „To je od vás velice hezké. Že je to skvělý hoch? Poroučím se, Milosti.“

Oblonskij a Kareninová zůstali stát, aby se poohlédli po její služebné.

Když vyšli z nádraží, byl už kočár Vronských pryč. Vycházející lidé dosud hovořili o tom, co se stalo.

„Hrozná smrt!“ řekl jakýsi kolemjdoucí pán. „Prý byl na dva kusy.“

„Myslím, že je naopak nejlehčí, okamžitá,“ prohodil jiný.

„Že taky neudělají nějaká opatření,“ mínil třetí.

Kareninová nasedla do kočáru a Stěpan Arkaďjič k svému údivu spatřil, jak se jí škubou rty a jak stěží zadržuje pláč.

„Co je ti, Anno?“ zeptal se, když ujeli kousek cesty.

„Špatné znamení.“

„Hlouposti! Přijela jsi, to je to hlavní. Neumíš si představit, jak na tebe spoléhám.“

„Znáš se s Vronským dlouho?“

„Ano. Víš, doufáme, že si vezme Kitty.“

„Tak?“ řekla Anna tiše. „No, a teď si promluvíme o tobě,“ dodala pohazujíc hlavou, jako by chtěla přímo fyzicky odehnat něco, co jí překáželo a vadilo. „Promluvíme si, jak to vypadá s tebou. Dostala jsem tvůj dopis, a tak jsem tady.“

„Ano, jsi má jediná naděje,“ řekl Stěpan Arkaďjič.

„Pověz mi všecko.“

A Stěpan Arkaďjič vyprávěl.

Když přijeli k domu, vysadil sestru, s povzdechem jí stiskl ruku a jel do úřadu.