XXVII

Anna stála nahoře před zrcadlem a špendlila si za Anuščiny pomoci poslední stuhu na šaty, když zaslechla před domem rachot kol, drtících štěrk.

Na Betsy to bylo brzo. Oknem spatřila kočár, z kterého se nahýbal černý klobouk a uši Alexeje Alexandroviče, které tak dobře znala. To je nadělení. Snad tu nezůstane přes noc? Všechno, co z toho mohlo vzejít, jí připadalo tak hrozné a děsné, že bez nejmenšího rozmýšlení jim šla s veselou, zářící tváří naproti, a v zakletí onoho známého ducha lži a klamu rázem se mu poddala a rozhovořila se, aniž sama věděla, co řekne.

„To jsi hodný!“ řekla, podávajíc ruku manželovi a úsměvně zdravíc Sljudina, člověka patřícího do rodiny. „Doufám, že zůstaneš přes noc?“ byla první slova, která jí našeptal duch šalby. „A teď pojedeme spolu. Jenom škoda, domluvila jsem se s Betsy. Přijede pro mne.“

Alexej Alexandrovič se při jméně Betsy zaškaredil.

„Tak to nebudu rozlučovat nerozlučné přítelky,“ pravil svým obvyklým žertovným tónem. „Pojedeme s Michailem Vasiljevičem. Doktoři mi beztak nařizují, abych chodil. Půjdu procházkou a budu si myslit, že jsem v lázních.“

„Času dost,“ řekla Anna. „Nechcete čaj?“ Zazvonila.

„Doneste nám čaj a řekněte Serjožovi, že je tu Alexej Alexandrovič. Co dělá zdraví? Michaile Vasiljeviči, vy jste tu ještě nebyl. Podívejte, jak to tu mám na balkóně hezké,“ mluvila střídavě k jednomu a k druhému.

Mluvila velmi prostě a nenuceně, ale příliš mnoho a příliš rychle. Cítila to sama tím spíš, že ve zvědavém pohledu, který na ni upřel Michail Vasiljevič, postřehla, že ji nějak pozorně sleduje.

Michail Vasiljevič šel hned poté na terasu.

Anna se posadila k muži.

„Nevypadáš zrovna dobře,“ pravila.

„Ano, dnes byl u mne doktor a obral mě o hodinu času. Tuším, že ho za mnou poslal někdo z přátel. Vždyť moje zdraví je tak drahocenné…“

„A co ti říkal?“

Vyptávala se ho na zdraví a na práci, domlouvala mu, aby si odpočinul a přestěhoval se k ní.

Všecko říkala vesele, rychle a se zvláštním leskem v očích. Avšak Alexej Alexandrovič teď nepřičítal jejímu tónu žádný význam. Slyšel pouze její slova a viděl v nich jen přímý smysl, který měla. A odpovídal jí prostě, i když žertovně. Na celé rozmluvě nebylo nic zvláštního, ale Anna si později nikdy nemohla připomenout tu kratinkou scénu bez mučivého, bolestného studu.

Přišla vychovatelka a za ní Serjoža. Kdyby si byl Alexej Alexandrovič dovolil pozorování, byl by si všiml, jak nesměle pohlédl Serjoža nejprve na otce, potom na matku. Ale nechtěl nic vidět a také neviděl.

„Á mladý muži! Ten ale vyrostl. Na mou věru, už je z něho muž. Nazdar, mladý muži.“ A podal ulekanému Serjožovi ruku.

Serjoža býval už dřív před otcem nesmělý, ale nyní, kdy mu Alexej Alexandrovič začal říkat „mladý muži“ a kdy ho trápila záhada, zda je Vronskij přítel, či nepřítel, stranil se otce docela. Ohlédl se po matce, jako by hledal ochranu. Jen u matky mu bylo dobře. Alexej Alexandrovič se mezitím dal do řeči s vychovatelkou a držel syna za rameno, a Serjoža byl tak zoufale nesvůj, že Anna viděla, že je mu do pláče.

Ve chvíli, kdy chlapec vstoupil, Anna zrudla, ale jakmile teď zpozorovala, že Serjoža je nesvůj, prudce vyskočila, sundala Alexeji Alexandroviči ruku ze synova ramene, políbila ho, zavedla ho na terasu a hned se vrátila.

„Ale už bude pomalu čas,“ řekla při pohledu na hodinky. „Ta Betsy nějak nejede!“

„Ano.“ Alexej Alexandrovič vstal a zkřížil ruce, až mu v nich zalupalo. „Dovezl jsem ti peníze, neboť krásných řečí se člověk nenají,“ pravil. „Jistě potřebuješ.“

„Ne, nepotřebuji… vlastně ano,“ pravila, aniž se na něho podívala, a zrudla po kořínky vlasů. „Ale snad sem přijedeš po dostizích.“

„Ano!“ odpověděl. „A zde máme ozdobu Petěrgofu kněžnu Tverskou,“ dodal, když zahlédl oknem přijíždějící spřežení s anglickým postrojem a maličkou korbu umístěnou nesmírně vysoko. „Ta elegance! Pohádka! No, tak pojedu taky.“

Kněžna Tverská nevystoupila, jen lokaj v kamaších, pelerínce a černém kloboučku seskočil u vchodu.

„Jdu, mějte se hezky!“ řekla Anna, políbila syna, šla k Alexeji Alexandrovičovi a podala mu ruku. „Je to od tebe hezké, žes přijel.“

Karenin jí políbil ruku.

„Tak na shledanou. Přijdeš na čaj, výborně!“ řekla a odešla zářící a veselá. Ale když už ho neviděla, ucítila místo na ruce, kterého se dotkly jeho rty, a zachvěla se odporem.