XXV

Celkem jelo závod sedmnáct důstojníků. Závod se měl konat na velké, čtyřverstové eliptické dráze před tribunou. Na dráze bylo devět překážek. Řeka, pak dva lokty vysoká uzavřená překážka zrovna před tribunou, suchý příkop, příkop naplněný vodou, svah, irský banket (jedna z nejobtížnějších překážek) – násep se zastrkaným roštím, za kterým byl další příkop, jejž kůň neviděl předem, takže musel přeskočit obě překážky, nebo se zabít –; potom následovaly ještě dva příkopy s vodou a jeden suchý; cíl byl proti tribuně. Ale závod nezačínal na dráze, nýbrž sto sáhů za ní a na tomto prostranství byla první překážka, přehrazená řeka tři lokte široká, kterou mohli jezdci dle vlastní vůle přeskočit nebo přebrodit.

Jezdci se asi třikrát vyřizovali, ale pokaždé vyběhl některý kůň z řady, takže se museli řadit znova. Znalec startu plukovník Sestrin se už začínal zlobit, až konečně počtvrté zvolal „Teď!“ a jezdci vyrazili.

Všechny zraky, všechna kukátka byla namířena na pestrý hlouček jezdců, když se řadili.

„Už! Už jedou!“ ozvalo se po tichém očekávání ze všech stran.

Skupinky i jednotlivci začali přebíhat z místa na místo, aby lépe viděli. Sevřený houf jezdců se hned v prvních okamžicích rozvinul a bylo vidět, jak se po dvou či po třech i jednotlivě blíží k řece. Divákům se mohlo zdát, že vyrazili všichni najednou; ale pro jezdce tu byly rozdíly vteřiny, které pro ně měly velký význam.

Rozčilená a příliš nervózní Frou-Frou zmeškala první okamžik, takže několik koní vyrazilo dříve, ale Vronskij, ze všech sil zadržující koně napřeného do otěží, snadno předjel tři jezdce, ještě než dospěl k řece, a před ním zůstal jen Machotinův ryzák Gladiátor, pravidelně a svižně pohazující zadkem, a docela napřed nádherná Diana s polomrtvým Kuzovlevem. Vronskij se v prvních chvílích neovládal ani neovládal koně. Než dojel k první překážce, k řece, nemohl řídit jeho pohyby.

Gladiátor a Diana se blížili společně a téměř ve stejném okamžiku. Ráz dva, vzepjali se nad řekou a přelétli na druhou stranu. Než se kdo nadál, Frou-Frou se nad nimi vznesla jako v letu, ale ve chvíli, kdy byl Vronskij ve vzduchu, spatřil náhle téměř pod nohama svého koně Kuzovleva, který se s Dianou čvachtal na druhé straně řeky (pustil po skoku otěže a kůň se s ním převalil). Podrobnosti se Vronskij dověděl až později, ale teď viděl jen to, že by Frou-Frou mohla přijít pod nohy Dianina noha nebo hlava. Ale Frou-Frou napjala při skoku jako kočka při pádu nohy a hřbet, vyhnula se koni a pádila dál.

„Hodná!“ řekl si Vronskij.

Za řekou Vronskij koně dokonale ovládl a už ho zadržoval, protože chtěl zdolat velkou překážku až po Machotinovi a teprve na dalším úseku, prostém překážek a dlouhém asi dvě stě sáhů, se ho chtěl pokusit předjet.

Překážka byla přímo před carskou lóží. Panovník a celý dvůr i zástupy, všichni se na ně dívali, na něho a na Machotina jedoucího o délku koně napřed, když se blížili k velké překážce. Vronskij na sobě cítil zraky, upřené ze všech stran, ale nevnímal nic než uši a šíji svého koně, půdu, která mu letěla naproti, a Gladiátorův zadek a bílé nohy, rychle odbíjející takt vpředu a zůstávající stále ve stejné vzdálenosti. Gladiátor se vznesl, aniž o cokoli zavadil, mávl krátkým ocasem a zmizel Vronskému z očí.

„Bravo!“ zvolal kdosi.

V tom okamžiku se Vronskému těsně před očima mihla prkna překážky. Kůň se pod ním bez nejmenší změny pohybu vznesl. Prkna zmizela a jen vzadu cosi klaplo. Frou-Frou rozohněna, že Gladiátor běží před ní, se vznesla předčasně a narazila na překážku zadním kopytem. Ale její běh se nezměnil a Vronskij, kterému padl do obličeje kus bláta, poznal, že je od Gladiátora pořád ve stejné vzdálenosti. Opět uviděl před sebou jeho zadek, krátký ocas a bílé nohy, které se rychle pohybovaly a nevzdalovaly se.

V okamžiku, kdy Vronskij pomyslil na to, že by teď měl předjet Machotina, pochopila Frou-Frou, co Vronskij zamýšlí, sama bez pobídky hodně přidala a blížila se k Machotinovi z nejvýhodnější strany, kde byla šňůra. Machotin ji nechtěl ke šňůře pustit. Sotva si Vronskij pomyslil, že by mohl předhonit Machotina i z vnější strany, už Frou-Frou změnila krok a předháněla ho právě takto. Její plece, pomalu už tmavnoucí potem, se octly u Gladiátorova zadku. Několik kroků běželi vedle sebe. Ale před překážkou, ke které se blížili, trhl Vronskij otěžemi, aby nemusel dělat velký oblouk, a přímo na svahu Machotina rychle předjel. Letmo zahlédl jeho zablácený obličej. Dokonce se mu zdálo, že se usmál. Vronskij Machotina předjel, ale vzápětí ho ucítil za sebou a neustále slyšel rovnou za zády stejnoměrný dusot a krátký, ještě docela svěží dech Gladiátorova chřípí.

Dvě další překážky, příkop a plot, byly snadno zdolány, ale Vronskij teď slyšel, jak Gladiátor cválá a supí o něco blíž. Pobídl koně a pln radosti cítil, že lehko zrychlil běh, a dusot Gladiátorových kopyt bylo zase slyšet v dřívější vzdálenosti.

Vronskij jel v čele, jak měl v úmyslu a jak mu radil Curd, a teď už si byl jist úspěchem. Jeho rozčilení, radost a něha k Frou-Frou stále vzrůstaly. Rád by se byl ohlédl dozadu, ale neodvážil se a snažil se uklidnit a nepobízet koně, aby mu zůstalo v zásobě dost sil, jako měl – to Vronskij tušil – Gladiátor. Zbývala jediná, nejtěžší překážka. Zdolá-li ji první, bude vítězem. Dojížděl k irskému banketu. Viděl jej stejně jako Frou-Frou už z dálky a obou, jeho i koně, se na okamžik zmocnila pochybnost. Zpozoroval na koni nejistotu a zdvihl bičík, ale rázem si uvědomil, že nemusí pochybovat. Kůň věděl, co má dělat. Přidal rychlost a plynule, přesně jak Vronskij chtěl, se vznesl, odrazil se od země a poddal se setrvačné síle, která ho přenesla daleko za příkop; a ve stejném rytmu, bez námahy a stejným krokem cválala Frou-Frou dál.

„Výborně, Vronskij!“ zaslechl hlasy z hloučku lidí (věděl, že to jsou kolegové z jeho pluku a přátelé), kteří stáli u překážky; snadno poznal hlas Jašvinův, ale Jašvina neviděl.

„Nádherná!“ v duchu říkal Frou-Frou a poslouchal, co se děje za ním. „Přeskočil!“ řekl si, když za sebou uslyšel Gladiátorův skok. Zbýval poslední, dva lokte široký příkop plný vody. Vronskij se na něj ani nedíval, ale protože chtěl mít co největší náskok, začal pracovat otěžemi kruhovitě, takže rytmicky zvedal a spouštěl koni hlavu. Cítil, že kůň běží s vypětím posledních sil. Měl vlhkou nejen šíji a plece, ale i po hřívě, po hlavě a špičatých uších se mu řinuly krůpěje potu a oddechoval prudce a přerývaně. Ale Vronskij věděl, že mu ty síly stačí na zbývajících dvě stě sáhů. Jen proto, že se cítil blíž u země a ze zvláštní plynulosti pohybu věděl Vronskij, jakou rychlost přidal jeho kůň. Přelétl příkop, jako by o něm ani nevěděl, jako pták. Ale v téže chvíli Vronskij k své hrůze ucítil, že nestačil pohybu koně a sám nevěda jak, udělal špatný, trestuhodný pohyb. Dopadl do sedla. Náhle se octl v jiné poloze a pochopil, že se stalo něco hrozného. Ještě si neuvědomil, co se vlastně stalo, když už se kolem něho kmitly bílé nohy rezavého hřebce a Machotin se v plném trysku přehnal kolem. Vronskij se dotýkal jednou nohou země a jeho kůň klesal na tu nohu. Sotva stačil nohu vyprostit, když kůň s těžkým chroptěním upadl na bok, zakroutil zpocenou tenkou šíjí v marné snaze vstát a zmítal se na zemi Vronskému u nohou jako postřelený pták. Neobratný pohyb, který udělal Vronskij, mu zlámal páteř. Ale Vronskij to pochopil mnohem později. Teď jenom viděl, že Machotin se rychle vzdaluje, kdežto on vrávorá sám na blátivé nehybné půdě a před ním leží Frou-Frou. Těžce oddychovala a s hlavou obrácenou k němu se na něho dívala svýma nádhernýma očima. Vronskij dosud nechápal, co se vlastně stalo, a táhl koně za otěže. Kůň sebou znovu začal házet jako ryba, až sedlo praštělo, vyprostil přední nohy, ale protože neměl sil zvednout zadek, zapotácel se a opět padl na bok. Vronskij s obličejem znetvořeným vášní, bledý a s třesoucí se bradou kopl koně do břicha a opět zatáhl za otěže. Ale kůň se nehýbal, jen se zaryl hubou do země a díval se na pána svým výmluvným pohledem.

„Áá!“ zamručel Vronskij a chytil se za hlavu. „Co jsem to udělal!“ vzkřikl. „A k tomu prohraný závod! A vlastní vinou, hanebně a trestuhodně. A toho nešťastného, milého koně mám na svědomí! Co jsem to udělal!“

Už k němu všecko běželo, lékař a pomocník, i důstojníci od pluku. K svému neštěstí Vronskij cítil, že vyvázl bez pohromy. Kůň si zlomil páteř a bylo rozhodnuto, aby byl zastřelen. Vronskij nebyl s to odpovídat na otázky, nemohl s nikým mluvit. Otočil se, ani si nezvedl čepici, která mu sletěla z hlavy, a šel pryč ze závodiště, kam ho oči vedly. Byl nešťasten. Poprvé v životě poznal největší neštěstí, neštěstí nenapravitelné a způsobené vlastní vinou…

Jašvin ho dohonil, přinesl mu čepici, doprovodil ho domů a za půl hodiny se Vronskij vzpamatoval. Ale vzpomínka na dostihy pro něho nadlouho zůstala nejtíživější a nejbolestnější vzpomínkou v životě.